Brno Botanická

text: 1Tm 4,12–16

Bratři a sestry,

v Ježíši Kristu nám Bůh říká, že on sám není jiný, než lidství. Křesťanství se vyvíjí, stejně, jako se člověk ve svém životě vyvíjí, jako se vyvíjí i lidstvo, tak se proměňuje i forma víry. Aby se udržela kontinuita, je třeba měnit formu vyjádření v kontextu sociokulturních změn. Živá víra je cesta, je to proces, dění. Cesta k sobě, cesta k Bohu. To se nemění, ale mění se forma. Ta cesta s sebou nese i potřebu vykročit ze své komfortní zóny, nese s sebou mnoho nejistot a otázek. Určitě se shodneme na tom, že nejlépe nám bývá asi tam, kde se cítíme bezpečně, kde nemusíme řešit problémy, tam, kde jsou blízcí lidé, se kterými si rozumíme a můžeme si otevřeně, bez přetvářky povídat o tom, co nás trápí, i o tom, co nás těší. To jsou oázy na té cestě, chvilky oddechu a úlevy, kdy jsme v kruhu těch, kdo jsou nám blízcí svým pohledem na svět, svým postojem a celkovým nastavením. Nežijeme ale ve světě, který je ideální, na naší cestě nejsou jenom oázy a lehké úseky. A tak také dobře víme o únavě a stresu, o různých třecích plochách. Společnost, ve které žijeme, není zdaleka kompaktní celek, kde vládne pouze solidarita a soudržnost, ale existuje řada věcí, které do naší společnosti vráží klín. Lidé mají různé politické a společenské názory a ty, kdo se od nich svým pohledem na věc odlišují, považují leckdy za hlupáky. Býváme svědky vášnivých diskusí a tyto diskuse na mnoha rovinách přerůstají v otevřené hlásání nenávisti. Všechny činy nelidskosti začaly právě zdánlivě nenápadnými slovními útoky. Od slov není daleko k činům. Myslím si, že do téhle veškeré různorodosti můžeme a máme jako lid Kristův vstupovat tím, že budeme usilovat o jednotu lásky v rozmanitosti společnosti. Lidé různých životních cest, různého vzdělání, sociálního postavení i věku spolu mají žít ve vzájemné soudržnosti, podpoře a solidaritě. Pokusit se žít Boží království v tomto světě s sebou nese i strádání, pronásledování. Osobně angažovaná, živá láska je cestou k vnitřní síle, svobodě a pravdě. Často je to cesta trnitá. I o tom je ten dnešní úryvek z evangelia, který jsme zvyklí slýchat hlavně během Velikonoc. Teď 27.listopadu si budeme tzv. Červenou středou připomínat lidi, kteří jsou na celém světě pronásledováni kvůli víře. Otázkou zůstává, zda to, že je mnohde církev tupena a pronásledována, není odpovědí na její vlastní činy vůči lidem. Zda to náhodou není oprávněné? Vždyť jsme opět a často svědky toho, jak církevní představitelé některými svými postoji straší a zastrašují lidi, namísto toho, aby hlásali pokoj, odpuštění, pravdu a lásku, aby se pokorně a upřímně omluvili.  

Četli jsme dnes v příběhu z Nového zákona, jak apoštol Pavel pověřuje mladého pracovníka Timotea, aby jej zastupoval v době jeho nepřítomnosti: „Než přijdu, ujmi se předčítání, kázání, vyučování.“ A aby zabránil předsudkům kvůli Timoteově věku, neopomine připomenout: „Nikdo ať tebou nepohrdá proto, že jsi mladý.“ Pavel Timotea vyzývá k tomu, aby svůj dar nezanedbával, neustrnul a aby byl jeho pokrok všem patrný. Timoteus něčeho významného dosáhl, ale stále je vlastně na startovní čáře, stále může a má jít dál a rozvíjet svůj talent. Stvrzovat svou víru a růst ve víře je nutné neustále. K tomu však potřebujeme také lidi okolo sebe, lidi, kteří nám dají prostor. Dát prostor druhým znamená jim důvěřovat. Takovou důvěru potřebujeme všichni, mladí i starší. A takovou důvěru nám dává i Bůh. Nestvořil nás jako loutky, dal nám samostatnost, abychom mu mohli důvěřovat jako děti a abychom zároveň cestou svobody a zkušenosti dospěli k opravdové lidské zralosti. Je proto naším úkolem, abychom své lidství a své křesťanství rozvíjeli. A křesťanství i lidství lze rozvíjet jen v úctě k rozmanitosti a zároveň ve vzájemné jednotě, která dokáže překonávat rozdíly věku, rasy, pohlaví, sexuální orientace, majetku, postavení i vzdělání. Amen!

