Brno Botanická

texty: Genesis 17, 1-7.15-16 / Římanům 8, 31-39 / Marek 8, 31-38

Sestry a bratři,

na základě toho, co víme z Písma, by se dalo říct, že až doposud zažívali učedníci s Ježíšem samé pěkné věci. Apoštol Petr o něm vyznal “Ty jsi Mesiáš, ty jsi Kristus”a v těch slovech se odráží víra v člověka, který dokáže pomoct všem a který, což je důležité říct, pomoct chce. Člověk, který ostatním dovede skrze činy přiblížit Boha a Boží bezpodmínečnou lásku k člověku, je dar. A právě takový má být (Starým zákonem přislíbený) mesiáš. V jeho přítomnosti se snad ani nelze cítit špatně a ohroženě, naopak můžeme díky tomu/díky němu/ vnímat, že Boží království je blízko, že právě pro každého z nás je u Boha místo. Ježíš tyto představy o Boží vládě, Božím království mezi lidmi splňuje. Petr, jako první člověk v dějinách, o něm vyznává, že je Kristus. Bohem poslaný mesiáš, obnovitel světa.

Ježíšovi žáci bezprostředně zažili to, jak Ježíš lidem pomáhal. S údivem byli opakovaně svědky toho, jak Ježíš lidem vrátil zdraví, a to i těm, kteří byli beznadějně nemocní. Slyšeli působivá kázání při bohoslužbách i mimo ně. Byli u mnoha obyčejných setkání, kdy Ježíš pomohl těm, kdož se ocitli v nouzi. Hodiny a hodiny všichni strávili v přátelském rozhovoru o světě, o životě, o lidech, o Bohu. Byly to požehnané chvíle. Okamžiky, které posilují odvahu a chuť žít svůj život.

Je možné, že od Boha, od Ježíše Krista očekáváme něco takového – že nám nějak s životem pomůže. Že nalezneme směr díky Boží moudrosti. Že když jsme sami, najdeme mezi lidem Božím, křesťany, společnost. Že tam, kde nám docházejí síly, nás Bůh, víra v něj, podrží. Že tehdy, když nezvládáme těžké životní situace, získáme naději a on nám ulehčí, zmírní ony vypjaté situace, i náš přirozený strach. Je to lidské, myslet si a doufat, věřit, že s Bohem budeme sčítat víceméně jenom zisky. Brněnská tisková misie vydala jednu ze svých pohlednic, která mi tady visí v kanceláři na zdi, a tam se píše: S Bohem je každý den krásný! (Přiznávám pod čarou, že jednou jsem tam v nějakém vytržení připsala, že s pivem taky, ale to nikomu nenutím.) A takhle my lidé přemýšlíme. Pozorovatel zvenčí by možná řekl: Náboženství má být přínosné pro jednotlivce a prospěšné pro společnost. Když uvážíme, co všechno učedníci s Ježíšem zažili, nutně v jejich očích splňoval kritéria úspěšného náboženského vůdce, dneska bychom možná řekli seberozvojového kouče: laskavý vztah k lidem, poutavá kázání, moudré rady do života, zázračná uzdravení, sycení hladových, nepřetržitý pobyt na cestě za ztracenými a bloudícími. Víc už si snad nelze ani přát. 

Ježíš chodil mezi lidmi, mluvil s nimi, kázal, vyučoval. Křesťanství je učení. Svět je místem, kde se učíme znát Boží cesty. A jak už to tak bývá, někdo učení chápe snáze, někdo obtížněji, někdo jej odmítá a učit se nechce. Pro Ježíšovu skupinu muselo být těžké, když je začal učit, že “Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vstát.“ Tohle se jim nelíbilo, protože až do té doby byla jejich cesta vlastně lehká, byla o “ziscích”, jak jsem zmiňovala na začátku. Ježíš, který pro ně znamenal plus, najednou mluví o mínusech. Utrpení, zavržení a smrt se nehodí na cestu Božího člověka – aspoň tak si to mysleli Ježíšovi žáci. Nedávalo jim to smysl. Takhle si víru v Boha nepředstavovali a ani my asi nepředstavujeme. Mínění učedníků, ale možná přeneseně v čase i naše, je, že víra má život pokud možno ulehčit, a ne zkomplikovat. 

