Brno Botanická

240428_4.neděle po Vzkříšení – neděle Cantate

texty: Ž 33,1.20–22 / Iz 5,1–7 / J 15,1–8

Sestry a bratři,

                         slyšeli jsme ve druhém čtení část ze starozákonní knihy proroka Izaiáše, která je smutným povzdechem nad marnou snahou mít krásnou vinici. Dotyčný udělal pro svůj záměr vše, co bylo potřeba – vysadil ušlechtilou révu, ale ta se mu zvrhla. Těšil se na úrodu, ale z výsadby nevyrostlo téměř nic. Vzpomněla jsem si na ten text včera, když jsem se vrátila z Litoměřicka a od Velkých Žernosek, z vinařského regionu u Labe. Letošní možná úroda vinařům kompletně, díky velkým teplotním výkyvům, pomrzla, je zničená. Jsou smutní, naštvaní, ale budou pracovat dál, s vírou, že to za rok bude jiné. 

Izaiášův text je symbolickou písní, navíc hodně hořkou – o Božím zklamání z člověka, z lidí, protože – a tak je to zapsáno – „Vinice Hospodina zástupů je dům izraelský a muži izraelští sadbou, z níž měl potěšení.“ Člověk, jemuž dal Bůh svou lásku, hanebně selhal, národ, který si Bůh vyvolil, nesplnil jeho očekávání. „Čekal právo, a hle, bezpráví.“

Tato teskná píseň nad člověkem se vlastně nehodí k názvu dnešní neděle Cantate (Plesejte, zpívejte). Proč jásat, když slyšíme o obrazu lidu, který neunesl Boží důvěru a zklamal? Protože je tu ještě jiný obraz, plný naděje a radosti. Na něm vidíme vinný kmen, který má ratolesti a nad nimi se sklání vinař, který pečuje o to, aby nesly stále víc ovoce. Zatímco obraz vinice podle Izaiáše působí depresivně, tady nás všechno vede k radosti. Bůh to s lidmi nevzdal. Poslal na svět svého Syna, s důvěrou a milosrdenstvím. Ježíš může říct: „Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Já jsem vinný kmen a vy jste ratolesti. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně.“

Symbolické vyjádření pro duchovní cestu – bez spojení s Kristem náš křesťanský život prostě nefunguje. Ratolest patří ke kmenu trvale, ne jen občas a někdy. Stále znovu Kristus mluví o “zůstávání” – „Zůstaňte ve mně a já ve vás.“ Zde už to přesahuje celý obraz kmene a ratolestí. Větev se sama nemůže odloučit od kmene, když je k němu přirostlá, ale člověk může zvlažnět, vychladnout a odpadnout od víry a duchovního života. Usilovat o hluboký vztah k Bohu je cesta, která se děje trvale a zpřítomňujeme si jí každý den ve všem, co děláme. Text nás ujišťuje o Boží péči, tak, aby každá ratolest na tom pravém kmeni vydala plody – „každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější úrodu.“ Boží působení v našich životech každý vnímáme jedinečně. Ne vždy je vše tak, jak bychom si přáli, ne pokaždé jsou vyslyšeny naše modlitby. Mnohé se děje jinak, než bychom si byli vybrali. Ale i to nám v posledku může pomáhat, abychom prohloubili svou duchovní cestu a poznání. I to lze vnímat jako projev Boží péče o nás. Ten, který se o nás stará, není vandal, který ratolesti poškodí, ale ten, k němuž žalmista volá: „Tvoje milosrdenství buď, Hospodine, s námi, na tebe s důvěrou čekáme!“ (Ž 33,22).

Amen!

Kázání na 3.neděli po Vzkříšení – neděle “Dobrého pastýře” (Jubilate)

texty: Skutky 4, 5-12 / 1. Janův 3, 16-24 / Jan 10, 11-18

Bratři a sestry,

dnešní text evangelia je nazván O dobrém pastýři. Čteme, jak pastýř volá své ovce jménem a ony za ním jdou, protože znají jeho hlas. Říct o lidech, že jsou jako stádo nebo o někom, že se chová jako ovce – to evokuje spíš negativní pocity. Zakládáme si na svojí nezávislosti, jsme vedeni k tomu, abychom si dělali vlastní úsudky, učili se kriticky myslet a nepodléhali tlaku okolí. Tváří v tvář této realitě v textu vidíme obraz pastýře, kterým je Ježíš a ovce, ke kterým jsou přirovnáváni jeho následovníci. To je poněkud silný obraz pro člověka žijícího v 21. století. Stádo oveček nás třeba rozněžní na valašských kopcích, dobře se na ně dívá, ale my sami sebe za stádo nepovažujeme, a stejně tak nejsme žádné ovce.