Kázání na neděli 17.listopadu 2019

L 21,5-19 (+ L 12,49-53)

Sestry a bratři,

Ježíš řekl svým učedníkům: „Myslíte, že jsem přišel dát mír na zemi? Ne, říkám vám, ale rozdělení. Od nynějška totiž bude rozděleno pět lidí v jednom domě: tři proti dvěma a dva proti třem. Budou rozděleni otec proti synovi a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni.“ (L 12, 49-53)

Žijeme ve společnosti, která je na mnoha rovinách rozdělená. Důvody k tomu jsou různé a ani třicet let života ve svobodě nás v lecčems svobodnými neučinilo, nejsme kolikrát jednotní ani v základních věcech, které by měly být samozřejmé, nejsme zvyklí si vzájemně naslouchat, tolerovat se a respektovat svého bližního. Některým lidem se vede dobře, lépe, než dřív, ale celkově nám chybí společná vůle k tomu, aby například dostatek základních zdrojů, který máme, byl dostupný všem. Jsme svědky vzniku hlubokých sociálních rozdílů. Téměř milion českých občanů je v exekuci, máme přes 70 tisíc bezdomovců, mnohé děti nemají z důvodu chudoby ve školách obědy, nájemní bydlení je už téměř luxusním statkem, tři čtvrtiny seniorů nedosáhnou na průměrný důchod. Ne, že by to všem bylo jedno, ale mínění, že si za to ti lidé mohou sami, je celkem běžné.

Jedním z hesel revolučního roku ’89 bylo, že “v jednotě je síla”. Pro demokracii je jednou z velmi důležitých věcí sociální kapitál, prostředí vzájemné důvěry, odvahy a občanské angažovanosti. Jenže slovo “aktivista” je dnes spíš nadávkou. Včerejší i dnešní události v Praze a na mnoha místech republiky ukazují, že o jednotu mezi lidmi, o úctu, pravdu a lásku stále vedeme zápas, který je dnes, stejně jako tehdy, primárně zápasem jedněch lidí proti lhostejnosti druhých, zápasem o odolnost vůči lži, nenávisti a nespravedlnosti. Pravda jistě nakonec zvítězí, ale dá to ještě fušku, neboť jedovaté ideologie, pohrobci minulosti, stejně jako dnešní tzv. fake-news, falešné zprávy, znovu otravují mysli mnoha lidí u nás. A nejen otravují, ale i rozdělují lidi, jedny proti druhým. Před třiceti lety jste si asi mnozí nedokázali představit, že to nebude trvat ani tak dlouho a bývalí agenti tajné policie a šiřitelé strachu a nenávisti získají znovu takovou podporu, jakou mají dnes, a že se budou moct ucházet o vládu nad touto zemí, ba, že jí dokonce vládnout budou. Jenže, byli demokraticky zvoleni, a tak mnozí se smutkem vnímáme, jak se postupně snižuje úroveň veřejné debaty, na což jistě mají vliv i média a jejich vlastníci – oligarchové a politici, kteří pro urážku nejdou daleko a kteří soustavně snižují laťku opravdového dialogu a respektu člověka vůči člověku, a tím cíleně oslabují jednotu mezi lidmi. 

