Brno Botanická

Kázání na 15.neděli po sv.Duchu, bohoslužby k neděli Díkůvzdání za Stvoření, 1.září 2024, Husův sbor Botanická 1, Brno

text: Ř 8,19-22

Sestry a bratři,

dnešní zamyšlení se ponese v duchu měsíce Díkůvzdání za Stvoření, který v církvi slavíme po celé září. Ale říkám si, zda je vlastně co slavit, je to správné slovo? Lze slavit, když jsme svědky tolika varovných momentů?! Na vlastní kůži pociťujeme, jak je letošní léto opět teplejší, než ta předchozí, dost možná, že se počtem tropických dní a nocí zapíše do historie. Je to znepokojivé a nejsem jediná, kdo se ptá, jak se nám tady bude žít za pár let? Jak to bude s teplotami, vodou, množstvím hmyzu, přírodní diverzitou? Co s tím každý jeden z nás můžeme dělat a jak se v rámci křesťanství postavit k ochraně stvořeného? Vždyť to u nás v církvích vůbec není téma! Ekoteologie je tu v plenkách a z mnoha církevních kruhů nadále kolovrátkem zní, že “to není naše starost, my se staráme o člověka”. A příroda jako posvátný živý celek? Kdeže, to je přece panteismus – to je poměrně široce rozšířený názor mezi duchovními … Bohužel. 

„Jsme v kritickém bodě historie Země, kdy si lidstvo musí zvolit cestu své budoucnosti. Máme možnost volby, buď vytvoříme globální partnerství na ochranu Země a postaráme se jeden o druhého, nebo riskujeme sami sebe a rozmanitost života.” Tyto věty jsou součástí předmluvy prohlášení nazvané Charta Země, ke které se připojily téměř všechny národy. Podobná varování slyšíme i odjinud, samozřejmě z vědeckých kruhů, ale také třeba od Světové rady církví či papeže Františka. Ten ve své Encyklice „Laudato Si“ vyjádřil starost o náš společný domov. Poselství je jasné: musíme ve svém životě něco změnit. Všichni. Společně. Vztah k přírodě a Zemi. Musíme změnit naše nároky a spotřební zvyklosti. A dovolit si i transformaci myšlení. Nemáme žádnou Noemovu archu, která může některé zachránit a ostatní nechat napospas osudu. Jsme skutečně všichni na jedné lodi a krok po kroku čelíme teď možná ještě stále nepředstavitelné, ale do budoucna docela dost jisté sociálně-ekologické katastrofě. „Ještě je čas, aby naše zákony uznaly právo řek plynout, aby zakázaly činy, které destabilizují zemské klima a aby zavedly respekt pro přirozenou hodnotu každé živé bytosti. Je čas zastavit bezuzdnou komodifikaci přírody, stejně jako kdysi bylo zakázáno kupovat a prodávat lidské bytosti.“ To jsou další varovná prorocká slova, která pronesl Alberto Acosta, ekvádorský ekonom a soudce Mezinárodního tribunálu pro práva přírody.

No a co tedy my, shromáždění zde ve sboru, naslouchající Písmu a hledající Boží moudrost a vůli, kudy se dát, jak se v tom zorientovat, co nám může napovědět dávná zkušenost zachycená v Písmu? Slyšeli jsme dnes tři čtení a všechna mají společné volání po určitém řádu, dodržování pravidel, která se formovala po generace a ukázala se jako nosná pro zachování stability společenství. Dnes si tato slova můžeme vztáhnout právě i na naše chování versus udržení rovnováhy v ekosystému. A pak ten vzkaz apoštola Pavla z dopisu Římanům (Ř 8,19-22)! Působivě tady až prorocky jasnovidně, viděno z dnešní perspektivy, píše o společenství člověka a celého stvoření. Všechno stvoření toužebně v naději vyhlíží záchranu, protože bylo vydáno marnosti. Všechno stvoření se kvůli činnosti člověka nějakou formou musí účastnit ničení, podléhá strachu a utrpení, je do něj zapleteno. Veškeré tvorstvo sténá, čteme také v tom úryvku. Příroda křičí a na nás, lidech, je, jak se zachováme, zda ten křik (u)slyšíme a co to s námi (u)dělá, jak zareagujeme. My křesťané, ale i všichni ostatní – lidé z různých náboženských směrů, věřící ale i ateisté – všichni jsme povoláni k jednomu – vytvořit nový pohled na Zemi. Žasnout nad divuplným světem a strážit to bohatství, které neumíme ani zčásti vytvořit lidskou rukou. Součástí našeho myšlení, mám na mysli západní kulturu, je, že vidíme Zemi jako předmět bez života, se kterým můžeme nakládat, jak uznáme za vhodné, podle toho, jakou hodnotu má pro nás. Cítíme se jako „páni a vlastníci“ země („maître et posedeur“ dle R.Descarta). Jako ti, kteří jsou svrchovaní, a ne vztahovou součástí velkého společenství života. Ale Země přece není mrtvé jeviště, na kterém se odehrává náš život lidských superstars! Země je úžasně propletený, velký živý organismus. Je to živý tvor! Od roku 2009, na základě jednání členských států OSN, existuje “Deklarace práv Matky Země”. Tahle myšlenka země jako matky je vlastně revoluční pro náš pohled na planetu a pro náš vztah k ní! Vždyť jak běžně lidé mluví o Zemi, o přírodě, půdě? Jako o zboží, které má hodnotu pro člověka. Jak jí lze ekonomicky využít. Ale pokud o Zemi uvažujeme jako o Matce, podobně jako Boha prožíváme coby otce, tak takové nakládání s ní a přemýšlení už možné není. Matku nelze prodat, koupit ani využívat, ale člověk by jí měl milovat, ctít a pečovat o ní. Jsme osudově propojení, celá Země a lidstvo. Každý z nás jsme dcerami a syny Země a budujeme si vztah k Bohu Otci a Matce Zemi. Bible to také ví: Adam, lidská bytost, byl vzat z adamah, hebrejsky země, půdy, hlíny. Naučili jsme se postupně hledět vzhůru, hledat Boha – Otce, ale ještě nás čeká plně pohlédnout dolů a okolo sebe k Matce – Zemi. A prožít ten vztah, učit se ho žít.

Sestry a bratři, dnešní zamyšlení vlastně nemá jednu konkrétní pointu. Postupně budeme celé září procházet texty, které se k tématu ochrany Stvoření v křesťanství vztahují a které nás mohou inspirovat a vést. Je na každém z nás, jaký postoj zaujmeme. Prožívat své já jakožto součást celku, velkého Ty je vědomá volba a mnohdy náročná cesta. Ale asi nám žádná jiná cesta už ani nezbývá. Budeme se nad tím společně ještě během září zamýšlet. Amen! 