Klíčová je v tomto textu osoba pastýře, ke které je přirovnáván Ježíš. Evangelium poukazuje na rozdíl mezi skutečným pastýřem, takovým, který svoje ovce dobře zná, dlouhodobě o ně pečuje a ony jeho poznají po hlase, a najmutým robotníkem, který práci dělá jen pro peníze, na ovcích mu až tak nezáleží a uteče, jakmile se mu něco nelíbí, anebo odejde, když dosáhne svého, dostane zaplaceno. V textu je zmínka, že pastýř vchází dveřmi. Obyčejné tvrzení, jakoby navíc, protože o tom, že někdo přišel dveřmi, se většinou přece nepíše. To spíš, když někdo dveře vykopne, prorazí střechu, nějak šokuje, vlamuje se. Jako zloděj. Jenže Ježíš přichází v tomto textu zcela jinak – klidně, nešokuje, nepotřebuje fascinovat lidi svojí silou a mocí. Platilo to kdysi a platí to i dnes. Ježíš za člověkem přichází klidně. 

Dál se v evangeliu píše, že volá jménem. Ovce jsou si podobné, přesto je pastýř zná jménem. Navíc je zde zmínka, že až když jsou všechny ovce venku, pastýř se s nimi vydá na cestu. Je tím zdůrazněno, že Ježíš zná každého z nás osobně a že nás nevnímá jako stádo nebo jako bezejmennou masu. Že každý člověk má pro Boha svůj význam. Všimněte si také, že v textu čteme o slyšení hlasu, nikoli o tom, že ovce pastýře vidí. A nejen to, ovce rozpoznají hlas pastýře od hlasu někoho cizího. Poznat Boží hlas mezi mnoha jinými hlasy, které si kladou (či kradou?) nárok na naší pozornost, to je úkol. Pak je tu i lidská touha porozumět Bohu. Není v dnešní době jednoduché rozeznat Kristův hlas, není to jednoduché mezi nejrůznějšími hlasy, které k nám doléhají. Kdo je dobrým pastýřem, kterému hlasu naslouchat, který hlas vydrží? Ježíš Kristus je pastýřem, který své ovce zná a volá jménem, Kristus je zároveň, když o sobě hovoří jako o dveřích, místem, kde se setkává lidství a božství. Bůh sestoupil na Zemi v osobě Ježíše Krista, aby se dal člověku poznat, aby otevřel člověku dveře, v nichž můžeme zahlédnout skrze Kristovo lidství to, jak Bůh působí ve světě. A můžeme těmito dveřmi projít. Překročit práh a objevit nová místa, nové pastviny, novou dimenzi života. V podobenství o dobrém pastýři, který se obětuje za ovce, můžeme zahlédnout, jak starý náboženský obraz mstivého Boha ustupuje v Ježíši Kristu Bohu víry, jemuž záleží na lidech. Tento Bůh se rozhodl mezi námi přebývat. Ježíš ukázal Boha, který nebere, ale dává, neutiskuje, ale pozvedá, nezraňuje, ale uzdravuje. Je to Bůh, který odpouští, místo aby odsuzoval, osvobozuje, místo aby trestal.

Ježíš Kristus, otevřené dveře víry, prostor, který nám umožňuje cestu, poznávání pravdy i skutečného života v pospolitosti s dobrým pastýřem. Vědomí, že nic není definitivně uzavřeno, že jsme poutníky cestě a že tato otevřenost je velikým požehnáním, protože ani svět není sám sobě uzavřen, ale poukazuje do hloubky a nad sebe, k tomu, kterého nazýváme Bůh. Amen!

2.neděle po Vzkříšení, 14.dubna 2024

text kázání: Lk 24,35-48

Sestry a bratři,

text Lukášova evangelia nás opět zavádí mezi učedníky. Slyšeli jsme slova o tom, jak dva z nich vypravují, co zažili a jak poznali Ježíše při lámání chleba. Do této situace, podobně jako o první neděli po Vzkříšení, za svými učedníky přichází Ježíš. Čteme, že se postavil uprostřed nich a řekl: “Pokoj vám!” Vzkříšený přišel mezi své a oni? Oni se vyděsili! Vyděsili se přesto, že Ježíše znali, že s ním předtím putovali, naslouchali mu a on je učil. Teď, v závěru Lukášova evangelia, najednou čteme o zděšení učedníků. Plyne z toho možná jedna taková věc, a sice, že Ježíš do tohoho světa neposílá žádné experty. Na tom zděšení učedníků, když vidí svého učitele, si můžeme uvědomit, že lidi, které Ježíš povolal, které si vybral nebo kteří se k němu přidali, mají své různé slabosti. Je to pro nás vlastně dobrá zpráva, protože se s nimi můžeme snáz identifikovat. Není tam žádná bariéra v tom smyslu, že učedníci byli nějací učenci, profesoři, vzdělanci. Nebyla to místnost plná lidí, jako je Tomáš Halík, Marek Orko Vácha, Martin C.Putna a další, kteří by tomu dění s klidem porozuměli a nezděsili se. Ne, my vidíme scénu, kdy se ukazuje, že Ježíš nepovolává úplně nejchytřejší lidi, kteří by všemu rozuměli, ale naopak. A Pán se jich ptá: „Proč jste rozrušeni a proč vám v mysli vyvstávají pochybnosti?” Vždyť je tolikrát učil o tom, co se má stát. A přesto jsou učedníci vyděšení a mají teď pochybnosti. Měli vědět, měli rozumět, ale prostě nechápou, možná tehdy, když je učil, neměli dostatečnou víru, neposlouchali pozorně. 

