texty: Jeremjáš 31,31-33 / Židům 5,5-10 / Jan 12,20-33
Sestry a bratři,
dnešní 5.postní neděle zvaná Judica, nebo také Smrtná, už přímo poukazuje směrem k velikonočním událostem. V části Janova evangelia, kterou jsme slyšeli, se mluví o úzkosti a několikrát i o smrti. O nutnosti toho, aby se věci staly tak, jak se mají stát. O danosti věcí. Zároveň zde ale prosvítá naděje a Boží smysluplnost toho, co z pouhé lidské perspektivy příliš smyslu nedává.
Příběh ale začíná setkáním – touhou po něm. Různí poutníci, mezi nimi také Řekové, se přicházeli o svátcích klanět Bohu. Řečtí příchozí se chtěli potkat i s Ježíšem, a proto oslovili Kristovy učedníky. Pokud by se učedníci drželi někde stranou, byli odtažití nebo nekomunikativní, tak by k setkání s Ježíšem zřejmě vůbec nedošlo. Ale v tomhle případě se Filip a Ondřej projevili skutečně jako žáci svého učitele a setkání zprostředkovali. Scénu můžeme chápat také jako obraz pro úkol křesťana v životě a ve světě – uvěřili jsme a jdeme s Kristem. Vůči dalším poutníkům, druhým lidem, bychom na své životní pouti měli zůstávat otevření, a také srozumitelní ve víře. Zprostředkovávat druhým skrze sebe samé setkání s Kristem. To se nemusí dít nijak explicitně, k víře druhého stejně nelze “ukecat”, ale spíš z našich činů, energie, způsobu života – z toho by mělo být patrné, komu patříme, kde se inspirujeme, kdo je naším učitelem. To je žitá – živá víra, taková, která je patrná ze způsobu života. Richard Rohr k tomu v knize Radikální milost: Meditace na každý den (nakl.Vyšehrad, Praha, 2005)píše následující: “Pokud nebudeme předpokládat, že Ježíš promlouvá právě teď, jak můžeme věřit, že vůbec kdy mluvil. Toto je premisa, z níž vycházíme: že totiž Ježíš působí a promlouvá v našich životech právě teď. Mít postoj víry znamená slyšet Pána promlouvat stále – v konkrétních a zcela obyčejných situacích našeho života. Tehdy se náboženství a život stanou jedním, a my pak nikdy nebudeme Bohu vzdáleni. Bůh takto tiše proniká do našich životů a je před námi dokonale odkrytý – v přítomnosti věcí.”
Text Janova evangelia se dotýká také svobody v Kristu, nového života, smrti a vzkříšení. “….jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek (J 12,24b)”. Jan nevyzývá ke smrti jako takové, ale k tomu, abychom dobře užili čas svého života, abychom měli odvahu k vykročení – či překročení “svého stínu”, ega, abychom “vyšli ze sebe”. “Ztratit” sebe pro dobrou věc, vydat se vstříc směrem k druhým, neznamená popřít své hodnoty, záliby, radosti, popřít sebe ve smyslu nemít se rád/a, nepřijmout se a nenaplnit svůj potenciál. Spíš to znamená nemít jen tohle, ale o to víc také být – v otevřenosti se dávat druhému, druhým, přinést užitek světu a neřešit jen a pouze sebe.
Konfucius prý řekl: “Každý z nás máme dva životy. Ten druhý nám začíná, když si uvědomíme, že máme život jen jeden.” Symbolika pádu pšeničného zrna do země může symbolizovat moment prozření – pokud si budu chránit to své jisté, ale nenajdu odvahu “padnout” do neznáma, překročit hranici, přelézt plot, tak nezjistím, co vše ze sebe mohu vydat, z čeho všeho mohu dát. Nikdy se vlastně úplně nepoznám. Vzpomeňme si třeba na své dětství, na rodiče, prarodiče anebo na přátelství, vztahy, které nás v životě ovlivnily. Všichni ti lidé museli kvůli nám (a my kvůli nim) alespoň na chvíli zapomenout na sebe, abychom si předali něco důležitého, živého a žitého. Takto na sebe zapomínat, ztrácet sami sebe pro druhé. Není to skutečné ztrácení, je to vzájemnost. Čím víc dáváme, tím víc dostáváme. To, co jsme dostali, v nás může dál růst, nést plody. A stejně takoví máme být my – ztratit svůj život pro druhé.
Sám Ježíš Kristus, náš učitel a spasitel, je jako to pšeničné zrno, které padlo, aby v nás jeho láska, velkorysost a obětavost mohli růst, nám i druhým k užitku.
Amen!