240825_Kázání na 14.neděli po sv.Duchu – Brno, Botanická 1

texty: Jozue 24, 1-2a.14-17.18b / Efezským 5, 21-33 / Jan 6, 56-69

Milí bratři, milé sestry,

dnešní triáda textů opět ukazuje k vazbě mezi Bohem a člověkem a k tomu, jak tento vztah může proměňovat i vztahy mezilidské. Izraelské kmeny shromážděné kolem Jozua v Šekemu zdá se konečně mají jasno v tom, že Hospodin je jejich Bohem a nechtějí už sloužit nikomu jinému. Uvědomují si, kdo je vyvedl z egyptského otroctví a díky komu mohou zažívat svobodu. Hospodinova autorita konečně prostupuje skrze společenství Izraele. Respekt izraelských kmenů k Hospodinu, to, že jej přijímají za svého Boha jako přirozenou autoritu a nechtějí už žádné jiné bohy, bude formovat i jejich vztahy mezi sebou navzájem. O tom je vlastně i ten druhý úryvek z dopisu apoštola Pavla Efezským. Pro některé z této části dopisu hodně vyčnívají ta někdy dost fundamentalisticky pojímaná slova o tom, že žena má být podřízena muži. Velmi často slyším od párů při přípravách ke svátosti manželství, že tohle čtení rozhodně na svatbu nechtějí. Znají ho vlastně i ti, co Bibli běžně neotevírají, tak hluboce ten text pronikl do obecného povědomí lidí. Myslím si, že je to právě díky těm hodně doslovným výkladům některých kněží, a také díky tomu, že se jednoduše z kontextu vytrhnou dvě tři věty, které se pak stanou strašákem a důtkami v mezilidských vztazích. Přitom je ten text ale zásadně propleten slovy o tom, jak si Kristus zamiloval církev a obětoval se za ní. A to bych řekla, je to hlavní, co ten Pavlův dopis chce říct – Ježíš má k nám, lidem, obětující se vztah. Bůh se kvůli člověku namáhá, dává, přichází k nám. A my to opět můžeme prožít, zažít, uvědomit si to. Že žijeme z Boží lásky a to by se mělo nějak propsat do našich vztahů. Autor dopisu Efezským psal svá slova v určitém kontextu, který my dnes už úplně neznáme, nemusíme mu rozumět, a proto je opravdu ošidné, ulpívat na doslovném významu části textu tak, jak jej chápeme dnes, v čase, kdy chceme prožívat vztahy vzájemné a rovnocenné, nikoli patriarchální a podřízené. Mnoho lidí ta Pavlova slova naštvou a jsou s nimi rychle hotoví. Ale opravdu je cennější zkusit na text pohlédnout ještě jinak. Vztah k Bohu, vědomí, že Kristus se za nás obětoval, že Bůh nám jde denně v Kristu vstříc a že tam, kde se shromáždí dva nebo tři v jeho jménu, tak tam je Bůh uprostřed – tohle zásadně formuje i vztahy mezi lidmi navzájem. Může formovat, pokud tomu dáme prostor. Vztah Krista k církvi, ke společenství lidí může měnit i vztahy v rodinách, vztahy mezi muži a ženami obecně. Láska, milosrdenství, darovat kus sebe, vyjít ze sebe a v bezpodmínečné lásce se vztáhnout k druhému, k bližnímu. To je, myslím, to důležité, co si z tohoto textu můžeme odnést. Uvědomit si, jaké síly mnohdy v našich vztazích převládají nebo se do nich promítají, a že to není vždy jen o té vzájemnosti, respektu, naslouchání si, vnitřní svobodě a autenticitě, ale že také často přichází neúcta, manipulace, neschopnost vést dialog … Tohle se děje jak v rovině vztahů mezi lidmi, tak ale i v církvi. Ten text tak apeluje i na to, že církev je podřízena Kristu, je tělem, kde Kristus je hlavou. Nemělo by se tudíž stávat, že kněží budou vylučovat některé lidi na okraj, mimo společenství a rozhodovat o tom, kdo je pro Boží lásku ještě dobrý a kdo už ne, jak o tom onehdá mluvil jeden slovenský farář. 

Láska Boží propsaná do lásky mezi lidmi. Do každodenních vztahů. I do společenství církve. Tohle můžeme prožívat a také bychom to měli svými slovy a činy odrážet v našich vztazích. A jako sladkou tečku na konec tady máme opět brblavé učedníky v synagoze v Kafarnaum, kterým se to Ježíš snaží poněkolikáté vysvětlit – a oni zase nechápou! 

“Co dává život, je duch, tělo samo o sobě nic neznamená”, učí Ježíš své žáky. Čiže, pokud to, co čteme, slyšíme nedokážeme žít a prožívat ve vztahu k sobě, ale i k druhým, tak se nic moc nestane. Až oduševnělost, prožitek čteného, slyšeného, naučeného nás proměňuje a skutečně oživuje k plné lidskosti. Mění nás a my zase můžeme inspirovat, měnit své okolí … U Ježíše, jak jsme četli, nakonec zůstali jeho učedníci. Šimon Petr to za ostatní shrnuje: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží.“ To je dobrá zpráva, jednak, že vytrvali, druhak, že Boží láska má i mezi brblavci a natvrdlíky všeho druhu stále šanci dojít naplnění. Důsledek odvahy a odhodlání učedníků a jejich porozumění můžeme zažívat i my dnes tady, v našem společenství, díky Bohu … Amen! 

240818_13.neděle po seslání sv.Ducha, 18.srpna 2024, Brno, Botanická 1

texty: Přísloví 9, 1-6 / Efezským 5, 15-20 / Jan 6, 51-58

Sestry a bratři,

všechna tři dnešní čtení nás svým obsahem, sdělením vedou ke svátosti Večeře Páně. V liturgii společně prožíváme každou neděli moment, tzv. zpřítomnění. Zpřítomňujeme si Boží podstatu ve chlebu a víně, zpřítomňujeme si Krista, který je uprostřed našeho kruhu, společenství, který je s námi. Mám ten okamžik ráda – chvíle plného vědomí v přítomném okamžiku, teď a tady, plná pozornost k bytí, dění. Otevření se s důvěrou a ve víře tomu, co se děje, co na nás působí, k tomu, co, kdo k nám přichází. Obdarování. Jsme obdarováni. Každý můžeme ve svém nitru prožít, co to znamená, že se “Kristus dává za nás”. Že on je tím chlebem nám vydaným. 

