240825_Kázání na 14.neděli po sv.Duchu – Brno, Botanická 1
texty: Jozue 24, 1-2a.14-17.18b / Efezským 5, 21-33 / Jan 6, 56-69
Milí bratři, milé sestry,
dnešní triáda textů opět ukazuje k vazbě mezi Bohem a člověkem a k tomu, jak tento vztah může proměňovat i vztahy mezilidské. Izraelské kmeny shromážděné kolem Jozua v Šekemu zdá se konečně mají jasno v tom, že Hospodin je jejich Bohem a nechtějí už sloužit nikomu jinému. Uvědomují si, kdo je vyvedl z egyptského otroctví a díky komu mohou zažívat svobodu. Hospodinova autorita konečně prostupuje skrze společenství Izraele. Respekt izraelských kmenů k Hospodinu, to, že jej přijímají za svého Boha jako přirozenou autoritu a nechtějí už žádné jiné bohy, bude formovat i jejich vztahy mezi sebou navzájem. O tom je vlastně i ten druhý úryvek z dopisu apoštola Pavla Efezským. Pro některé z této části dopisu hodně vyčnívají ta někdy dost fundamentalisticky pojímaná slova o tom, že žena má být podřízena muži. Velmi často slyším od párů při přípravách ke svátosti manželství, že tohle čtení rozhodně na svatbu nechtějí. Znají ho vlastně i ti, co Bibli běžně neotevírají, tak hluboce ten text pronikl do obecného povědomí lidí. Myslím si, že je to právě díky těm hodně doslovným výkladům některých kněží, a také díky tomu, že se jednoduše z kontextu vytrhnou dvě tři věty, které se pak stanou strašákem a důtkami v mezilidských vztazích. Přitom je ten text ale zásadně propleten slovy o tom, jak si Kristus zamiloval církev a obětoval se za ní. A to bych řekla, je to hlavní, co ten Pavlův dopis chce říct – Ježíš má k nám, lidem, obětující se vztah. Bůh se kvůli člověku namáhá, dává, přichází k nám. A my to opět můžeme prožít, zažít, uvědomit si to. Že žijeme z Boží lásky a to by se mělo nějak propsat do našich vztahů. Autor dopisu Efezským psal svá slova v určitém kontextu, který my dnes už úplně neznáme, nemusíme mu rozumět, a proto je opravdu ošidné, ulpívat na doslovném významu části textu tak, jak jej chápeme dnes, v čase, kdy chceme prožívat vztahy vzájemné a rovnocenné, nikoli patriarchální a podřízené. Mnoho lidí ta Pavlova slova naštvou a jsou s nimi rychle hotoví. Ale opravdu je cennější zkusit na text pohlédnout ještě jinak. Vztah k Bohu, vědomí, že Kristus se za nás obětoval, že Bůh nám jde denně v Kristu vstříc a že tam, kde se shromáždí dva nebo tři v jeho jménu, tak tam je Bůh uprostřed – tohle zásadně formuje i vztahy mezi lidmi navzájem. Může formovat, pokud tomu dáme prostor. Vztah Krista k církvi, ke společenství lidí může měnit i vztahy v rodinách, vztahy mezi muži a ženami obecně. Láska, milosrdenství, darovat kus sebe, vyjít ze sebe a v bezpodmínečné lásce se vztáhnout k druhému, k bližnímu. To je, myslím, to důležité, co si z tohoto textu můžeme odnést. Uvědomit si, jaké síly mnohdy v našich vztazích převládají nebo se do nich promítají, a že to není vždy jen o té vzájemnosti, respektu, naslouchání si, vnitřní svobodě a autenticitě, ale že také často přichází neúcta, manipulace, neschopnost vést dialog … Tohle se děje jak v rovině vztahů mezi lidmi, tak ale i v církvi. Ten text tak apeluje i na to, že církev je podřízena Kristu, je tělem, kde Kristus je hlavou. Nemělo by se tudíž stávat, že kněží budou vylučovat některé lidi na okraj, mimo společenství a rozhodovat o tom, kdo je pro Boží lásku ještě dobrý a kdo už ne, jak o tom onehdá mluvil jeden slovenský farář.
Láska Boží propsaná do lásky mezi lidmi. Do každodenních vztahů. I do společenství církve. Tohle můžeme prožívat a také bychom to měli svými slovy a činy odrážet v našich vztazích. A jako sladkou tečku na konec tady máme opět brblavé učedníky v synagoze v Kafarnaum, kterým se to Ježíš snaží poněkolikáté vysvětlit – a oni zase nechápou!
“Co dává život, je duch, tělo samo o sobě nic neznamená”, učí Ježíš své žáky. Čiže, pokud to, co čteme, slyšíme nedokážeme žít a prožívat ve vztahu k sobě, ale i k druhým, tak se nic moc nestane. Až oduševnělost, prožitek čteného, slyšeného, naučeného nás proměňuje a skutečně oživuje k plné lidskosti. Mění nás a my zase můžeme inspirovat, měnit své okolí … U Ježíše, jak jsme četli, nakonec zůstali jeho učedníci. Šimon Petr to za ostatní shrnuje: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží.“ To je dobrá zpráva, jednak, že vytrvali, druhak, že Boží láska má i mezi brblavci a natvrdlíky všeho druhu stále šanci dojít naplnění. Důsledek odvahy a odhodlání učedníků a jejich porozumění můžeme zažívat i my dnes tady, v našem společenství, díky Bohu … Amen!