Lukáš v textu evangelia dál píše, že si učedníci mysleli, že vidí ducha. Na jedné straně tedy vnímáme slabost, nedostatečnost učedníků, na druhé straně ale také Ježíšovu obrovskou trpělivost. On jim v téhle situaci neřekne “Ty jo, tak s vámi jsem chtěl změnit svět, ale tohle se fakt nedá …” nebo “takovou dobu vám to říkám, pořád opakuju, co se musí stát a vy teď co? Zděšení jste a ducha ve mě vidíte…”. Ježíš povolal do služby obyčejné lidi. Připomíná to i apoštol Pavel ve svém dopise do Korintu: “Není mezi vámi mnoho urozených, moudrých, ale co je pro svět bláznivé, to si vybral Bůh.“ … I přesto, že učedníci tedy v tu chvíli nechápou, nerozumí, mají pochybnosti a jsou vyděšení, tak dobrou zprávou je, že s nimi Ježíš neztratil trpělivost. Tohle myslím platí i pro nás. Bůh s námi má trpělivost. Možná si někdy myslíme, že abychom se Bohu líbili, abychom pro něj mohli v tomto světě něco udělat, abychom jej vůbec poznali, tak že se musíme někým stát, nějak se připravit, počkat na správný čas anebo něco třeba vystudovat. Ale tak to vůbec nemusí být. 

Kristus svým učedníkům ukazuje, že není duch, ale že byl vzkříšen. Říká jim, aby se podívali na jeho ruce a nohy. Chce, aby se ho dotkli a poznali, že je to skutečně on. Vystrašení učedníků se v tu chvíli změnilo v radost, ale pořád, jak čteme, tomu ještě nemohli uvěřit. A tak před nimi i pojedl, aby skutečně uvěřili, že se to děje. Učedníci zažili vzkříšeného Krista a nebyla to jen nějaká vidina, sen, přelud, ale skutečný zážitek, který jim otevřel mysl. Bylo to tak silné, že se v nich něco změnilo. Kristus jim znovu opakuje slova, která slyšeli už někdy předtím, ale ještě jim nerozuměli, nebylo to spojené s prožitkem, a tak tomu asi nevěnovali pozornost: „Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých a v jeho jménu bude hlásáno pokání, aby všem národům, počínajíc od Jeruzaléma, byly odpuštěny hříchy. Vy jste toho svědky.“ Tehdy učedníci poznali, že lze žít pro něco většího. Že duchovní cesta dává životu člověka další smysl, další rozměr. Že dává rámec tomu, co děláme. Teď a tady. 

A tak Ježíš dokončil svůj úkol. Vstal z mrtvých. Svým učedníkům řekl: tady je vaše poslání, tady je práce. Nebojte se a běžte do světa. Pracujte. My na tom dnešním příběhu vidíme, že jim to trvalo, než pochopili, ale nakonec se tak stalo. A děje dál, neb i my jsme uvěřili, i my jsme těmi, kteří pracujeme na vinici Páně, i s námi má Bůh trpělivost, i nám se různými cestami dává poznat a přichází k nám. Amen! 

1.neděle po Velikonocích (Dominica in albis – neděle v bílém)

Texty: Ž 145,14–19 / 1Pt 1,17–2,6 / J 20,19–31

Bratři a sestry,

                        Ježíš se o první neděli po Vzkříšení “setkal” se svými žáky. Ti byli strachy bez sebe z Židů, a tak raději zabarikádovaní za zamčenými dveřmi. Ježíš za nimi přesto přišel a oslovil je. To, jak se to stalo, jak si tuto silnou scénu představit, jak ji uchopit, je tajemství a otázka víry, a podobu té události může mít každý z nás před očima jakožto jedinečný obraz. Ve společenství nejbližších v tu chvíli chyběl Tomáš – s ním pak Kristus mluvil až další neděli. Učedníci si od Krista tehdy vyslechli slova poslání: „Jako mě poslal Otec, tak já posílám vás.“ A Tomáš následně dostal jiný úkol: „Nepochybuj a věř!“ Obě tato setkání evangelista Jan pokládal za důležitá, a proto je zaznamenal jako zvláštní znamení moci a lásky Vzkříšeného Pána ustrašenému a pochybujícímu člověku. „Ještě mnoho jiných znamení učinil Ježíš před očima učedníků, a ta nejsou zapsána v této knize. Tato však zapsána jsou, abyste věřili že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu.“ 

Není to žádná zbožná nadsázka. Srozumitelně nám to připomíná Petrův list: „Znovu jste se narodili, skrze živé a věčné slovo Boží.“ Nový život, duchovní život, se mimojiné vyznačuje žitou zkušeností, že Bůh je s námi a že je dobrý. Jan napsal své svědectví, evangelium, abychom uvěřili, že Boží láska k člověku se nezastaví aní před zavřenými dveřmi, že žádné bariéry nejsou pro Boha tak velké, aby bránily přinést radost smutným učedníkům, unaveným poutníkům a dát jim svůj pokoj.