Poslední týdny jsme během nedělních zamyšlení procházeli šestou kapitolu Janova evangelia, a vícekrát meditovali nad tématem chleba, Božího pokrmu, many, kterou dostáváme a ze které(ho) můžeme žít. Dnes se k tomu přidává v textech i víno – aleluja!   Ale držme se ještě chvíli chleba. Židé se, jako tolikrát jindy, dle Janova textu, podivovali nad tím, jak je možné, že jim Ježíš chce dát k jídlu své tělo. Judaismus, židovské zákonodárství, přísné předpisy a striktní nařízení, formovaly tehdejší společenství. A pak přišel Ježíš a začal mluvit a učit úplně jinak. Chtěl, aby lidé pochopili a na vlastní kůži v životě prožívali, že mohou nějakým způsobem, ve kterém je vzájemnost, pomoc, přijetí a bezpodmínečná láska jednat – ne jen proto, že jim to nějakým způsobem “zhora” přikazuje zákon, ale protože oni sami v nitru chtějí a mohou. Tak se měla dít proměna společenství – od toho “musím, protože mi to někdo nařizuje a já se bojím” k tomu, že “věřím, chci a mohu, dělám to z lásky k bližnímu”. To, že Ježíš nabízí sebe, dává sebe, dává se společenství je akt lásky od člověka k člověku a dar Boží člověku. Je to vlastně nejvíc, co může člověk člověku dát – sebe a je to nejvíc, co nám Bůh dává – svého Syna, který se vydává za nás. Dává se nám. Tak, abychom ve společenství, tam, kde jsme, tam, kde žijeme, žili pokud možno ve vzájemnosti. Abychom (se) také dávali, dělili, vydávali. Abychom v sobě zpracovali pocit, že “sami máme málo”, a tím pádem se nechceme dělit (protože si myslíme, že není z čeho), a namísto toho hledali cesty, jak poznat, že je v nás Boží otisk, Boží bezpodmínečná láska, perlička Boží, a díky tomuto uvědomění/vědomí osvobodili v sobě to, co jsme dostali a můžeme dávat a dát. Abychom dorůstali plně v sebe a Bůh mohl skrze nás jednat. Abychom zažívali skutečnou svobodu. Ještě jiný biblický text vyjadřuje smysl dnešních Ježíšových slov – v 11.kapitole starozákonní knihy Kazatel je psáno “pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš, najdeš jej. Rozděl svůj chléb na sedm či osm dílů …”. 

Bratři a sestry, opakovaně jsme zváni na cestu – cestu života v plnosti. Tu cestu si každý prošlapáváme v Boží přítomnosti sám či sama, svým tempem a způsobem. Nelze říct, že jedna cesta je ta správná a jiné za nic nestojí. Co ale mohou a mají mít všechny cesty společné, je ta vůle, ochota se na tu cestu dát, vydat. Vydat se na cestu a vydat se cestě. Když dáváme, vždy jsme proměněni, něco se s námi děje a jsme i obdarováni. Ve společenství v kostele, ale i mimo něj. A to je radostná zpráva, to je nejen dnešní evangelium. Amen! 

Kázání na 12.neděli po sv.Duchu, 11.srpna 2024

texty: 1. Královská 19, 4-8 / Efezským 4, 25 – 5, 2 / Jan 6, 41-51

Bratři a sestry,

Eliáš prochází pouští. Je tam sám, nemá co jíst, nechce se mu už ani žít. Archetypální obraz pro to, s čím se potkal leckterý člověk, leckdo z nás. Vyhoření, pocit ztráty smyslu života, cesty. Nezdar vztahu, ztráta někoho blízkého, nemoc. Cokolliv, co nás paralyzuje, přemůže na delší čas, vykolejí tak, že nevidíme barvy světa. Na “poušť” se v životě můžeme dostat různými cestami, díky různým událostem, které nás zasáhnou. Eliáš se trápil tím, že není lepší než otcové. Hovořil s Hospodinem, nabízel mu svůj život, přál si umřít. Možná měl deprese, třeba jej trápila úzkost. I takhle si to pro sebe dnes můžeme přeložit, neb s tím leckdo máme zkušenost a jistě se tyto problémy nevyhýbaly ani lidem dřívějška. Paralýza je pouští pro duši člověka. Svět se smskne, naše životní síly ochabnou, nemůžeme se hnout anebo fungujeme na “autopilota”, ale nemá to šťávu, pestrost. S Eliášem měl Bůh jiné plány, něž že by si vzal jeho život, a vlastně mu tak v tu chvíli ulehčil trápení, a tak poslal anděla, který jej probudil a nakrmil. Eliáš pak bych schopen čtyřicet dní a nocí jít, až k posvátné hoře Choréb. Stejně jako Ježíš pobýval čtyřicet dní na poušti. I on čelil pokušení – v toto případě zahodit svůj život, odevzdat jej, protože neviděl smysl v tom, žít život tak, jak jej dosud žil, nepřineslo mu to kýžený výsledek (být lepší, než otcové – to by se snad dalo vyložit i tak, že se chtěl chovat lépe, než jak to viděl a zažil u svých předků), a v tu chvíli neviděl jinou cestu, než že svůj život ukončí, protože v sobě nedokáže přemoct určitá nutkání. U někoho je tohle hnutí mysli tak silné, že nepomohou žádní andělé a člověk to opravdu udělá. Nepřísluší nám soudit cesty duše druhých lidí, to je v Božích milosrdných rukou. A tak co si tedy vzít z dnešního poselství pro sebe, pro svou duši? Hodně silně ke mě v kontextu prvního čtení promlouvá věta z druhého textu, z listu apoštola Pavla Efezským – “ … nenechte nad svým hněvem zapadnout Slunce”. Ta věta je poklad! Možná, že to znamená “zkuste každý den, než půjdete spát, pocítit vděčnost za něco z uplynulého času. Vědomě hledejte momenty dne, které vás posílily. Zkuste prodýchat případný hněv a usmířit se, aspoň v duchu s tím, nač se zlobíte, kvůli čemu/komu se hněváte. Vždyť kdo teď ví, zda se ráno probudíte? A odejít ze světa naštvaný/á? To by bylo smutné odcházení, nesmířené.” Snad se ta věta dá vyložit i takto – pokud se hněváte, tak ale neztrácejte naději, nenechte se zcela přemoct tím hněvem, nenechte se pohltit tmou, nenechte světlo, víru, naději, lásku odejít ze své situace, ze svého života. Nenechte Slunce zapadnout nad svým hněvem. Pavel nás celým tím textem chce inspirovat: “Zanechte lži a mluvte pravdu každý se svým bližním, vždyť jste údy téhož těla. Hněváte-li se, nehřešte. Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce a nedopřejte místa ďáblu. Kdo kradl, ať už nekrade, ale ať raději přiloží ruce k pořádné práci, aby se měl o co rozdělit s potřebnými. Z vašich úst ať nevyjde ani jedno špatné slovo, ale vždy jen dobré, které by pomohlo, kde je třeba, a tak posluchačům přineslo milost. A nezarmucujte svatého Ducha Božího, jehož pečeť nesete pro den vykoupení. Ať je vám vzdálena všechna tvrdost, zloba, hněv, křik, utrhání a s tím i každá špatnost; buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám. Jako milované děti následujte Božího příkladu a žijte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a sám sebe dal za nás jako dar a oběť, jejíž vůně je Bohu milá.” Jojo, to je, milý Pavle, krásné motivační okénko, kterým můžeme vyhlédnout na sebe i na svět, na druhé. Ale vážně – co existuje lepšího? Co jsme vymysleli takového, že to předčí prostá Pavlova slova, která mnozí v průběhu věků zakomponovali do své práce, do svých uměleckých děl, do svého života? Mnohdy jsme žili a žijeme naprostý opak Pavlových slov, ale kam to vedlo a vede? Právě tenhle text, respektive to, že mnozí lidé se takto skutečně snaží žít, se jako červená nit line historií lidstva a opakovaně nám dává pocítit, že svět nám nemusí být pouští a že život, jaký jsme dostali, stojí za to žít. Rutger Bregman, nizozemský historik a novinář, ve své pozoruhodné knize Lidstvo – dějiny naděje (Argo Praha, 2022) popisuje, že křesťanství, díky Ježíšovu učení, inspiruje k něčemu, co se v jazyce moderní psychologie nazývá “nekomplementární chování”. Stručně řečeno jde o veskrze otevřený, přijímající přístup k druhým lidem, kdy jsme schopní neřídit se jen tím, co vidíme kolem sebe a jak to na nás vše dopadá, ale přesto odvážně opakovaně dávat, vydávat sebe, žít velkoryse a laskavě. Snažit se žít to, co popisuje apoštol Pavel. Nenechat Slunce zapadnout nad svým hněvem je kolikrát těžké, protože se mnohdy se svým otevřeným přístupem můžeme spálit. Ale má to smysl, snažit se ten krok dál zkusit (u)dělat. Život je proudem různých událostí a skutečností, kdy se míchají dary a nezdary, vzlety a pády. Nemusíme se v tom všem dostat do stavu hladovějících na poušti. Ale stát se to může. Každá cesta má své lehčí a těžší úseky. Hojnost i poušť. I Židé – dle Janova evangelia, které jsme dnes četli – brblali. Nechápali, že Ježíš jim otevírá cestu k hlubokému poznání, k sobě samým, k tomu, aby se dotkli skutečné lásky, štěstí a plnosti v životě. Že ten chléb je vlastně schopnost vidět a číst svět a sebe v něm očima nesamozřejmosti, očima užaslýma, očima, které i když třebas tělo spočine na čas paralyzováno a ve tmě, stále hledají paprsek světla a jsou pro něj otevřeny. A tak Tě prosíme Bože – dej nám chléb vezdejší, dej nám jej Bože dnes, ať jej vidíme a můžeme z něj žít! Amen! 