Ani ten dnešní úryvek Lukášova evangelia jako kdyby v tomto směru nedával naději, spíš popisuje utrpení a strasti, nicméně zvěst končí nadějným “když vytrváte, získáte své životy”. (L  21,19)

Vytrvat? Jak dlouho? A k čemu? Pro mnoho lidí je dnešní svět nečitelný a nepřehledný, a tak chtějí pořádek, pokud možno hned. S lidským strachem dnes pracuje mnoho politiků, populistů, ale často i duchovních a církví – bohužel. Snad proto, že jsme dlouho byli vychováváni v nesvobodném modu, je dnes hodně lidí, kteří by opět rádi, aby jim někdo pevně nadefinoval řád světa, ukázal nepřítele a viníka, a tak nastolil pořádek v životě. 

Nám, lidem věřícím, by nemělo jít o klid a život v přehledných škatulkách, ale o nalezení směru na cestě. Víra poskytuje základní kompas – v tom smyslu, že jsme ukotveni ve vztahu s Bohem, žijeme životy prodchnuté Boží velkorysostí a láskou tak, že víme, já i vy, že jsme všichni, každý člověk na Zemi, milováni a přijímáni Bohem. Pokud ale tohle vědomí, tohle ukotvení lidem chybí, lze nyní, stejně jako v minulosti, snadno sklouznout k tomu, že začneme svou identitu stavět třeba na strachu o sebe, o národ, o majetek či o své postavení, na nenávistném vymezování se vůči druhým, vůči těm, kteří jsou jiní a jinak žijí. Ve světě, kdy mnohým chybí smysl života, nemají žádný dlouhodobý projekt nebo transgenerační přesah, se tohle jeví jako snadné řešení, odpověď na vnitřní strach a nejistotu. Opustili jsme vědomí sounáležitosti, opustili jsme vědomí celku na mnoha rovinách. Části Lukášova evangelia, které dnes zazněly, lze v tomto kontextu chápat i tak, že spiritualita, víra, Kristus pro nás otvírá prostor svobody k pravému poznání. Ježíš svým učením vyjadřoval touhu a přání, abychom dokázali určovat svůj život a dokázali se svobodně rozhodovat a tím přicházeli k poznání. Abychom si pozitivně vytvořili svou vnitřní identitu a na té stavěli svůj život a vnímání světa. Abychom stavěli na hodnotách, které působí sjednocení a sounáležitost, a z této pozice vnímali i péči o prostor kolem nás, a také o svobodu a demokracii – abychom je pojali za vlastní a abychom se za ně společně stavěli, dokud toho budeme schopni, dokud budeme moct. A víme, že už 30 let zase můžeme a nejen, že můžeme, teď víc, než v minulých letech, musíme. Amen! 

L 19,1-10

Sestry a bratři,

autor 119. Žalmu si dobře uvědomoval roli člověka na světě, když psal “…jsem na zemi jenom hostem…“ Přijdeme na svět, chvíli pobudeme a potom zase odcházíme. Ačkoliv si dnes připomínáme památku těch, kteří již odešli z tohoto světa, jsme do tohoto “svátku”, připomínky zahrnuti i my sami, týká se nás. Nejenom tak, že vzpomínáme na své zesnulé, děkujeme za jejich život a prosíme za klid pro jejich duše a vplynutí do Boží blízkosti, ale i tím, že víme a uvědomujeme si, že jednou, ať už dřív nebo později, bude na přelomu října a listopadu někdo vzpomínat i na nás. 