Kromě vyřčených podpůrných slov Ježíš také učedníkům ukázal své ruce a bok. Rány nebyly zahojené, Vzkříšený Pán je nese stále, neboť prožitek smíření na kříži není hotovou, uzavřenou záležitostí, ale skutečností, která nadále trvá. Poslední kniha Nového Zákona vidí na konci dnů člověka i známého světa obětovaného Beránka, který jediný má moc rozlomit sedm pečetí tajemné knihy. A on ukazuje své rány ne proto, aby ho litovali, ale aby ho poznali; Vzkříšený a Ukřižovaný je stále jeden a tentýž. „Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána.“ Dostali od Krista úkol: „Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Otec jej poslal, aby „skrze něj byl svět spasen“. A v tomto díle teď mají pokračovat ti, kterým dává svého Ducha, na něž dechl.

Janovské podání událostí za zavřenými dveřmi jako by předbíhalo události Svatodušních svátků, Letnic, kdy na učedníky sestoupil Duch svatý. Zde se ale vše událo ve skrytu a tichosti. Ježíš na učedníky dýchl a se slovy: „Přijměte Ducha svatého“ je posílá na další cesty. Polekaná hrstka učedníků se tak stala nositelem té nejvyšší moci: mohli odpouštět hříchy druhým.

Tomáš o tohle přišel. Neměl poslání, neměl úkol, neměl ani Ducha svatého, kterého dal Pán ostatním. Když se Kristus s Tomášem potkal, vyzval jej, aby se dotkl jeho ran a poté už “nepochyboval a věřil.” Tomáš poznal v Ježíši svého Pána a Boha. Viděl a uvěřil. Dokonce Krista při osobním setkání i slyšel. My Ježíše Krista slyšíme jen slovy jeho svědků a nikdy jsme ho neviděli. Ale jde s námi jeho radost, že jsme uvěřili bez viditelných a hmatatelných důkazů o tom, že je i pro nás živým Pánem. Neviděli jsme jej, ale zažíváme ve svých životech, že „Pán je dobrý“. A proto můžeme společně s Tomášem říct: „Můj Pán a můj Bůh!“ Můžeme jej vyznávat jako toho, který je Světlo ze světla, pravý Bůh z pravého Boha, který je Alfou i Omegou, a bezpodmínečnou láskou. Byl živý a živý je stále – i pro nás, teď a tady. Amen!

text: Jan 20,1-9

Bratři a sestry,

                       “být křesťanem znamená být optimistou, neboť víme, co se událo třetího dne. Víme, že to fungovalo a Ježíšův velký krok víry nebyl nadarmo. Jeho plánem, jak překonat zlo, bylo milovat je až k smrti”, píše františkán Richard Rohr ve své knize Radikální milost (Vyšehrad, Praha 2005). Milovat zlo až k smrti je skutečně radikální čin. Zamysleme se nad tím, co ta věta také znamená a jak si jí někteří lidé vykládají, jaké činy v jejím důsledku konají. Ne tak Ježíš, ten vydal sám sebe, sám sebe dal za nás. Ježíš věděl, že to, co odevzává(me) Bohu, se vrátí přetvořeno. V tomto smyslu opakovaně čekáme na třetí den … Bůh se vždy vrací do světa, který jej z nějakého důvodu nechce, odmítá. Ale vzkříšeného nelze lapit, nelze jej ani personifikovat, je jiný, než byl Ježíš, je tajemstvím a různými způsoby za námi přichází – do našich životů. I když jej nechceme, odmítáme, dává se nám poznat. O tom nakonec je i dnešní evangelium. Marie Magdalská, Šimon Petr a ještě jeden učedník nachází prázdný hrob, Ježíš, tak, jak jej znali, už tam není, ale dá se jim poznat jinak, aniž by o to vlastně usilovali. Stane se to, uděje se to. Děj, div, dění, cesta, proces, proměna. To je tajemství Velikonoc. 

Skaut, ornitolog, vloni devadesátiletý a stále činný jizerskohorský poutník a spisovatel Miloslav Nevrlý, píše v knize Karpatské hry (Vestri, Liberec, 2021), v kapitole “Hra na poutnickou radost” o radosti, která čeká u cesty, na koho by skočila. Když jde člověk kolem, podívá se, vidí a tu radost do sebe přijme, otevře se jí, tak si jí s sebou také ponese dál, na další cestu životem. Radost jej promění … a pak u cesty čeká dál, na dalšího poutníka, který jí uvidí. Podobně je tomu zřejmě s Boží láskou a milosrdenstvím, aspoň tak to vnímám. Můžeme je hledat, můžeme jít životem se srdcem otevřeným, vnímat, co se děje kolem našich cest … a nechávat se pohladit, posílit, obejmout, proměnit. Světlo, radost, láska nás mohou učinit jinými lidmi, transformovat. Čekají na nás někde na našich cestách. 