Kázání na 11.neděli po sv.Duchu, 4.srpna 2024, Brno Botanická 1

texty: Ex 16, 2-4.9-15 / Ef 4, 1-7.11-16 / J 6, 26-35

Sestry a bratři,

                        „jak máme jednat, abychom konali skutky Boží?“ Takhle se Ježíše ptali lidé. On jim i odpověděl. Mají “… uvěřit v toho, koho Bůh poslal.“ Ta odpověď tehdy zástupu nestačila, lidé chtěli po Ježíši důkaz, aby mu věřili. Chtěli znamení k tomu, aby přišli na to, jak uvěřit. Myslím, že leckdo citlivý a vnímavý se v různých životních okamžicích ptá po vyšší, Boží vůli. Jednáme docela podobně, jako ten zástup. Také prosíme o znamení na cestě, hledáme nápovědy, ukazatele, kudy dál a jak. Prosíme o to v modlitbě, o nějaký důkaz, že jdeme správně. Jak poznat, že naše činy jsou v souladu s Boží vůlí? Jednáme tak, jak bychom měli jednat? Děláme dost a není v tom našem konání jen to sebestředné chtění? Jak poznat, co je moje vůle a co je vůle Boží, tak, aby i naše skutky byly B(b)oží? Klíčem k možné odpovědi by mohla být ta poslední věta dnešního úryvku z evangelia. Ježíš lidem v zástupu totiž řekl: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nikdy nebude žíznit.“ Být na cestě ke Kristu, být na cestě vědomé práce na sobě samých, být na cestě k poznání, že je v každém z nás otisk Boží lásky, coby tvůrčí síly pro život. Jak se na tu cestu dostat – stačí si říct, že na ní prostě jsem? Základem je touha – toužit po té cestě. Touha nás otvírá tomu, aby se to stalo. A pak taky apoštol Pavel v dopise Efezským, v tom dnešním druhém čtení, píše: “Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista.” To je krásná věta, hluboká. Být pravdivý v lásce. Být přímým, upřímným, autentickým, láskyplným člověkem bez falše, bez masky. Nechat zazářit té “perličce na dně”, kterou máme v sobě. Vztah s Bohem, vztah s Kristem bychom měli mít na prvním místě. Vědomě ho budovat, žít, tak jako vztahy, které žijeme s druhými. Vztah s Kristem by měl být náš primární vztah a podle tohoto vztahu pak žít i ty další, to vše ostatní. Bible nám nedává návod, jak to přesně udělat, jak žít s Bohem/Kristem ve vztahu, není to kuchařka plná receptů, a ani já, nebo kterýkoliv jiný kněz, na tohle nemáme jasnou odpověď. Každý člověk je jiný, žijeme své vztahy jedinečně. Co ale máme, co nám dává Písmo, je inspirace. Můžeme se inspirovat příběhy, podobenstvími, tím, jak žili lidé před námi. Latinské slovo in-spirare, ve kterém významově koření inspirace, znamená “vdechnout”. Vdechnout, vidět, vnímat … zkušenost předků, která je zaznamenaná v Písmu, a nejen tam. Zkušenost, které se učíme rozumět. Dýchat vědomě, nadechovat pozorně, žasnout nad nesamozřejmostí všeho. Vidět, že “být pravdivým v lásce, hledat Krista, mít naději” bylo, je a bude cestou, jak se dá smysluplně žít a díky tomu i vnímat manu, která tady je, jen jí kolikrát nevidíme. V příběhu z knihy Exodus, který zazněl dnes v prvním čtení, čteme o lidské nespokojenosti umlčené Boží dobrotou. Známe to z vlastních životů – zatímco často ztrácíme hlavu, nevíme si rady, stýskáme si v nějaké situaci, v nedostatku, Bůh pro nás připravuje nečekaná řešení a pomoc. A nám nezbývá než žasnout a ptát se podobně jako Izraelci, kteří tu manu sbírali na poušti: “Kde se ta pomoc vzala? Jak je to možné? Koho z nás by napadlo, že Bůh nás může nasytit, aniž bychom zasévali, sklízeli a pekli!” V příběhu o maně a křepelkách je zaznamenaná lidská zkušenost, kdy se lidská malomyslnost potkává s Boží velkorysostí. Text, na kterém si můžeme ověřit, jak je to s naší vírou, láskou a nadějí. Když prožijeme Boží pomoc, je dobré děkovat, ale také přemýšlet. Uzdravený nemocný by se mohl zeptat, jak dál, jak změnit svůj životní styl? Osamělý, který našel blízkého člověka, může pátrat po tom, koho potěšit, aby nebyl sám? Komu bylo dáno, od toho se i něco očekává. Když Bůh někomu pomůže, chce tím nastartovat pohyb, který přinese dobrodiní řadě dalších lidí. Na nás je, abychom to viděli, uviděli, že nám Bůh pomáhá, že jsme na té cestě s Bohem, s Kristem. že už vlastně jsme v tom vztahu, o kterém jsem mluvila na začátku. Uvěřit. Uvěřit tomu. A vidět to, vidět manu, vnímat zázraky. Krásně a trefně píše kolega Jiří Gruber v jednom ze svých kázání: “ … zázrak je všechno, co nepovažujeme za výsledek své práce a šikovnosti. Zázrak je všechno, zač jsme vděční. Mana je lesní jahoda, kterou nikdo z nás nesázel ani nezaléval. Mana je dítě, které se k tobě s láskou přitulí. Mana je ranní káva, kterou vám druhý přináší. Mana je píseň, která ti vžene slzy radosti do očí. Mana je víra, která tě zvedne ze židle. Mana je dobré slovo, které jsme potřebovali slyšet. Mana je Kristus, který na sebe vzal naše hříchy a vstal z mrtvých.” Dnešní čtení nám přináší mnoho inspirace, víc, než se vejde do jednoho zamyšlení, a to je nakonec dobře, protože s tím každý můžeme dál nějakým způsobem pracovat a najít si právě to, co v daný okamžik potřebujeme. A o to jde – o přítomný okamžik, o teď a tady, o to, jací v téhle chvíli jsme, co vidíme, vnímáme, zda jsme v tom rádi a zda to třeba považujeme za dar, jedinečný okamžik, chvíli, která se nebude opakovat …. Amen! 