Teď, kteří máme ještě nějaký čas na zemi vyměřený, mohou tyhle chvíle v jistém dobrém smyslu být darem, v tom, abychom si, vedle procházení zármutkem a možností sdílet bolest, uvědomili a vnímali, koho máme kolem sebe, ať už je to rodina nebo přátelé, co to je síla společenství, jak důležitá je hodnota lidské podpory a sounáležitosti, a abychom si též připoměli, jakým darem je život a jak neopakovatelný a vzácný je každý den, a podle tohoto poznání s tím také zkoušeli naložit. Jsme tu jenom hosté, čas, který máme, není nekonečný a myslím si, že nám kolikrát dnes chybí odvaha, abychom žili obyčejný život, uměli se radovat z maličkostí, byli bezprostřední a autentičtí. Tlak okolí, ale i vlastní hledání a potřeba setkat se sami se sebou nás vedou k tomu, že toužíme po mnohém, po něčem neobyčejném, dlouho nám kolikrát trvá, než se sami se sebou nějak srovnáme, naučíme se sebe přijmout, poznat a mít se rádi, nesrovnávat se příliš s druhými, nehrát si na někoho, kým nejsme a oprostit se od přílišných očekávání a nároků. 

Ten dnešní příběh z Lukášova evangelia mluví o velikém boháči, celníku Zacheovi, který si díky svému povolání vytvořil novou identitu člověka “lepšího” než ostatní, muže žijícího v luxusu, člověka, který to společenství obyčejných lidí až tak moc nepotřeboval, protože díky penězům si mohl vybírat, s kým a co. Ani mu asi nevadilo, že na něj okolí hledí skrz prsty, pro to, co dělal. Přesto ale, když se blížila vzácná návštěva, poutník – učitel Ježíš, běžel s ostatními, no a protože byl malý, vylezl ve své drahém oblečení na strom, na moruši, aby na Krista, až půjde kolem, viděl. A stalo se to, že když šel Ježíš okolo, jejich pohledy se setkaly, a Ježíš Zachea vyzval, ať sleze dolů na zem, mezi ostatní, s tím, že právě jeho dům si vybral k noclehu. Farizeové se nad tím dost pohoršovali a asi to vůbec nechápali, proč chce Ježíš nocovat u někoho s tak špatnou pověstí? Jenže, stejně jako si smrt nevybírá, zda boháč nebo chudák, zloděj nebo poctivec, mladý nebo starý, ani Kristus nedělá rozdíly, Boží láska je tu pro všechny, ať se nám to líbí, nebo ne. My ho můžeme “pouze” přijmout a pohostit, to je v moci našeho svobodného rozhodnutí, jak s “návštěvou” naložíme. Ježíš tedy Zachea pěkně “usadil” z výšky stromu zpátky na zem a nechal si od něj chvíli posluhovat. Nechal Zachea, aby byl lidský. Berme to symbolicky, jako proměnu, jako působení Boží lásky, díky kterému se můžeme stát sami sebou. Všichni jsme milovanými Božími dětmi, Bůh nás přijímá i s tím, co se lidem kolem nás nelíbí. Čteme v evangeliu, že ti, kdo viděli Ježíše vstoupit do Zacheova domu, brblali: „On je hostem u hříšného člověka.“ Velmi rychle byli se Zacheem hotovi. Ale hned v dalším verši čteme, jak se Zacheus před Ježíšem ospravedlňuje: „Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně.“ Buď to tedy ti, co jej označili za hříšníka, nevěděli, anebo jim to nepřipadalo dost dobré. Ale měli právo ho soudit? Kdo z nich se zachoval podobně? O tom Bible nic neříká. Zato můžeme číst: „Radujme se, neboť dnes přišlo království Boží do tohoto domu!“ 

Možná Zacheus vylezl na strom nejen ze zvědavosti, ale také s nevyslovenou nadějí, že tento procházející galilejský rabbi může změnit jeho život, přestat s kolotočem zla, ve kterém mu peníze kompenzují nedostatek přijetí od druhých a zároveň tuto propast čím dál víc prohlubují. Ale možná i Ježíš v Zacheovi, ve kterém ostatní viděli jen nenáviděného zaprodance, uviděl malého odstrkovaného a posmívaného chlapce, nebo zklamaného mladého muže, který se rozhodl, že si své nenaplněné sny zhojí ďábelským plánem „B“, odíráním svých souvěrců ve svůj prospěch. 