O proměnu jde i v dnešním textu Janova evangelia. Bohem vzkříšený Ježíš opět přijde za svými učedníky. Proměněný. Neuchopitelný. A přesto dávající, proměňující. Evangelista Jan ve své zprávě soustřeďuje zájem především na Marii Magdalskou, jejíž život Ježíš proměnil svým odpuštěním. Dá se rozumět tomu, že nesla smrt svého Pána zvlášť těžce. Vyšla ke hrobu ještě za ranní tmy a ke svému údivu spatřila, že kámen je odvalený. Běží to oznámit Petrovi a Janovi. Učedníci tam utíkají a přesvědčují se, že hrob je prázdný. Pak se vracejí domů. Evangelista poznamenává, že ´dosud nevěděli, že podle Písma Ježíš musí vstát z mrtvých´ (J 20,9). On jim to sice říkal, ale copak ho poslouchali? Bylo to něco, co si dovedli představit, ztotožnit s něčím, co už znali, s nějakou předchozí zkušeností? Vůbec ne. Možná i proto tomu nevěnovali pozornost a pak už se jen divili, co se dělo. 

Sestry a bratři, i pro nás jsou velikonoční události tajemstvím. Nevíme, co přesně se stalo, jak se to stalo, ale stejně jako tehdy, tak i dnes k nám Vzkříšený promlouvá, přichází za námi. Různými a překvapivými způsoby. Starozákonní Píseň písní obsahuje zvěst o tom, že “silnější než smrt je láska” a stejně tak píše v Novém zákoně apoštol Pavel v dopise do Korintu o silné trojici, kterou je – “víra, naděje a láska, ale nejsilnější z nich je láska”. 

Velikonoční události poodkrývají smysl těchto slov, a také toho, co skutečně mohou znamenat v životě každého člověka. Amen! 

text kázání: Mk 11,1-11

Sestry a bratři,

                         muž jedoucí na oslu byl asi docela všední obrázek každodenního života jeruzalémské společnosti a nebylo by na tom nic divného. Příslušná kapitola Markova evangelia, která scénu zmiňuje, ovšem začíná situací, která, mimo kontext, ze všeho nejvíc připomíná krádež. “Jděte, odvažte kdesi oslátko, přiveďte mi ho!” Učedníci se ale tehdy kupodivu setkali s pochopením a oslátko Ježíšovi skutečně bez problémů dovedli. Jako by na něj celé ty roky čekalo, až konečně přijde – Zachariášovo oslátko, které ponese Mesiáše, krále, se kterým přichází spása. Leckdo si poté, při pohledu na jedoucího Ježíše, mohl říct: “To je přece král na oslu! Jede na tom oslátku, co o něm mluvil prorok Zachariáš.”

Ježíš vjížděl do Jeruzaléma po tzv. královské cestě, na ni mu lidé rozprostírali své pláště, jiní nesli zelené ratolesti, které symbolizovaly přání života. Lidí byl celý zástup, volali Hosanna a slavnostně Ježíše vítali, jako by skutečně přijížděl král. Jenže žádný muž v královském plášti to nebyl a jako král nevypadal. Byl chudý, na sobě prosté oblečení a jel na osleti. Zástup přesto volal Hosanna, radostně. On to ale taky může být prosebný výkřik: ”Vysvoboď nás, zachraň, uzdrav nás! Zasáhni už! Dělej něco, Bože!” Někdy se poukazuje na to, že v zástupu volali jenom ti, kteří do Jeruzaléma přicházeli, tedy vlastně stejným směrem jako jel Ježíš. A město mlčelo. To, co se dělo, nebyla žádná oficiální akce. Místní duchovní autority nad Ježíšovým příjezdem rozhodně nejásali. Spíš přemýšleli, jak se tohohle Mesiáše zbavit. I ten zástup „vítačů“ kolem Ježíše byl neosobní. Kdo to vlastně byl? Poutníci? Nadšenci? Fanatici? Těžko říct, možná to byli stejní lidé, kteří o pár dnů později stáli před Pilátovým palácem a pod křížem na Golgotě. Jejich volání u bran Jeruzaléma bylo možná nejvíc voláním doby, která křičela po uzdravení a po záchraně.

Co kdyby Ježíš na to volání zareagoval tak, jak asi nejspíš čekali? Kdyby sesedl z oslátka, vyskočil na koně, zavelel k tasení dobře schovaných zbraní a na zteč? Zřejmě by tehdy rozpoutal povstání. A asi by dopadlo tak, jako židovská válka o nějakých čtyřicet let později, kdy Římané dobyli Jeruzalém a obrátili ho doslova v hromadu sutin. Kdyby byl Ježíš tenkrát přesedlal na koně, skončil by dost možná také na kříži a snad by se dostal do učebnic dějepisu. Ale nedozvěděli bychom se tak o lásce, která proměňuje srdce i lidské osudy, a která je šancí na změnu života. 

Ježíš se nedal strhnout ani vyprovokovat a vjel do Jeruzaléma na oslu. Osel je symbolem služby, obyčejné práce, trpělivě nese břemena, přijímá uložený úkolu. Oslátko nás zve k přemýšlení. Jeho vzezření, velikost a v neposlední řadě vlastnosti mu nedovolují stát se hvězdou této chvíle. Je to “jenom” osel. A přesto si ho Ježíš vybral!