Kázání na 10.neděli po sv.Duchu – 28.července 2024

texty: 2. Královská 4, 42-44 / Efezským 3, 14-21 / Jan 6, 1-15

Bratři a sestry,

čtení z Písma vybraná pro dnešní neděli se týkají nasycení – starozákonní text a část z Janova evangelia poukazují v prvním plánu ke skutečnému jídlu, dopis Efezským pak k potravě duchovní. Ale ve všech textech je také mnoho symboliky a přesah k nám, do dnešních dní. 

Přenesli jsme se do situace, kdy za Ježíšem šel veliký zástup. Byli to poutníci směřující do Jeruzaléma, aby zde oslavili svátek Pesach, připomínku vysvobození Izraelců z Egypta, vymanění se z područí, ze spoutání – do svobody. Ježíš v té době uzdravoval a lidé jej takto vnímali. Byl pro ně někým, kdo zázračně pomáhá, léčí, a tak se davy chovaly tak, jako se chovají kdykoliv a kdekoliv. Lidsky – ve chvíli, kdy přijde někdo, kdo něčím upoutá, uleví, jdou za ním či za ní. Ježíš se vždy snažil ty, kteří jej následovali, motivovat, aby měli odhodlání a vůli pochopit jeho činy – aby zkusili nahlédnout “za ně” – tedy porozumět SMYSLU toho, co činil a proč. Nevidět jen ten “pouhý” zázrak a u toho fascinovaně zůstat (a pak se zase odvrátit a jít si svou cestou), ale pokusit se nahlédnout smysl Ježíšova konání tak, aby to změnilo i můj život. Moc to nezabíralo. V evangeliích čteme, že sem tam někdo skutečně pochopil, změnil se, viděl skutečný smysl Ježíšova působení, ale dost často také ne. Stal se zázrak, představení skončilo, zpátky do zajetých kolejí. 

F.M.Dostojevský v jedné pasáži knihy Bratři Karamazovi popisuje fiktivní rozhovor mezi inkvizitorem a Kristem.Ten Kristu vyčítá, že přišel na Zemi s naivitou, neboť přinesl lidem svobodu jako dar. Ale inkvizice zná lidi lépe než Kristus. Tvrdí, že lidé nakonec svobodou pohrdnou a že půjdou za tím, kdo jim nabídne chléb, to, že “bude líp a to téměř hned a bez práce”. Inkvizitor se nemýlil. Nakonec to vidíme, dnes i tehdy – třeba u Mojžíše, jemuž Izraelci mnohokrát vyčítali, že je vyvedl do svobody a vzpomínali, že jim bylo lépe doma, tedy v otroctví Egypta, ale s hrnci masa a jistotou. 

Nasycení zástupů je mimo jiné příběhem o tom, co v našem životě jde a co nejde. Ježíš, když viděl zástupy lidí, které za ním jdou, se ptal Filipa: “Kde nakoupíme chleba?” Dává vám ta otázka smysl? Oni jsou někde na hoře, mimo civilizaci, a přijde tahle otázka. Ano, je to zkouška, píše se to tam. Jak Filip, tak Ondřej dávají Ježíšovi odpověď ve smyslu “nejde to, tolik lidí nenakrmíme”. Oba byli realisté, zhodnotili možnosti a zdroje a logicky došli k: NE, nejde to. Kolik věcí takhle řešíme v našem životě? Kolik nápadů a možných změn zadusíme v zárodku jen proto, že si spočítáme, na co máme, co máme jisté a nevezmeme ani na chvilku v potaz to, o čem se píše v dnešním druhém čtení (listu Efezským), tedy: “ …aby se Duchem posílil a upevnil váš vnitřní člověk a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích; a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží. Tomu pak, který působením své moci mezi námi může učinit neskonale víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit, jemu samému buď sláva …”. U Boha není nic nemožné. Uvažujeme ve stylu “kdybychom měli, dali bychom, zkusili bychom, udělali bychom, rádi bychom, ale …. ”. Ježíš toto uvažování mění. Vychází z toho, co je k dispozici. To „něco“ je víc než nic. Kde je vůle, tam je cesta. Kde je málo, může být víc. Věříme tomu?

Pro početný zástup bylo k dispozici pět chlebů a dvě ryby. To se stalo základem pro požehnání, které později přišlo. Ježíš nás vyzývá – dejte mi k dispozici, co máte. To co máte, Vám požehnám a rozmnožím, byť se to zdá být málo. Zázrak, který se neděje z ničeho, ale z něčeho. Co nám bylo dáno, co umíme, známe, máme, kým jsme… co chceme dát Bohu k dispozici, aby s tím jednal, aby to mohl rozmnožit? Čeho chceme, aby bylo na světě víc? A kde je aspoň to málo? A kde jsme v tom my? Co je v nás? Odpovězme si každý sám, podle toho, jak to vidíme, jen prosím nezapomínejme, že vedle těch logických počtů a realistických zhodnocení je tu pak velký prostor pro víru, Boží zázraky a dění naprosto nelogické, přesto v našem životě a tady za Zemi možné …. Amen! 

Kázání na 8.neděli po sv.Duchu, 14.července 2024, Husův sbor, Botanická 1, Brno

Sandra Silná

texty: Ámos 7, 7-15 / Efezským 1, 3-14 / Marek 6, 14-29

Sestry a bratři,

scéna z oddílu Markova evangelia, který jsme vyslechli, patří k nejčastějším biblickým námětům ztvárněným v umění – objevuje se na obrazech, v písních anebo v literatuře. Proč tento příběh vůbec u Marka je? Evangelia přece nejsou o Janu Křtiteli, ale o Ježíši Kristu a jeho působení mezi lidmi. Jenže Jan Křtitel není pouhou epizodní postavou, která se mihla Ježíšovým životem na začátku jeho činnosti a splnila, co měla. Příběh je tu proto, abychom si uvědomili, že Křtitel byl uznávaným učitelem, svatým mužem, člověkem, kterému druzí naslouchali pro jeho přirozenou moudrost. Byl autoritou, aniž by o to ale jakkoliv usiloval. I díky tomu měl otevřené dveře na královský dvůr a je zřejmé, že Herodes Antipas mu naslouchal. I proto se po Křtitelově smrti mezi lidmi vzpomínalo – ve chvíli, kdy začal působit Ježíš – na “zmrtvýchvstalého Jana Křtitele, ve kterém působí mocné síly.” Ježíše přirovnávali lidé k Janu Křtiteli a ne naopak! 