Sestry a bratři, i k nám dnes a kterýkoliv další den přichází Ježíš, aby byl hostem v našem domě, s velkorysostí a uvědoměním, že už nemusíme žít žádný náhradní plán „B“, ve kterém nám lásku a porozumění nahrazují třeba blbá nálada, msta, peníze nebo moc nad druhými. Každému z nás teď říká: „Pojď dolů, dnes musím zůstat ve tvém domě.“ Ježíšova nabídka po nás často vyžaduje zacheovskou odvahu být trapný v tomto světě mnohé lži a nenávisti – s vírou v lásku a naději, ale je to tak. Je v našich rukou, jak s tím naložíme, ale čas, který na to máme, má svůj začátek a konec. Amen!

Lk 18,9-14

Některým lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl Ježíš toto podobenství: „Dva lidé šli do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus a druhý celník. Farizeus se postavil a modlil se v duchu takto: `Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo i jako tamhleten celník. Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů.‘ Celník však zůstal stát vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: `Bože, buď milostiv mně hříšnému.‘ Říkám vám: Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“

Sestry a bratři,

dnešní text nás může vést k zamyšlení se nad otázkou pokory, nad tématem hrdosti, sebeobdivu a sebeúcty. Kdo z nás se vždy vyhnul tomu dívat se shora na druhého a nedat najevo, že nějakou věc dělá špatně? Byly naše pohnutky k takovému jednání vždy láskyplné? A co naše životní návyky, postupy při práci nebo životní priority – pociťujeme někdy, že jsou lepší, šlechetnější než ty, proti kterým se vymezujeme? Nepřipadáme si chvílemi tak trochu neomylní a neohrnujeme nos nad druhými, když se nám nelíbí, co a jak dělají? Označení “farizeus” v dnešní době často evokuje pokrytce, někoho, kdo jinak mluví a jinak jedná, kdo káže vodu, ale pije víno. V Novém zákoně se nejednou dočítáme o Ježíšově kritice farizeů. Např. v 11. kapitole Evangelia podle Lukáše čteme, jak Ježíš řekl: „Běda vám farizeům! Odevzdáváte desátky z máty, routy a ze všech zahradních rostlin, ale nedbáte na spravedlnost a lásku, kterou žádá Bůh.“ Z těchto slov se zdá, že Ježíšovo učení stojí v přímém protikladu k učení farizeů a že postoje farizeů a Ježíše jsou neslučitelné. Možná vás proto překvapí, že z tehdejších židovských skupin byli farizeové svými názory Ježíšovi nejblíže. Ze spisů různých autorů tehdejší doby víme, že „za skutky lásky považovali sycení a napájení potřebných, oblékání nahých, návštěvu nemocných, pohřbívání mrtvých, těšení zarmoucených, pohostinství, výchovu sirotků a vykupování zajatých Izraelitů“. Farizeus v podobenství, které jsme slyšeli, možná tedy říká pravdu a skutečně patří k lidem, kteří nevydírají, ani neokrádají, k lidem, kteří ve svém jednání překračují běžnou normu tehdejších náboženských povinností. Mohl poukázat na řadu svých dobrých skutků, zatímco zmíněný celník Bohu nabídl jen svou bídu. Farizeus opravdu mohl být vnějškově bez mravní poskvrnky, zatímco celník se mohl dopustit řady přestupků. Oba v příběhu volají k Bohu. Ježíš ovšem říká, že farizeus se modlil u sebe, což lze číst i jako pro sebe. A ačkoliv oslovuje Boha, nemluví k němu, mluví k sobě. Farizeus z Ježíšova podobenství se přehnaně zabývá sám sebou, tím, co všechno udělal. Stejně jako se Narcis z řeckého mýtu zamiloval do své vlastní tváře, kterou si prohlížel v odrazu na vodní hladině, je farizeus zahleděný do vlastních skutků. Narcista je velkých skutků skutečně schopen – mimo jiné proto, že mu přinášejí chválu okolí. Zároveň si však nepřipouští temné stránky své osobnosti. Ty vidí pouze u druhých – tak jako farizeus, který se vymezuje proti ostatním lidem a celníkovi. 