V textu evangelia je výslovně zmíněn Petrův názor. Dokonce tak, že je psáno, že Petr začal svého učitele kárat, napomínat. Pořád asi myslel na všechny ty obohacující a hluboké chvíle, které spolu prožili. Toužil, aby nikdy neskončily. To dává smysl, člověk nechce, aby to hezké skončilo. „Pane, nechoď do Jeruzaléma, když tě tam nic dobrého nečeká. Zůstaň s námi v klidu na venkově.“ Petr měl svou představu Božího zachránce a vadilo mu, že ji Ježíš nabourával. Snad kdyby si Ježíš nechal ty černé vyhlídky pro sebe …? Ale on o tom mluvil otevřeně – o utrpení a smrti, které patří k životu mesiáše. O tom, že Boží služebník se problémům prostě nevyhne. “Musí být zavržen od starších, velekněží a zákoníků.” A nejen to. Text dál říká: “Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“S čím, jak? Kristus neponouká ve smyslu „Vezmi svou dobrou pověst, vezmi svoje spokojené vztahy, svůj dům, svoji spíž, sklep, peníze nebo své štěstí.” Výbava na cestu víry je popsána úplně jinak: “Zapři sám sebe.”Odlož to, na čem si zakládáš a co je pro tebe tak důležité, odlož svoje představy o tom, jak by měl vypadat požehnaný život. Předstup před Boha i s tím, co se ti v životě nepovedlo. Co se ti pořád a pořád nedaří, s tím, kde se marně snažíš zlepšit. Se vším, co tvůj život znepříjemňuje. Se všemi chybami, přešlapy. Nenechávej si svá zraněná, zranitelná místa pro sebe. Když se o ně dělíš, získáváš život. Nad tímhle je asi potřeba meditovat. Jak to uchopit – každý pro sebe. Ale i o tom, anebo pro to, je tady postní doba. Mnoho lidí dál sní sen apoštola Petra o životě bez problémů. Jako kdyby bylo možné žít život bez nich! Problémy a trápení budou v životě pořád. A i přesto, nebo právě proto, nás Ježíš zve k následování – i v potížích se svěřovat Bohu s důvěrou, že náš život je v jeho rukou, ať teď třeba zrovna vypadá jakkoliv. Amen. 

První čtení: Genesis 9,8-17 / Druhé čtení: 1. Petrův 3,18-22 / Evangelium: Marek 1,9-15 

Bratři a sestry,

                       Popeleční středou začala tento týden postní doba. Čas, který je v Písmu vyjádřen čtyřiceti dny Ježíšova pobývání na poušti. Symbol pouště se v Bibli objevuje poměrně často, stejně jako počet čtyřiceti. Čtyřicet let izraelský lid putoval ze země otroctví do zaslíbené země svobody, čtyřicet dní šel Eliáš na horu Choréb. Poušť je místem, kde se lze učit skrze zkoušky, kde lze zakusit transformaci, zahájit proměnu. Poušť, v tradici přírodních národů, byla a je vnímána jako místo démonů. V tom smyslu, že člověk je na poušti, místě v jistém smyslu pustém, vystaven sám sobě. Z našeho nitra se mohou začít ozývat věci, které v sobě mnohdy chceme umlčet, potlačit – a sami víme, čím. Jenže na poušti, místě, které je chudé na vnější podněty, když jsme odstřiženi od okolního rozptýlení, se v nitru člověka může začít ozývat ven mnoho vytěsněného a potlačeného. V tichu samoty a bez stimulace vnějších vzruchů jsme konfrontováni s naším já, našimi stíny a člověk se s nimi/se sebou dřív či později potká. Výsledkem tohoto setkání, někdy možná až zápasu, je, že můžeme odkrýt to, co je pravé, to, co nás otevírá slyšení Božího hlasu. Na poušti se nám zpřítomňuje pravda a podstata bytí, a také to, kým skutečně jsme – milovanými dětmi božími. 