Herodes Antipas byl slaboch. Nerada tohle o mužích říkám, ale byl. Slaboch ve vlivném postavení a u moci ještě ke všemu. Patřila mu Galilea, území, kde vyrostl a působil Ježíš. Nedokázal se zbavit zlých sil ve svém životě – prohlédnout nedobrou povahu své ženy a ani to, jak s ním ona manipuluje, nejprve sama a posléze skrze dceru Salomé. Vždyť jí šlo jen o ní samou! Jenže finální slovo měl Herodes, Herodiada byla tím pomyslným “krkem, který hýbe hlavou”. Na Heroda se ovšem ani tak nelze dívat černobíle a jen negativně. Z příběhu totiž jasně plyne mimojiné to, že Herodes měl svědomí. Naslouchal Janu Křtiteli, snad i proto, že si uvědomoval, jaký rozmařilý život se na panském dvoře vede a že to nejde ruku v ruce s tím, jak by člověk měl žít. Jenže pohodlí a zajetý stereotyp se opouští těžce! A tak možná, aby očistil své svědomí, vyhledával Herodes přítomnost uznávaných autorit své doby. Naslouchal, ale nic moc ze slyšeného neuvedl v čin. Vedlo to k tomu, že se nakonec stal obětí své mužské ješitnosti a pomstychtivosti své úkladné manželky, která neváhala udělat všechno pro to, aby sama sebe udržela v pohodlném životě a na výsluní, které získala díky muži. Přesně to Jan Křtitel kritizoval. A tak se stalo, že Herodiada ze strachu o vlastní blahobyt navedla svou dceru k tomu naprosto vyjímečnému a velmi krutému přání získat hlavu Jana Křtitele. Umlčet “hlas svědomí” promlouvající ústy druhého člověka, to je to, oč tu běží. Herodes byl slaboch, protože se tomuto jasnému zlu nepostavil. Jednou dal své slovo a bylo mu to trapné jej porušit, i když věděl, co se stane. Najednou se v něm probudil stín morálky. Dal své slovo a musí ho dodržet! To, že tím vlastně v jistém smyslu ztratí i svůj život, mu jaksi nedošlo. Mohl překročit svůj stín, ale neudělal to. Proč nikdo z rádců nešel za králem, nevzal si ho stranou a neřekl mu: „Nedělej to. Bude tě to mrzet! I když Jana umlčíš, jeho hlas tě bude pronásledovat. I když bude mrtvý, ve Tvém srdci bude jako živý.“ Bohužel se nikdo tak odvážný a pravdivý nenašel. Někdy můžeme váhajícímu člověku velmi pomoci, ale nesmíme to odkládat. Náš čas není nekonečný. Víme to, ale přesto se stává, že tu odvahu nenajdeme. Jsme vázáni tím, čím jsme se sami zavázali, i když víme, že důsledky z toho plynoucí pro nás nejsou dobré, ve výsledku a delším horizontu třebas ani pro ty kolem. Ale protože jsme lidsky slabí, nechceme vyvolat konflikt či se postavit sami za sebe, tak neuděláme nic. 

Jan byl popraven z pouhého lidského rozmaru. Zbytečně. Příběh obecněji poukazuje na to, jak zlo ničí lidské životy, jakou moc nad námi mají naše slabosti a kam to také může vést. Je nebezpečné, když někdo někoho nenávidí a vidí v něm jen svého nepřítele. Stačí málo a zlý čin se náhle stane skutečností. Ježíš řekl, že nenávist je stejně nebezpečná jako vražda a tady na tomto dnešním příběhu si to můžeme uvědomit. Od zlé myšlenky k činu je blíž než si myslíme. Není moudré někoho nenávidět a vidět v něm jediný zdroj svých obtíží. Herodes nakonec skončil ve vyhnanství, Řím se od něj odvrátil a bývalý nejmocnější muž zemřel v osamění. Mnozí v tom viděli trest za Janovu nespravedlivou popravu. Herodes Antipas je příkladem člověka, kterého se přímo dotkly Boží činy. Měl v rukou osud Jana Křtitele, jehož slovu naslouchal, setkal se i s Ježíšem a slyšel jeho příběhy. Ale protože se až příliš snažil ze všeho získat jen vlastní prospěch, přišel nakonec o všechno.

Jan svým působením vedl lidi ke Kristu, k bezpodmínečné lásce, která může naše životy uzdravit a díky níž můžeme dojít smíření. Zaplatil za to cenu nejvyšší – přišel o život. Markův příběh nám také říká, že Bůh nedělá rozdílu – jeho pomoc a bezpodmínečná láska je tu pro chudé i pro krále. Ale člověk o tu Boží milost a lásku musí stát. Amen! 

240630_Kázání na 6.neděli po sv.Duchu, 30.června 2024

text: Mk 5, 25-34

Bratři a sestry, 

dvanáctiletá umírající dívka, dcera představeného synagogy Jaira a žena, krvácející dvanáct let. Dvě postavy klíčové pro dnešní zvěst. Ježíš, který oběma pomohl. Číslo 12, které se v textu opakuje, a také poukaz na to, že z Ježíše vyšla síla ve chvíli, kdy se žena dotkla jeho šatu. Ta opakující se “12” mě v textu upoutala na první pohled. Dvanáctka je číslem, které symbolizuje uzavření koloběhu a potřebu změnit, proměnit staré zvyky v něco dalšího, nového, je to číslo přerodu, transformace. Ve 12 letech jsou dle židovské tradice chlapci přijímání mezi muže obřadem Bar Micva, dívky mezi ženy obřadem Bat Micva. 