Existuje výklad podle něhož toto svérázné zvíře představuje církev. Ten výklad je možná trochu ironický, ale zároveň velmi případný. Úkolem církve je nést Kristovo poselství do světa. Být dělníky na vinici Páně. V tom je církev nezastupitelná, i když občas působí(me) směšným dojmem. Na jedné straně kážeme evangelium, nabízíme tolik potřebné společenství, na druhé straně někdy planě moralizujeme a dlouho se rozhoupáváme, než se k něčemu jasně vyjádříme. Občas si taky povýšeně myslíme, že někam přinášíme Kristovo poselství a neuvědomujeme si, že už tam třeba s lidmi Bůh dávno je …

Církev je společenstvím lidí, kteří se často odlišují ve svých zájmech a představách. Je roztříštěná do pestré mozaiky a ty jednotlivé kamínky k sobě ne vždy dobře pasují. Přes tyto slabosti a všechny možné nedokonalosti si ji Kristus povolal, aby byla svědkem o působení Božího slova, evangelia ve světě. Aby byla místem smíření, odpuštění, milosrdenství a naděje. A aby se tyto dary a hodnoty rozšiřovaly lidem dál …. Ale pořád je/jsme v podobné roli jako ten oslík. Pokud si začne(me) myslet, že se svět točí kolem nás a lidé nám pod nohy hází ratolesti, pak je jakákoliv důstojnost ta tam a zůstane jen to jankovité zvíře. Amen!

texty: Jeremjáš 31,31-33 / Židům 5,5-10 / Jan 12,20-33

Sestry a bratři,

                       dnešní 5.postní neděle zvaná Judica, nebo také Smrtná, už přímo poukazuje směrem k velikonočním událostem. V části Janova evangelia, kterou jsme slyšeli, se mluví o úzkosti a několikrát i o smrti. O nutnosti toho, aby se věci staly tak, jak se mají stát. O danosti věcí. Zároveň zde ale prosvítá naděje a Boží smysluplnost toho, co z pouhé lidské perspektivy příliš smyslu nedává. 

Příběh ale začíná setkáním – touhou po něm. Různí poutníci, mezi nimi také Řekové, se přicházeli o svátcích klanět Bohu. Řečtí příchozí se chtěli potkat i s Ježíšem, a proto oslovili Kristovy učedníky. Pokud by se učedníci drželi někde stranou, byli odtažití nebo nekomunikativní, tak by k setkání s Ježíšem zřejmě vůbec nedošlo. Ale v tomhle případě se Filip a Ondřej projevili skutečně jako žáci svého učitele a setkání zprostředkovali. Scénu můžeme chápat také jako obraz pro úkol křesťana v životě a ve světě – uvěřili jsme a jdeme s Kristem. Vůči dalším poutníkům, druhým lidem, bychom na své životní pouti měli zůstávat otevření, a také srozumitelní ve víře. Zprostředkovávat druhým skrze sebe samé setkání s Kristem. To se nemusí dít nijak explicitně, k víře druhého stejně nelze “ukecat”, ale spíš z našich činů, energie, způsobu života – z toho by mělo být patrné, komu patříme, kde se inspirujeme, kdo je naším učitelem. To je žitá – živá víra, taková, která je patrná ze způsobu života. Richard Rohr k tomu v knize Radikální milost: Meditace na každý den (nakl.Vyšehrad, Praha, 2005)píše následující: “Pokud nebudeme předpokládat, že Ježíš promlouvá právě teď, jak můžeme věřit, že vůbec kdy mluvil. Toto je premisa, z níž vycházíme: že totiž Ježíš působí a promlouvá v našich životech právě teď. Mít postoj víry znamená slyšet Pána promlouvat stále – v konkrétních a zcela obyčejných situacích našeho života. Tehdy se náboženství a život stanou jedním, a my pak nikdy nebudeme Bohu vzdáleni. Bůh takto tiše proniká do našich životů a je před námi dokonale odkrytý – v přítomnosti věcí.”

Text Janova evangelia se dotýká také svobody v Kristu, nového života, smrti a vzkříšení. “….jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek (J 12,24b)”. Jan nevyzývá ke smrti jako takové, ale k tomu, abychom dobře užili čas svého života, abychom měli odvahu k vykročení – či překročení “svého stínu”, ega, abychom “vyšli ze sebe”. “Ztratit” sebe pro dobrou věc, vydat se vstříc směrem k druhým, neznamená popřít své hodnoty, záliby, radosti, popřít sebe ve smyslu nemít se rád/a, nepřijmout se a nenaplnit svůj potenciál. Spíš to znamená nemít jen tohle, ale o to víc také být – v otevřenosti se dávat druhému, druhým, přinést užitek světu a neřešit jen a pouze sebe.