Farizeus není podle Ježíše ospravedlněn – na rozdíl od celníka, který vyznává svou bídu a hříšnost. Farizeus je plný toho, co udělal; od Boha nechce nic – a nic od Boha také nedostane. Celník je plný bolesti, a touží po Božím slitování – a Bůh k němu přichází.

Celníkova modlitba je prosebná, farizeova děkovná. Teolog Karl Barth v této souvislosti píše: „Prosící člověk stojí před Bohem s prázdnýma rukama, zatímco ten, kdo Bohu děkuje, se lehce stane farizeem.“ Tato myšlenka upozorňuje na něco podstatného, ale zároveň je potřeba ji brát s rezervou. Děkovné modlitby jsou totiž zcela na místě. Myslím, že i farizeova modlitba by byla na místě, kdyby měla trochu jinou podobu. Člověk přece může děkovat za to, co od Boha dostal, může děkovat i za to, že byl uchráněn různých zlých skutků. Nemusíme být falešně skromní a můžeme děkovat i za to, že se nám vede dobře nebo že máme někdy možnost pomáhat druhým víc, než ostatní. Můžeme děkovat za to, když se nám něco podaří, když něco dokážeme. Farizeova modlitba není problematická tím, že by bylo špatné děkovat za věci, za které tento farizeus děkuje. Jeho modlitba je problematická v tom, že je namířena proti druhým. Podstatnou částí Ježíšova poselství je totiž požadavek lásky k Bohu a lásky k bližnímu. Avšak farizeus se k Bohu vlastně nemodlí a bližního očerňuje. Když modlitby, naše myšlenky spojují vděčnost s kritikou ostatních lidí, tak je Ježíšova pobídka, abychom milovali druhé jako sebe samé, vyslyšena jen napůl. Farizeus, který se v příběhu modlí, miluje sebe, ale nikoli druhé, alespoň ne všechny druhé. 

Milé sestry, milí bratři, bezpochyby každý z nás začíná v životě na jiné startovní čáře, žil a žije v jiných sociálních i rodinných podmínkách. Můžeme být farizeem z Ježíšova podobenství a radovat se z toho, že jsme se nedostali do situací, které nás svedly na scestí, a na ostatní pohlížet svrchu. Nebo můžeme dobrou startovní čáru využít ve prospěch těch méně šťastných. Můžeme se radovat, že jsme bohatí, a říkat si, že chudí si za svou chudobu mohou sami, nebo ze svého bohatství rozdávat. Farizeus z dnešního podobenství také stál na křižovatce. Vydal se cestou pohrdavého shlížení na druhé, ale mohl jít jinou cestou. Je možné, že mu jednoduše chyběla důležitá zkušenost mravního ztroskotání a také prožitek nepochopitelné Boží milosti, velkorysosti a bezpodmínečné lásky. Ta je tu pro nás a čeká, až se jí otevřeme, až jí pustíme do svého života. Amen! 

text: L 18,1-8 – soudce a vdova

Bratři a sestry,

dnešní evangelijní příběh asi nemůže být symboličtější pro události, které se v posledních dnech a týdnech dějí ne až tak daleko od nás. Vojenské a násilné vytváření takzvané bezpečné zóny, které rozpoutal jeden národ na blízkém východě od nás na úkor národa druhého, s sebou, jako již tolikrát, nese mnoho nevinných obětí na životech. Zůstávají vdovy, vdovci a sirotci, lidé, kteří během chvíle přicházejí o své domovy a ještě hůře – o své blízké, a to díky krutému jednání a zájmům mocných. Lidi, kteří se znenadání, bez vlastního přičinění, ocitají v diametrálně odlišných životních podmínkách během velmi krátké doby, lidé, kterým se během chvíle otočí život vzhůru nohama. Je to stejné, jako když nám někdo nejbližší náhle zemře, odejde – život se nám během vteřiny může naprosto zásadně proměnit. A my jsme pak také ti první, kdo na to nějakým způsobem musí reagovat. 