Jan Heller ve svém textu Symbolika čísel a její původ ke dvanáctce píše: “12 je vedle sedmičky nejdůležitější číslo naší kulturní tradice. Především je odpozorována z pohybu nebeských těles. Za jeden rok vymění totiž měsíc dvanáctkrát své čtyři fáze. Proto se podle toho dělil rok od pradávna na dvanáct měsíců, a to nejen v pravlasti matematiky – Mezopotámii – nýbrž i ve staré Číně a vůbec tam, kde se lidé věnovali pozorování nebe. Staří Babyloňané pak podle měsíců rozdělili pás na nebi, kudy prochází Slunce, tedy oblast ekliptiky, na dvanáct polí, pojmenovaných podle souhvězdí, která se v těchto polích vyskytovala; tak vznikl zvěrokruh. Pak se v Babylonii dělil i den (včetně noci) na dvanáct dvouhodin, čili na dvacet čtyři hodin, dvanáct pro vlastní den a dvanáct pro noc. Odtud potom dvanáctka vnikla do starověkého myšlení jako číslo velkého cyklu (na rozdíl od sedmy – čísla malého cyklu) a potom i číslo úplnosti a dokonalosti. Mardukův chrám Esagila v Babylóně měl dvanáct bran. Ve starém Řecku bylo na Agoře – náměstí Athén – ctěno dvanáct bohů a dvanáctý den byl považován za zvláště vhodný pro slavnosti. V Římě bylo dvanáct kněží. Gnóze učila, že je dvanáct aiónů – božských věků, považovaných zároveň za bytosti. S dvanáctkou se setkáváme v učení Zarathuštrově i v manicheismu jako číslem trvání světa. Počet dvanácti izraelských kmenů souvisí s dvanácti souhvězdími zvěrokruhu, a to tak, že vyjadřuje úplnost Božího lidu. Proto se dvanáctka v Písmu mnohokrát opakuje v řadě údajů; např. dvanáct studní na poušti (Ex 15,27), dvanáct kmenů u Jordánu (Joz 4) i dvanáct drahokamů na náprsníku velekněze (Ex 28,17nn). Dvanáct volů podpíralo měděné moře v chrámu (1Kr 7,25), se dvanácterým spřežením oral Elizeus (1Kr 19,19) a je i dvanáct Malých proroků. I v Novém zákoně má Ježíš dvanáct apoštolů, dvanáct košů zbylo po nasycení (M 6,43), dvanáct bran má nebeský Jeruzalém (Zj 21,12nn). Augustin říká: Počet dvanáct je nejsvětější. Dvanáctka, podle babylónské víry božská, ovládala zároveň se sedmi planetami všecko dění na nebi i na zemi a byla tak jakýmsi symbolem veškerenstva a úplnosti kosmu. Proti tomu stojí Izraelská víra. Ne dvanáct souhvězdí, bohů či králů, ale dvanáct patriarchů a kmenů vyvoleného lidu zastupuje jako kněžstvo svaté před Bohem celý svět. Úplnost Izraele, vyjádřená posvátnou dvanáctkou, je úplnost kněžského sboru kosmického poslání. Tuto svatou dvanáctku patriarchů a pokolení a později apoštolů Hospodin stvořil a vyvolil (srov. Mk 3,14, řecké znění!), aby i svým počtem zvěstovala povahu své služby určené celému světu.” (odkaz na celý text zde: https://is.jabok.cz/el/jabok/leto2022/T591/um/Symbolika_cisel_a_jeji_puvod_Heller.pdf?kod=V5612)

Omlouvám se za delší citaci, ale myslím, že Hellerův text nám dává nahlédnout do širších souvislostí a ukazuje provázanost myšlení našich předků s pozorováním světa, pokoru k tomu, že jsme součástí celku, který má svůj řád a hluboký smysl, do kterého jsme vpleteni. 

Žena, o které jsme četli v Markově evangeliu, byla odvážná. Musela být – nic jiného už jí ani nezbývalo, byla na tom zdravotně tak, že nemohla dál. Se svou nemocí byla vyloučena ze společnosti, protože krev je u Židů považována za nečistou, a tak díky tomu ta žena žila 12 let v izolaci. Dovedlo jí to až na pomyslnou hranici – zariskovala, aby se s jejím životem něco stalo. Přestoupila řád a šla se dotknout Ježíše, i když se podle tradice nikoho dotknout nesměla, nesměla ani mezi lidi, jak jsem již zmiňovala. Měla až bytostnou potřebu žít konečně takový život, že v něm bude moct být sama sebou, svobodně žít. A tak si dovolila revoluci a s důvěrou a vírou se dotkla Ježíšova pláště. Udělala odvážný krok, sebrala sílu a … uzdravila se. Zázračně, řekli bychom, podobně, jako třeba někteří jindy a jinde za mnohdy těžko vysvětlitelných okolností. Jenže za tím zázrakem je cesta, dlouhá možná pár týdnů, možná několik let, na kterou musela vnitřně sbírat sílu. Cesta, cesta odvahy, síly a také víry. Ne nadarmo se říká, že “víra tvá Tě uzdravila”. U někoho se tak nestalo (a to prosím vás neznamená, že takový člověk měl malou víru, tohle bych si nikdy nedovolila soudit a posuzovat!), a pak jsou případy uzdravení. Nevím, proč je to někdy tak a jindy ne, jeden se uzdraví, jiný ne, jeden vnitřní sílu najde a jiný ne. Tohle ví Bůh a někdy to víme my v sobě, proč něco odmítáme, proč volíme některé cesty a ne jiné. Ten příběh nám říká něco o síle víry, o touze ozdravit svůj život, o ochotě zariskovat, a také o vnitřní síle a motivaci k uzdravení – na všech rovinách života, nejen té fyzické. Protože je tu i ten druhý případ, mladá dívka, která umírá a podle textu evangelia zemře/spí, aby jí pak Ježíš probudil. Zase metafora – znehybnění, spánek, hybernace. Být mrtev zaživa, přežívat a ne skutečně žít, fyzicky být třebas v pořádku (té dívce bylo 12), ale na jiných rovinách hybernovat. Ve 12 se mladí Židé a Židovky zasvěcují dospělému životu a poznání. Pro nás tady to opět může být symbolické – číslo 12 v různých obměnách (rok, 4×12 let atd) jako uzavření kruhu a nová cesta, opuštění toho, co nás činí nehybnými a hledání nové cesty. Třeba se i zkusit vrátit tam, kde jsme byli dřív (ve 12, nebo i jindy) a kde nám bylo dobře, a hledat zde stopy, vnitřní sílu a od toho se zase odrazit k další cestě. 

Slovo víra lze přeložit jako důvěra. Když někomu důvěřujeme, jsme ochotni mu svěřit svá tajemství, své bolesti, své radosti, zkrátka vše, co je nám drahé. Dáváme se s odvahou všanc. Své já otevíráme vstříc k Ty. Evangelia učí, že Ježíš se snažil v lidech pěstovat přesně takovou bezpodmínečnou důvěru – k Bohu, ale také nás otevřené s důvěrou k tomu, abychom v druhých viděli Krista, Boží lásku. Ježíš ukazoval, že tahle láska je uskutečnitelná nejen Bohem, ale i člověkem. K tomu, aby se stal na zemi a v našem životě zázrak, potřebuje Bůh součinnost člověka. Potřebuje, abychom chtěli tak moc, že tomu odevzdáme svoji vůli, svůj strach a nejistotu, a že se rozhodneme pro sebe něco udělat, sebereme odvahu, třeba i zbytky vnitřních sil, odhodláme se, podobně, jako ta nemocná žena. Nejde o nic menšího, než o jedinečný čas našeho života, který je nám dán. Anebo, když jsme sil pozbyli a jen “ležíme”, abychom se jemným dotekem Boží něhy a lásky nechali někým druhým k životu probudit. K tomu potřebujeme naději, věřit, že to lze. Václav Havel kdysi napsal, že naděje není víra, že něco dobře dopadne, ale víra, že něco má smysl, bez ohledu na to, jak to dopadne. Apoštol Pavel zase mluvil o třech sestrách, které vždy chodí spolu – víra, naděje, láska. Důvěra/víra plodí naději, že láska má smysl a naopak. A Ježíš říká: Kdo miluje, (vnitřně) nezemře. Dává to smysl, takové myšlení člověka proměňuje. Ze slabého člověka se může stát vnitřně silný jedinec, z nemocného zdravý. Něco mi říká, že tohle mapování a objevování vnitřního rozměru naší existence rozhodně stojí za to, ať už nás dovede kamkoliv. Amen! 