Konfucius prý řekl: “Každý z nás máme dva životy. Ten druhý nám začíná, když si uvědomíme, že máme život jen jeden.” Symbolika pádu pšeničného zrna do země může symbolizovat moment prozření – pokud si budu chránit to své jisté, ale nenajdu odvahu “padnout” do neznáma, překročit hranici, přelézt plot, tak nezjistím, co vše ze sebe mohu vydat, z čeho všeho mohu dát. Nikdy se vlastně úplně nepoznám. Vzpomeňme si třeba na své dětství, na rodiče, prarodiče anebo na přátelství, vztahy, které nás v životě ovlivnily. Všichni ti lidé museli kvůli nám (a my kvůli nim) alespoň na chvíli zapomenout na sebe, abychom si předali něco důležitého, živého a žitého. Takto na sebe zapomínat, ztrácet sami sebe pro druhé. Není to skutečné ztrácení, je to vzájemnost. Čím víc dáváme, tím víc dostáváme. To, co jsme dostali, v nás může dál růst, nést plody. A stejně takoví máme být my – ztratit svůj život pro druhé. 

Sám Ježíš Kristus, náš učitel a spasitel, je jako to pšeničné zrno, které padlo, aby v nás jeho láska, velkorysost a obětavost mohli růst, nám i druhým k užitku. 

Amen!

Bratři a sestry,

                        Ježíš Kristus měl své příznivce, ale stejně tak i protivníky a pak byli tací, kterým byl prostě úplně jedno. Z mnoha důvodů. Jeho poselství a působení se nijak neprotínalo s jejich životy. Byl pro ně jen jeden z mnoha učitelů té doby, ale ničím zvláštní. Tohle se vlastně mezi lidmi doteď nezměnilo, je to stejné jako kdysi za Ježíšova života. I dnes církev skrze své členy a představitele dokáže druhé oslovit a pozvat, ale jiné umí naštvat, případně dovést k jasně vyhraněnému odporu. A pak je tu ta početná skupina lidí, kterým je to všechno prostě jedno, my a víra, duchovní cesta rozvoje člověka a poznávání Boha ve světě, jsme jim prostě “šumák”. Velkou část našeho okolí evangelium a jeho možný vliv na život prostě nezajímá. Míjí se to s jejich světem a preferencemi a na pozvání ke Kristu reagují zdvořilým odmítnutím.

“Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.” 

Tahle Ježíšova slova zapsaná na začátku Janova evangelia zní hodně tvrdě. Protože jsou vyslovena stylem buď – anebo. Věřící, anebo nevěřící. Spasení, anebo odsouzení. Bílá anebo černá. Dvě polarizované skupiny lidí. Jenže svět je složitější, než byla konkrétní situace, ve které Ježíš mluvil s farizejem Nikodémem. Jsou tu další lidé, které nelze dost dobře ztotožnit ani s jednou z těch skupin. Lidé, kteří se s Bohem míjí. Neznají ho, nezajímají se o něj. Těžko soudit, jak k tomu došlo, ale je to tak. Z pohledu nás, kteří jsme pozvání přijali, se ochudili o něco hodnotného, co přetrvá. Ale to je na druhou stranu asi tak všechno, co o nich můžeme říct. O jejich dalším osudu se v Písmu nemluví, a tak o něm nic víc nevíme. Tohle zjištění, přiznání si – že nevíme – je vlastně neskutečně osvobozující. Ježíšova na první poslech velmi přísná slova o soudu totiž pak najednou neevokují rozevírající se nůžky mezi spasenými křesťany a odsouzenými nekřesťany. Mezi nebem a peklem. Ale hovoří o životě tady a teď a o tom, nakolik tento život odpovídá Božím měřítkům. Protože na svět přišlo světlo a v tomto světle se dá rozlišit jednání zlé a jednání dobré, vykonané „v Bohu“. Ježíšovo světlo nám nabízí možnost posoudit, jestli ty které skutky byly dobré nebo nebyly. Uvěřili jsme v Ježíše Krista jako Syna Božího, chceme žít Boží království už v tomto světě, tady a teď. Následujeme Krista a ptáme se každý sám/sama sebe: „Měl by z toho, co dělám, radost? Rozhoduji se v Kristově duchu?” Znameními Ducha Božího jsou láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Nese moje jednání tyto atributy? Je jimi můj život naplněn? Šířím takovouto energii dál?

Ježíš seděl s Nikodémem a během noci mu vysvětloval svůj úkol Božího Syna na Zemi. To, co si ale musí každý člověk prožít sám na sobě. Zažít Boha je změna života, je to objevení jeho další dimenze. Bůh miluje nelogicky. Miluje svět i lidi, kteří jej odmítají. Miluje i ty, kteří se s ním míjejí, nepotřebují jej. Mohli bychom říct, že je to nejen nelogické, ale i nerozumné. Mohli bychom pro Boží jednání použít výraz „paradox lásky”, kdy milující miluje více milovaného než sebe sama. Bůh poslal Ježíše z lásky lidem na pomoc. Stejně tak z lásky a lidem ku pomoci kdysi Mojžíš vyvýšil hada na poušti. To jsme dnes slyšeli v prvním čtení. Všechen lid na poušti měl hada k dispozici. Kdo se tehdy k hadu obrátil, byl zachráněn před smrtí. Kdo to neudělal, zemřel. Není řeč o nebi a pekle, ale o tom jednom konkrétním okamžiku, kdy se člověk rozhoduje zda bude jednat tak, či onak. Právě tak se měl rozhodnout Nikodém. Ježíš se snažil Nikodémovi a dnes skrze evangelijní text i nám, následníkům Nikodéma, vysvětlit nelogičnost lásky. 

