texty: 1Sam 3,3/ 1Kor 6,13/ J 1, 35 + 4,1-6
„Ježíš nevolá k novému náboženství, ale k životu.“
Dietrich Bonhoeffer
Milé sestry, milí bratři,
“Ježíš nevolá k novému náboženství, ale k životu”, napsal protestantský teolog Dietrich Bonhoeffer. Každý z nás máme své povolání, jednak ve smyslu práce, do které vkládáme svůj um, čas a energii, ideálně i kus sebe, tzv. své srdce, máme povolání ale také v tom smyslu, že každý člověk je povolán Bohem k plnému životu, k tomu, abychom dali své talenty, svá obdarování k dispozici tomuto světu – našimi slovy, činy, způsobem bytí – abychom poznávali svůj úkol zde na Zemi, sebe, a hledali hloubku života, přesah nás samých. Každý člověk má svůj spirituální rozměr, ne všichni mu ale dáváme v životě prostor. Tento postoj zčásti možná pramení i z minulosti, kdy byl Boží lid rozdělený na “klér” a “laiky” a něco z tohoto chápání zůstalo obecně v církvi dodnes. My to slovo laik chápeme spíš jako “amatér”, i když před Bohem žádní Boží amatéři přece nejsou, před Bohem jsme si rovni. Přesto bylo v minulosti laikům určeno hlavně poslouchat, v určený čas se modlit, a to bylo tak nějak vše, ostatní poklady křesťanské spirituality zůstávaly běžnému člověku – laikovi – nepřístupné, narozdíl od kléru. Různí reformátoři církve se snažili a snaží tuto propast mezi klérem a laiky překlenout. A třeba tady u nás “husitů”, byť termín “laik” také používáme, si už od počátku do svých principů fungování klademe ideu být církví “lidovou”, nehierarchickou, kde by v ideálním případě žádné průrvy mezi kněžími a věřícími neměli vznikat – vždyť nakonec – i kněží jsou přece věřící 🙂
Povolání začíná už u proroků, s nimi vchází do života a světa víra – víra jako odpověď na osobní povolání (vzpomeňme na příběh Avrama/Abrahama, jenž poslechl Hospodina, aniž věděl, kam jde). V současnosti, kdy bytí v církvi už není jen zachováváním dědictví našich předků, protože žijeme v jiné době a náboženství se stalo spíš nesamozřejmou součástí života, je čas pro víru chápanou jako osobní povolání. Protože víra je věcí osobního rozhodnutí, kdy svobodně vrůstáme do rozměru “být věřící”, hledáme svůj spirituální tvar, ptáme se “proč” – co ode mě Bůh chce? Jak mám svým lidstvím odpovědět na Boží povolání? A odpovědi na tyto otázky jsou pro každého člověka jiné, nemůže jen kopírovat něčí cestu nebo dělat, co nám řekne druhý, ale každý se na téhle cestě potřebuje vyladit, každý máme své specifické povolání, dary, protože každý z nás jsme jedinečný a takto Bohem milovaný. Když jdeme duchovním životem takto, duchovní rovina našeho bytí, ba ani náboženství, se patrně nemůže stát věcí zvyku, protože život ve víře je život v dialogu, rozhovoru s Bohem, který nikdy nekončí, nemusí skončit.
Filosof Emanuel Rádl říkal, že když se v životě mezi sebou hádáme o to, kdo má pravdu, třeba právě i ve věcech víry, můžeme tuto otázku zkusit otočit a zeptat se, zda pravda má nás, zda jsme v pravdě, protože jí neustanovujeme, ale rodíme se do ní.
Četli jsme v Janově evangeliu, jak Kristus říká: “Já jsem cesta, pravda a život” a my toho můžeme být vědomou součástí, je to právě ta věc osobního povolání každého z nás. Svobodného rozhodnutí vydat se na cestu vztahu – s cestou, pravdou a životem.
Ježíš Kristus přišel na Zemi, abychom viděli, že život, který jsme dostali, je úžasný dar, že může být bohatý, různorodý, hluboký, takový, jaký si jej dovolíme prožít. Bezbřehá svoboda má své limity, svá úskalí a před každým z nás leží náš čas života především jako tvořivý úkol, jako výzva, abychom čas nám daný smysluplně využili a nepromarnili. Ježíš lidi učil, a učí i nás, že život nestačí mít, ale že je potřeba jej tvořit, rozvíjet, že životu je potřeba patřit, ponořit se do něj.
Už jednou zde zazněla slova Dietricha Bonhoeffera: “Ježíš nevolá k novému náboženství, ale k životu.” Život je projevem lásky, kterou jsme nevymysleli, ta tu byla, je věčná, byla na počátku, když Bůh stvořil svět. Bůh, je láska. Tohle poznání nám ozřejmil svým životem i svojí obětí za lidi Ježíš Kristus. Chtěl, aby lidé už nežili v temnotě nevědomosti, v určité pasivitě, ale aby vyšli, za světlem, za láskou, abychom objevili a prožili své jedinečné poslání a nepromarnili čas, který nám byl dán. Amen!