Brno Botanická

Duchovní zamyšlení k 5.postní neděli (text z Janova evangelia – Vzkříšení Lazara):
Text o vzkříšení Lazara z Janova evangelia je patrně nejvýraznějším z Ježíšových činů a chystá nás na to, že Kristus nad smrtí zvítězí, že je to on, kdo překračuje všechny hranice a učí nás je také v jistém smyslu překročit. Ten text je o smrti, o tom, že smrt je či bude tématem každého z nás, je to ale i perikopa, která je plná naděje, její symbolika a poselství se nese v duchu oživování = osvobození. Nemusíme se nechat polapit strachem, co bude, neboť máme úkol – pracovat se sebou teď (a tím se vlastně chystat na to, co bude). Zvěst o Lazarově vzkříšení dostává ve světle událostí posledních týdnů další rozměr. U nás i ve světě jsme každý den prostřednictvím zpráv konfrontováni se smrtí v přímém přenosu. Náhle je ohrožení a konečnost fyzického bytí víc přítomnější, víc to vnímáme. Díky nouzovému stavu a doporučené domácí izolaci je v lidech zesílena obava o život, strach z nemoci, i z toho, co bude dál. Děje se něco neobvyklého, nepoznaného, a už to nás znejisťuje. Obvyklé únikové mechanismy nefungují, “nevykoupíme” se z toho. Vedle toho ale také zažíváme pozapomenuté, anebo až netušené, rozměry lidské pospolitosti, koncentrovaného spolubytí, radosti i nástrahy blízkosti. Řekla bych, že život je náhle hmatatelnější. 

😉 Vnímáme mezilidskou solidaritu, obětavost mnohých a snad i to, že “jsme v tom všichni společně”. Přesto je mnoho pravdy i na tom, že “se rodíme a umíráme sami”. Do každé/ho z nás se jedinečně otiskne zrození, každý/á z nás se individuelně musíme popasovat s vlastní smrtelností. Současnost nás staví čelem k tomu druhému. Vzkříšení Lazara může být metaforou, jak naložit s faktem neustálé proměny života, s plynutím a transformací všeho bytí, je metaforou pro neulpívání a svobodu. “Panta rhei” – vše plyne, vše se mění. Tohle rčení známe, víme, že “nelze stoupit do stejné řeky”, ale jak často si v každodennosti svých rituálů uvědomujeme, že je tomu skutečně tak, že to platí? Vnímám teď z reakcí některých lidí jejich strach z toho, že se jim svět doslova mění před očima, obavu, že “nic nebude jako dřív”. Ano, mnohé se teď transformuje skutečně viditelně rychle a budoucnost ukáže, jak propojení v globalizovaném světě skutečně jsme a co s čím souvisí, stojí a padá. Ze dne na den jsme přestali mít možnost v jistém smyslu “kontrolovat” svoje životy – řídit si je sami, namísto toho se řídíme nařízením vlády a Ministerstva zdravotnictví. Opadla každodenní soutěž venku, teď se “pereme” a soutěžíme sami se sebou doma. Leckdo už to cítí jako “Lazarův hrob”, domácí ponorku, vězení s nejasným koncem. Ale skutečně se musíme děsit toho, že něco končí a něco tím pádem začíná, že se věci mění? Nebyli jsme za posledních třicet, čtyřicet let (když to vezmu z perspektivy svého života) svědky mnoha převratných změn? A žijeme dál … Ano, v mnoha ohledech to je a bude těžké – lecos pracně vybudovaného může vzít za své, existenční potíže se nám nevyhnou … Ale.
Příběh o vzkříšení Lazara posouvá naše nazírání toho, jak chatrné mohou být jakékoliv lidské jistoty, zdánlivě neměnná přesvědčení, hranice, naše soudy a mínění – pro Boží moc a lásku. Pro pomoc. Jinými slovy – co je pro člověka nemyslitelné, nepředstavitelné, je pro Boha možné. Tam, kde člověk nevidí cestu, tam, kde nás přepadá temnota, deprese, nejistota a strach, tam může a chce proniknout boží světlo, paprsek lásky a naděje. Apoštol Pavel říká – ožijte ze svého nitra a v tomto duchu oživte své tělo, buďte svobodnými…. a evangelium k tomu dodává – překračujte hranice, ty zdánlivě nepřekročitelné, které máte ve své mysli, ve svém srdci, ty které paralyzují vaše tělo, překonávejte hranice mezi sebou navzájem, oživujte, co je mrtvé a nefunguje – sebe, vztahy mezi sebou navzájem, odpouštějte, milujte, budujte mosty jeden k druhému, buďte svobodnými. Hledejte cestu. Dovolte si otevřít všechny ty zavřené dveře, kde nemáte odvahu, kde je temnota jak v hrobě, kde nemůžete dýchat ani se hýbat – dveře k lásce, dveře k naději, dveře k porozumění, dveře k odpuštění. Dveře do nejistoty. Ze síly slov, která Ježíš pronáší k mrtvému: “Lazare, pojď ven!” až mrazí. Pojď ven! (ano, zní to teď trochu komicky/ironicky, vím) – to je poselství pro každého z nás. Když nás svazuje úzkost, ve chvíli, kdy nás znehybňuje úzký prostor, tehdy, když jsme ve slepé uličce a nevíme, jak a kudy dál, když už nemáme sílu a rozhodnost k činu. Tak přesně do takové situace, kdy jsme někde hluboko, v depresi, smutku, zlobě…..tak Ježíš volá “pojď ven!” a otevírá svobodný prostor, vyvádí nás svým mocným hlasem z temnoty. Pojď ven, protože je tu pro Tebe nachystaná nová životní perspektiva, nový život, světlo a láska. Je tu cesta. Žít a zkoušet a pokoušet se znovu a znovu, neztrácet naději tam, kde se něco nedaří, znovu a znovu se nadechovat, i v dočasném vězení, zmrtvení. I o tom je víra, že to lze a že to jde.