Pokoušet se zahlédnout ve světě Kristovo světlo a z něj žít život, na kterém je vidět moc Boží království mezi námi. Zkoušet žít tak, aby i druzí viděli, že stojí zato přijmout Boží oslovení a pozvání k novému životu, protože nás to může proměňovat k dobrému, ale nejen nás, ale díky tomu následně i svět kolem. Amen.

1. čtení: Ex 20,1-17 | 2. čtení: 1Kor 1,18-25 | Evangelium: Jan 2,13-22

Sestry a bratři, 

scéna z evangelia, kdy se rozčilený Ježíš chová, jako kdyby měl pořádně upito a naštval ho kamarád od stolu v hospodě, je velmi známá. K jindy celkem klidnému Ježíši ten obrázek, kterak převrací stoly a bičuje druhé, tak úplně nesedí. On ale zřejmě nevyháněl prodavače zvířat a penězoměnce proto, že v chrámu působili rozruch, ani proto, že tam obchodovali. A už vůbec ne kvůli nějaké svojí blbé náladě či vybití si frustrace kdoví z čeho na ostatních. Jeruzalémský chrám rozhodně nebyla tichá svatyně určená pro soukromou meditaci příchozích poutníků. K životu tohoto důležitého centra duchovního života patřilo, vedle jiných rituálů, i obětování zvířat. A protože je lidé nemohli vláčet kdovíjak dlouhou cestu s sebou – z různých míst, odkud přicházeli – tak si zvířata kupovali přímo v chrámovém předsálí. A i ti penězoměnci měli důležitou roli pro chrámový provoz. Nedělali obchody pro vlastní obohacení, ale proto, aby chrám zůstal v provozu. 

Rozčilený Ježíš tady vystupuje spíš proti něčemu jinému – a tím je mechanismus přinášení obětí, kdy člověk v chrámu tím, že obětoval, měl pocit splněné povinnosti či – jak se říká – “měl hotovo”. Jenže podle prorocké tradice pravá víra a oběť nespočívá ve vyprázdněném plnění rituálů coby nařízených povinností, ale tkví v bezpodmínečné lásce, která člověka přesahuje. A ta se projevuje činy. Takovými, ze kterých nám vlastně nic neplyne – žádná výhoda, zisk. Činy, které děláme, abychom druhým pomohli, ulehčili, ne proto, že nám to někdo nařizuje a my si ho jen nechceme rozhněvat. To tehdy znamenalo se třeba ujmout sirotka, zastat se spravedlnosti, nevykořisťovat druhé apod. Šlo o úplně jiný způsob pochopení víry. Řada Kristových výroků byla namířena proti mechanismu spoléhání se na povinnost obětí. A tak je Ježíšův zásah v chrámu vlastně prorockým činem. Lidé takovým činům sice běžně nerozuměli a divili se, proč se prorok chová tak divně. Ten čin byl v tu chvíli symbolický, nicméně s hlubokým přesahem. A i nám to může připadat zvláštní, co vlastně Kristus v chrámu prováděl, protože u něj na takové jednání nejsme zvyklí. Kristův čin se obrací proti tomu, co ovládlo chrám. Proti tomu, aby lidé jednali s Bohem na účetní rovině “má dáti – dal”, ale vnitřně zůstávali nezměnění. 

Čím víc jsem nad tím textem přemýšlela a přemýšlím, tím víc mi připadalo a připadá, že Ježíš se takhle nespoutaně a divoce choval prostě proto, že to, co tím lidem následně sdělil a co chce skrze text evangelia říct i nám, je prostě strašně moc důležité. A sice, že láskyplná slova jsou sice hezká, ale činy konané v lásce jsou daleko důležitější. Že plnit nějakou roli, splňovat určité nároky, hrát si na “hodné, správné” lidí se dá, ale daleko důležitější/opravdovější je to, kým jsme uvnitř a jak se to projevuje navenek (ve smýšlení a našich činech). Ten dnešní evangelijní text tedy zdá se, míří i do vod autenticity, na cestu, kdy se stáváme sami sebou, kdy si dovolíme sami sebou být, kdy se necháváme proměnit Kristovou láskou.

„Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej postavím.“ To jsou Ježíšova slova týkající se proměny člověka. Ježíš tady mluví o chrámu svého těla, jak je psáno v Písmu, mluví o tajemství velikonočních svátků. Tím ovšem poukazuje i na naší proměnu – k tomu velmi důležitému dvojpřikázání lásky “miluj bližního svého, jako sebe sama”. Cesta do chrámu vede přes chrám vlastního těla, co je uvnitř, projeví se i navenek. A tím, co děláme navenek, nelze maskovat to, co je mnohdy uvnitř. Postní doba a Velikonoce jsou o transformaci, proměně. Ježíš – v dnešním textu skrze radikální čin – říká “milujte”. Neříká “milujte až … někdy”, ale teď a tady, a podle toho také jednejte. Amen!