Kázání na neděli 16.června 2024, Husův sbor, Botanická 1, Brno
texty: Ezechiel 17, 22-24 / 2. Korintským 5, 6-10.14-17 / Marek 4, 26-34
Bratři a sestry,
koluje tady mezi vámi sáček koření – hořčičné zrno. Prosím, vezměte si každý jedno a mějte jej v rukou, vezměte si jej i domů. Já mezitím začnu zamyšlení nad texty Písma modlitbou.
“Neprosím o zázrak – Pane, nýbrž o sílu pro všední den. Nauč mne umění malých kroků. Učiň mne důvtipným a vynalézavým, učiň mne hravým, abych si uměl správně rozdělit svůj čas. Daruj mi jemný postřeh, abych pochopil, co je prvořadé a co druhořadé. Prosím o sílu pro kázeň a míru, abych životem jen neproklouzával, ale abych si běh dne rozumně rozdělil, abych si všímal záblesků světla a výšin a abych si tu a tam našel čas pro kulturní prožitek. Dej mi poznat, že blouznění, ať o minulosti nebo budoucnosti, nepomáhá dál. Pomoz mi, abych to nejbližší činil co nejlépe a nynější chvíli poznal jako nejdůležitější. Ochraň mě před naivní vírou, že v životě musí jít všechno hladce. Daruj mi střízlivé poznání, že těžkosti, porážky, neúspěchy a zvraty jsou samozřejmým doplňkem života, kterým rosteme a zrajeme. Připomeň mi, že srdce často stávkuje proti rozumu. Pošli mi v pravou chvíli někoho, kdo má odvahu říci mi pravdu v lásce. Dej mi denní chléb pro tělo a duši, projev tvé lásky, přátelskou ozvěnu a alespoň občas prožitek, že mne někdo potřebuje. Vím, že se mnohé problémy vyřeší tím, že se nic nedělá, dej mi, abych uměl čekat. Chtěl bych také tebe a jiné nechat vymluvit. Nejdůležitější věci si člověk neříká sám sobě, jsou mu řečeny. Víš, jak velice potřebujeme přátelství. Dej , abych této nejkrásnější, nejobtížnější, nejriskantnější a nejjemnější věci života dorostl. Propůjč mi nutné vnuknutí, abych ve správném okamžiku odevzdal balíček dobra – se slovy nebo bez nich – na správném místě. Ochraňuj mne před strachem, že bych mohl zmeškat život. Nedávej mi, co si přeji, ale co potřebuji. Nauč mne umění malých kroků.”
Údajně tato slova napsal Antoine de Saint-Exupery. Jsou hojně sdílena na internetu a silně rezonují mezi lidmi – docela často jí také čtu na svatbách namísto požehnání a na posluchačích je vidět, jakou sílu pro ně tato slova mají. My jsme dnes společně vyslechli podobenství o hořčičném zrnu. „K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím je znázorníme? Je jako hořčičné zrno: Když je zaseto do země, je menší než všechna semena na zemi; ale když je zaseto, vzejde, přerůstá všechny byliny a vyhání tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jejich stínu.“ Markův text se významem potkává se slovy starozákonního proroka Ezechiele, která jsme vyslechli v tom prvním čtení dnes.
Na Exuperyho modlitbu o umění malých kroků, kterému bychom se mohli učit, jsem si vzpoměla právě s souvislosti s Ježíšovým podobenstvím. Když se řekne Boží království možná to v nás evokuje něco nadlidského, snad i nedosažitelného, místo, stav, který není z tohoto světa. Třeba nám Boží království připadá tak boží, že i pochybujeme, že by se nás snad kdy týkalo. A vidíte, každý to semínko, zárodek Božího království, máte teď v ruce. Ve svých rukou máte hořčičné zrno, zárodek Božího království, tj. ono se týká každého z nás. Je na vás, co s ním uděláte. Berte to semínko v tuhle chvíli jako symbol. Nic velkého se nezrodilo rovnou velké. Řím nebyl postaven za den, jak se říká. Ani to Boží království nespadlo rovnou z nebe 🙂 Na počátku života každého z nás byla jedna neviditelná spermie našich otců (všechno nejlepší, vám, tátové, k dnešnímu Dni otců!) a jedno okem neviditelné vajíčko našich matek. Spojení a jednota. A teď jsme tu, každý z nás, jedinečný, boží, velké duše, krásní lidé, autentičtí ve svých schopnostech a možnostech, v poznání, vy, Ty, já .. Ježíšovo podobenství nás vybízí k odvaze snít o velkých věcech, ale také se o ně reálně přičinit. Nespokojit se s málem, ale uvědomit si, že i málo někdy stačí, aby se velké věci staly, začaly dít. Máme to v povaze – ať už na základě zkušenosti, vlastní či sdílené, nebo třeba díky vnitřnímu nastavení – říct si mnohdy před nějakým velkým úkolem, životním posunem, voláním na cestu, která může vést k naplnění životního snu či úkolu: “Na tohle nemám sílu, bojím se, tohle se (mi) nemůže nikdy podařit”. A tak třeba neuděláme něco, o čem víme, že bychom to měli udělat, něco, k čemu nás volá naše duše. Ani to nezkusíme … a pak už může být pozdě, vyčítáme si to třeba i po zbytek života, myslíme na to, ale čas už nejde vrátit a okolnosti se změnily. A třeba se tím i trápíme, žijeme lapeni v tom přemýšlení “co by, kdyby”, nežijeme v přítomném okamžiku. Ano, rozum velí, že je dobré znát své limity. Ale srdce, cit, touha, duše, duch – to je vanutí, to jsou hlubiny a přesahy, vesmír bez konce. A i to jsme my, to je v nás. Přitom zrozeno z nepatrnosti. Exuperyho modlitba o umění malých kroků je takový průvodce vědomým bytím v přítomném okamžiku, jsou to slova posily pro to, abychom se nebáli po malých krocích postupně dosahovat velkých věcí. Horizontem pro konání velkých věcí je jedinečný čas našeho života. O tom je to dnešní druhé čtení od apoštola Pavla v dopise do Korintu. A je tam zároveň i ujištění – má nás v moci láska Kristova. Ta láska je bezpodmínečná, působí jako posila – kdo je v Kristu, je novým stvořením. Jsme plni důvěry, píše Pavel. A máme ve svých rukou ta horčičná zrnka! Amen!