Kázání na 5.neděli po sv.Duchu – 23.června 2024, Brno, Botanická 1, Husův sbor

texty: Jób 38, 1-11 / 2. Korintským 6, 1-13 / Marek 4, 35-41

Sestry a bratři,

klíčem ke všem třem biblickým textům, které jsme dnes vyslechli, je zřejmě poslední věta z úryvku Markova evangelia. „Kdo to jen je, že ho poslouchá i vítr i moře?“ Kdo to je – Ježíš Kristus, který má takovou moc? A s tím bych vlastně mohla dnešní zamyšlení skončit, nechala bych vás tady každého s touto otázkou, abyste si jí zkusili zodpovědět sami. Církevní představitelé přinesli v průběhu věků mnoho učených odpovědí a definic k tomu, kdo je Kristus. Vyznání najdeme i v evangeliích, ale přesto patří k žité a živé duchovní cestě se dál ptát. I proto, že dnes máme před sebou příběh, kde se hovoří o strachu a bázni a strach, případně bázeň, to jsou rozpoložení, ve kterých se – lidsky pochopitelně – občas či často nacházíme, v různých životních situacích. A kým je pro mě Kristus v té které chvíli, jak ho vnímám a zda vůbec? 

Markův příběh je prostý – učedníci se plavili s Ježíšem na loďce po moři, doprovázeni dalšími loděmi, zřejmě tedy i vícero lidmi, a přišla bouře. Všichni se báli a on si někde na zádi klidně spal. Měl podušku, neměl mořskou nemoc, boží to člověk! Ale všichni kolem šíleli. Budili ho se slovy: „Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“ No, jedno mu to nebylo, protože vstal a “pohrozil větru a řekl moři: „Zmlkni a utiš se!“ I ustal vítr a bylo veliké ticho.” Jedna z myšlenek, kterou nám text nabízí, je, že Ježíš svým jednáním dává najevo nikoliv lhostejnost k osudu lidí na lodi, a i ke svému osudu, ale ukazuje velikou vnitřní svobodu, svobodu od strachu. Tomáš Halík v jednom svém zamyšlení píše: “Na začátku tohoto vyprávění je strach, na konci bázeň – to jsou dvě úplně rozdílná naladění lidské existence. Bázeň není totéž, co strach nebo úzkost, je to spíš „úcta před tajemstvím“. Zde je to úcta před tajemstvím síly, která vyzařuje z Muže z Nazaretu – z jeho jistoty, z jeho klidu, z jeho pokoje, z jeho svobody od strachu. Na počátku je strach, na konci bázeň – a uprostřed Ježíš, vyzývající k víře. K víře, která se nesnáší se strachem, která překonává strach: Proč se bojíte? Což nemáte víru?” (kázání z 22.6.2003) 

Tohle je jedno z klíčových poselství dnešní zvěsti – buďme pokud možno svobodní od strachu. Mějme bázeň, coby vyjádření respektu k Bohu/tajemství (to je nakonec obsahem prvního čtení – Hospodinova odpověď Jóbovi), ale nemějme strach, osvobozujme se od něho (k tomu je zas to druhé čtení, část dopisu apoštola Pavla Korinťanům). Strach je postoj, který nám svazuje ruce k činům, zavírá ústa ve chvíli, kdy je potřeba něco důležitého říct, žene nás do kouta, aby na nás nebylo vidět, abychom se nemuseli postavit za sebe, či za druhé. Pozice mrtvého brouka, plže. Strach člověku velí zmizet, nebýt, nežít, neudělat nic. A až strach pomine, začít třeba kopat kolem sebe, machrovat, udělat ze sebe středobod (a kde je pak Bůh?). 

Strach na moři, strach v bouři, symbolizuje ohrožení a křehkost lidského života. Náš život ale svěřujeme s důvěrou Bohu, Kristu, bezpodmínečné lásce. Netřeba se bát, netřeba mít strach. Staré námořnické přísloví prý říká “moře učí modlit se”. Jestli pojedete o prázdninách k moři, tak si na to třeba zkuste vzpomenout. Modlitba jako rozhovor s Bohem, navazování vztahu s tím, který nás miluje a přesahuje. S tím, který tu je – i pro nás, Tebe, Vás, mě. 

Mircea Eliade ve své knize Obrazy a symboly (C.P.Press Brno, 2004) píše, že “symbolika vodstva implikuje stejně dobře smrt jako znovuzrození. Kontakt s vodou vždy obsahuje nějaké obrození.” Za chvíli tady společně se s.Alenou prožijeme svátost jejího křtu, tak si myslím, že se dnešní zamyšlení dobře potkává se životem a realitou. Díky Bohu za to! Jeden z církevních otců, Tertullianus, vodu vnímal jako sídlo Ducha božího. Vodě bylo jako první poručeno rodit živá stvoření. Voda je posvátná, z vody se rodí vše živé. A evangelium nám v podobenství říká, abychom se učili překonávat strach – symbolizovaný velkým vodstvem. Máme se pokoušet jednat tak, jako by všechno záleželo na nás a nic na Bohu (překonávat strach) – a zároveň ale důvěřovat tak, jako by všechno záleželo na Bohu a nic na nás (pěstovat bázeň/chvění, respekt před Bohem). Naše, lidské úsilí a pinožení se zestonásobí, když dovedeme překonat křeč strachu a uvolníme se (odevzdáme sami sebe) – pak také třeba uvidíme, uvědomíme si, že čerpáme sílu z pramene, o jehož hloubce a síle jsme dosud neměli ani ponětí. Z osobní zkušenosti bych to přirovnala k pocitu, když jdu v zimě do ledové Svratky a na chvíli jsem součástí řeky, studené vody – beze strachu, bez sevření. Ano, je za tím práce, šest let praxe, den po dni, vědomé úsilí překonávat odpor k ledové vodě, k bláznivosti se někde v mraze svlékat do plavek a splynout aspoň na pár drahocenných chvil s živlem. Ale ta extáze poté! Těžko to slovy popsat. 

Uvolnit se s důvěrou a beze strachu do oceánu lásky Boží. Prosím, přemýšlejte, co pro vás tato věta znamená, neste si jí třebas dnes s sebou i domů. Někde pod vším, co žijeme, děláme a vnímáme, je Bůh, který je láska. Spodní proud, pramen, ponorná řeka. 

V ní, v něj můžeme mít důvěru. Věříme skrze Ježíše svobodného od strachu, skrze Ježíše, který si dovolí klidně spát, když jsou ostatní zmítáni úzkostí a zoufalstvím. Nedělá to z nedostatku informací, nedělá to z pošetilosti, nedělá to z toho, že by mu bylo jedno, co s námi je. Dělá to z toho, že On sám je projevem té Boží lásky, která nám říká i uprostřed všech nespoutaných vod a bouří světa – nebojte se! Amen!