Ježíš, jak jsme slyšeli v evangeliu, byl vyveden na poušť, kde ho mezi dravou zvěří andělé obsluhovali. To je zajímavý kontrast, dravá zvěř a obsluhování anděly. Ten text nám zřejmě říká, že se máme pokusit rozlišit hlasy “divokých zvířat” (našich pudů a agresí), toho, co nás – naše smýšlení a jednání – má tendenci někdy přespříliš ovlivňovat a co je nějakým způsobem nespoutané, dominující, znesnadňující empatii a přesah od já k Ty … a to proto, abychom mohli zaslechnout i ten druhý, boží, tichý, ale o to víc důležitý, hlas. A abychom mohli být “obsluhováni anděly”, tj.spojili se s tím božským v nás. 

Italský režisér Feredico Fellini natočil v roce 1978 satirický film “Zkouška orchestru”, ve kterém líčí hudební zkoušku jednoho chrámového tělesa. Dirigent souboru vede početné hudební uskupení, ze kterého je ovšem naprosto bezradný. Neladí to, lidé nespolupracují. Největší neplechu mu na začátku dělá kvarteto houslí, které se ne a ne sladit do jedné tóniny. Co za tím vězí, ptá se rozzuřený dirigent? Když se k jeho velké radosti kvarteto uklidní, tak se pro změnu ozve jiná část orchestru. A pak třeba trumpetista, který si nesmí nechat ujít fotbalové utkání svého oblíbeného týmu…. Nakonec to vypadá, že se situace uklidní a dirigent snad i dozkouší, co je třeba, když v tom do chrámu přiběhne dotěrná novinářka, která by ráda vyzvěděla vše ze zákulisí. Ke slovu se tady snaží dostat opravdu každý, bez ohledu na druhé a společný zájem … chaos, ego, babylónská věž … Napadl mě tento příměr, film, jako metafora pro to nezkrotné v nás. Pro ty pudy, touhy, vášně, “naší pravdu”, pro to vše, co posiluje naše ego a nenechá nás vyjít vstříc druhému, k Ty a navázat vztah, protože prostě “JÁ” … a moje zájmy předevevším … Jednou z možných cest, jak započít změnu, je pěstovat soucit. Soucítit může být těžké, protože to vyžaduje vnitřní schopnost jít s druhými po různých cestách, i tam, kde jsou slabí, zranitelní, opuštění a zlomení. My většinou na utrpení normálně reagujeme jinak: snažíme sa zbavit se ho útěkem anebo hledáním nějakého rychlého řešení. Soucit nás uvolňuje, otevírá k druhým, skrze soucit můžeme prožít to, že dáváme-li, pak také dostáváme a čím víc dáváme, tím víc dostáváme. Boží láska a boží milost je bezpodmínečná a my na ní takto můžeme mít podíl. 

Když uplynulo čtyřicet dní, Ježíš odešel z pouště, aby se pustil ve stopách Jana Křtitele, protože – jak je psáno – se naplnil čas. Když se v Bibli mluví a píše o čase, tak se tím nemyslí jen “chronos”, čas od někud někam, ale také “kairos”, čas k něčemu, čas příhodný, který je příležitostí ke změně, k nové cestě. Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu. I tato slova dnes zazněla. Text říká, že Boží království se přibližuje, že není jen někde v neznámu, chladně a nedostupně vzdálené. Je naším úkolem, na duchovní cestě hledání pravdy a moudrosti, odpovědět na toto vědomí otevřeností svého srdce, obrácením. To “čiňte pokání” se někdy totiž překládá také jako “obraťte se/proměňte se” a věřte evangeliu. Změňte směr, tak, jako když potkáte velkou lásku – už není jen já, ale my a prostor pro druhého, otevřenost, naslouchání, vylaďování se, prolínání. Bůh nás k tomu volá. Amen!