Zamyšlení nad částí liturgických textů pro 4.neděli postní (psáno pro Český rozhlas, časový limit čteného příspěvku 4 minuty):

Bůh tady není pro člověka jenom v časech dobrých, nebo jenom v časech zlých. Je s námi stále, i dnes o 4.neděli postní, kdy k nám v období plném nejistoty a obav zní z liturgického cyklu slova 23.žalmu “Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám”, a dále také pobídka “žijte jako děti světla” zapsaná v listu Efezským.
Jak se k takové “kontra-zvěsti” postavit v čase, kdy jsme omezeni – na svobodě pohybu, setkávání se, kdy mnozí z nás či našich blízkých jsou nemocní, procházejí obdobím stínu a bolesti, v čase, kdy strach lidem nedovoluje volně a bez obav se pomalu ani nadechnout, kdy chtě-nechtě musíme být solidární a zkusit opravdu táhnout společně za jeden konec provazu? Teď je skutečně pro mnohé z nás těžké být dětmi světla, žít tak, jako by nám nic nechybělo, přijmout pokorně ticho a svého druhu klid, které jsme darem pro tyto postní (ale možná i mnohé další) dny dostali. Ovšem jak vidno z obrovské vlny mezilidské solidarity, která se jako bájní Blaničtí rytíři objeví vždy, když je lidem zle, i v časech, jako zažíváme nyní, lze být světlem a lze dávat i z toho, co nám zbylo a přitom ani nechtít víc, nechtít apriori jen brát.
V náročné době dvojnásob platí -> “zachovej řád a řád zachová Tebe”. Kdo nevidí jen sebe, ale vnímá integritu, kdo je zvyklý se k druhému, k přesahujícímu, k Bohu obracet, koho s Bohem pojí pouto vztahu, ten teď z tohoto spojení může těžit ve formě duchovní, psychospirituální podpory. Kdo je zvyklý myslet víc na druhé, než na sebe, ten se nyní dělí, pomáhá, dává, nemá problém s tím, že náhle nemůže jen brát. Už delší čas lze v české společnosti pozorovat trend, kdy mnoho lidí přiznalo své vyhoření, opustili zdánlivě lukrativní posty a začali dělat to, co je skutečně baví a naplňuje. Jako kdybychom tuhle možnost teď dostali, ať už chceme nebo ne, všichni – šanci vyřešit jistý druh lidské nespokojenosti, příležitost zavřít chřtán našemu lpění, chtění a drancování, díky kterému se po environmentální stránce řítíme už dlouho ke kolapsu. Je to až paradox té letošní postní doby, že ač většina národa tzv.nevěřící, máme možnost se kolektivně zklidnit a zkusit skutečně prožít hloubku a pestrost toho, co už máme, nebo chcete-li toho, co nám prostě a jednoduše zbylo. Není toho rozhodně málo. “Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám” .
Zatím nevíme, na jak dlouho jsme tuhle možnost dostali, jak dlouho nouzový stav (narozdíl od postního času) potrvá, ale právě teď, v tichu, které nám bylo tak nečekaně dané, se pokusme zeptat sami sebe, co je pro nás v životě skutečně podstatné, co chceme, kam jdeme, co je skutečné a co je jen iluze. Důležité je, abychom si vydrželi naslouchat. Našemu vnitřnímu hlasu, nitru, až se vyjeví odpovědi na otázky “Co mi chybí?”, “Co skutečně chci?” Možná, že odpovědi budou překvapivé, možná, že zjistíme, že mnohé už dávno máme, jen jsme to ve shonu dní minulých tak úplně neviděli. Možná, že tohle poznání nás učiní vděčnějšími a možná s až dětsky bezprostřední radostí zažijeme i v téhle době dotek světla.