Vdova v časech starozákonních i novozákonních byla osobou, která neměla přirozeného zastánce. Byla zranitelná. Neměla ochranu manžela, ani společnosti, neměla prostředky pro obživu. Často vdovy raději volily sebevraždu, než aby žily životem s opravdu tristními vyhlídkami. Vdova v našem příběhu se ale aspoň dovolávala zastání, na to ostatně měla právo a mohla to pro sebe udělat, protože soudce rozhodoval o tom, kdo má pravdu. Slova „Zastaň se mne!“ bychom mohli přeložit také jako „pomsti mne“ nebo „učiň pro mne spravedlnost“. V kompetenci soudce, a také jeho zodpovědností, totiž bylo zasáhnout proti tomu, kdo z ženy učinil vdovu. 

Celý příběh je velmi soudobý, současný. I dnes jsme svědky v mnoha ohledech ne dobře funkční justice. Spravedlnosti se také na mnoha místech lidé dovolávají marně. I dnes vnímáme různé zájmy mocných, těch, kteří by měli na svých pozicích, už z jejich podstaty, vykonávat službu pro druhé lidi, pro své bližní, ale namísto toho se snaží upevnit svou moc a společenskou prestiž, a to mnohdy doslova všemi prostředky, často proti lidskosti, a přesto všechno se vlastně ani nemusí bát o své postavení, o svou moc a zabezpečení. 

Důležitým poselstvím dnešního příběhu je ale předně to, abychom my sami byli vytrvalí, abychom nevzdávali úsilí, nebo chcete-li “boj”, za spravedlnost, za pravdu a právo, abychom nepodléhali frustraci z nepravostí, které vnímáme, že se dějí – ať už nám nebo kolem nás. Abychom nevzdali úsilí a nenechali se strhnout “na druhou stranu”, i kdyby naším jediním snažením v danou chvíli měla být pouhá modlitba. Abychom se nenechali strhnout na stranu, kdy budeme jen nečinně přihlížet a mlčet k věcem, které se nám samotným nelíbí a o kterých si myslíme, že proti nim nic nezmůžeme. Evangelium dnes říká – vytrvejte, vytrvejte byť v sebemenším činnosti, v modlitbách, evangelium nás jinými slovy nabádá, abychom byli důslední, abychom i malou, ale vytrvalou cestou směřovali k tomu, o co nám jde. I modlitba je čin, je to úsilí, energie, myšlenka vyslaná do prostoru. Stejnou hodnotu může mít v tuhle chvíli třeba humanitární pomoc, ke které byť málem přispějeme, dopis, který napíšeme nebo petice, pod kterou připojíme svůj podpis. Ta hodnota těchto pro někoho možná nepatrných činů je i v tom, že ty věci nenecháváme být, že ti mocní, ač se nám může zdát, že jejich postavení je neměnné a neohrozitelné, dostávají vytrvalé signály, že o jejich činech víme a že ne se všemi souhlasíme. A nikdy dopředu nikdo nemůže vědět, co, jaký čin nebo která osoba, ať už dospělý nebo dítě, uvede do pohybu masu, která se pak už nedá zastavit a která ve svém výsledku sobeckého, nelidského vládce anebo třeba nevyhovující režim či vzorec chování, může nakonec o tu moc připravit. 

Myslím, že to je nakonec hlavní vyznění poselství dnešního příběhu – abychom nezvdávali své úsilí a abychom byli vytrvalí a důslední, i když se nám třeba zdá, že se nic neděje, že naše energie přichází vniveč, že dané situaci ani nerozumíme, natož, abychom jí nějak mohli ovlivnit, a že i Bůh třeba tzv. mlčí. Není tomu tak, jen je potřeba tomu uvěřit a hlavně se nevzdat. Amen.