Brno Botanická

text: Mt 25,31-45

Slavnost Krista krále (v ŘKC tradici, Den Bible dle protestantské tradice, Den věčnosti)

Bratři a sestry, sestry a bratři, milí v Kristu,

dnešní nedělí spějeme k závěru liturgického roku. Ten letošní rok je po dlouhé době v mnohém nezvyklý, zvláštní – zčásti jsme byli nuceni vzdát se daru společenství a hledat jiné cesty, jak být s Bohem, jak jít s Kristem. To, že nám chyběly společné bohoslužby, nám ale otevřelo cestu “zajet na hlubinu” v biblickém slova smyslu a zeptat se každý/každá sám/a sebe, co nás vlastně dělá křesťany? Dostali jsme v tomto liturgickém roce – spolu s mnohými starostmi – také dar, a to následovat Krista z kostelů ven, za hranice našeho dosavadního chápání církve, společenství a křesťanství. Jedním z našich úkolů je hledat pravdu. Hledat Boží království. Dnešní neděle, neděle věčnosti, neděle Krista krále, nás směřuje k tomu, abychom pamatovali na věci poslední, na to, co přijde a co je záležitostí víry, ale zároveň nám tato neděle a celkově onen “eschatologický” pohled – tedy pohled optikou věčnosti/přesahu – dává možnost zkusit i jinak pohlédnout na přítomný okamžik a na náš život. Slavnost Krista krále o dnešní neděli si připomíná převážně Římskokatolická církev, ale i pro nás zaznělo Matoušovo evangelium, kde se o Kristu – králi hovoří. Církev se v minulém století, díky tehdejšímu papeži Piu XI., tímto svátkem vlastně vymezila proti různým zhoubným ideologiím, nacismu, komunismu … proti zlu mezi lidmi a posílila své sociální učení o solidaritě a demokracii. Poselstvím této neděle pro nás všechny je zvěst o Kristu jako nejvyšší autoritě a eschatologickém charakteru dějin. Duchovní myslitel Pierre Teilhard de Chardin označuje Krista jako omegu, bod završení dějin, ve kterém se setkávají všechny síly přírody a lidské kultury. 

V současnosti jsme svědky toho, jak se k postupující sekularizaci a antiklerikálnímu smýšlení společnosti přidala v našem prostředí i rétorika, kdy jsou církve zvány volnočasovými spolky a zpřístupnění liturgického společenství, místa sdílení a podpory, se dostalo až daleko za priority, jakými jsou nákupní galerie a psí salony (nic proti psům). A tak jsme, chtě-nechtě vedeni ke kultivaci osobního duchovního života a k osobnímu duchovnímu doprovázení, k vykročení z našich zvyklostí. Tato zkušenost s sebou přináší i požadavek být tu skutečně pro všechny, pro společnost jako celek, bez vyjímek.

Dnešní evangelium začíná právě eschatologickými slovy “až přijde Syn člověka ve své slávě…”, která jakoby chtěla naznačit onen vrcholný bod celých dějin i našeho snažení, a celá pasáž zdůrazňuje jeden velmi důležitý aspekt duchovního života, křesťanství, kterým je schopnost vztahu ke všemu stvoření, ochota vidět v druhém Krista, vůle ku pomoci a k překračování hranic sebe sama, jakožto cesty k Božímu království, k hledání pravdy a lásky. Evangelium je poměrně konkrétní v tom, co se stane těm, kteří tuto vůli a ochotu k přesahu v sobě nenaleznou a ze své důležitosti učiní středobod Vesmíru. Naopak velmi krásně popisuje cestu hledání pravdy a lásky polský básník a nositel Nobelovy ceny za literaturu, Czeslav Milosz ve své básni s názvem “Láska”.

Láska znamená dívat se na sebe/tak, jako se hledí na vzdálené věci/protože Ty jsi jen jedna z mnoha věcí./A kdo se tak dívá, aniž by to sám věděl/uzdravuje své srdce z mnohých starostí/pták i strom mu říkají: můj příteli./Pak chce sám sebe a věci užívat/tak, aby stanuly v plnosti záře./To nic, že někdy neví, čemu sloužit: ne ten nejlépe slouží, kdo rozumí (zdroj: překladatel Šimon Grimmich, osobní Fb stránka). 

Bůh je tajemství a s tím žijeme. Přesto se vírou k tomuto tajemství vztahujeme, díky Ježíši Kristu můžeme alespoň jako v zrcadle odlesk tohoto tajemství zahlédnout. Nevíme, kdy přijde král, nevíme, co bude, až každý z nás staneme před Boží tváří. Přesto jsme dnes něco zaslechli: “Tehdy řekne král těm po pravici: ‚Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa.” (Mt 25, 34) Jde o Krista krále, byť Ježíš sám o sobě jako o králi nemluví – když se jej například Pilát na toto ptá, Ježíš odpovídá: „Ty říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví o pravdě; každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.” Kristus svým životem a svou smrtí vydal své svědectví Pravdě, která je v tomto světě často křižována. Jsme následovníci Kristovi, tedy by nám v životě mělo jít i o poznání pravdy a o život v lásce, o to, abychom v sobě objevili, že “jsme z pravdy” a že jsme “požehnaní Otce”. Ještě ale nejsme v cíli, nemáme na pravdu monopol, neboť pravda je kniha, kterou ještě nikdo nedočetl do konce. Stále jdeme s vědomím, že teprve jednou uzříme tváří v tvář, že teď ještě neznáme všechny odpovědi. Ale věříme v to, že k pravdě směřujeme, že víra, naděje a láska jsou nám kompasem. Dnešní nedělí a následujícím týdnem tedy symbolicky završujeme další rok naší cesty, našeho snažení a hledání. Když jsem na začátku mluvila o tom, že je potřeba nyní hledat nové cesty, jak žít svou křesťanskost, jak promýšlet, co nás vlastně činí křesťany, chtěla jsem také zdůraznit, že jsou to právě naše slova, naše myšlenky a činy, kdy dáváme sami sebe a ze sebe druhým a světu, což může pomáhat k tomu, aby vše jednou mohlo stanout v plnosti záře. V plnosti Božího království, které je nám připraveno od založení světa. Amen! 

Podobenství o hřivnách ( text: Mt 25, 14-30)

Milí v Kristu,

hřivna, talent – tak se nazývaly staré míry množství stříbra, tehdejší měny. Dnes je talent slovo, které si spojujeme hlavně s nadáním člověka. Talent je něco, co člověk může rozvíjet, ale klidně taky zakopat, pohřbít. Jak vidno z Matoušova evangelia, Božím přáním je, abychom náš talent dobře zužitkovali, abychom to, co jsme do života dostali, naše nadání, nějak rozmnožili, pracovali s ním. Mezi lidmi v církvi je ale docela běžnou praxí pěstovat tendenci k takové trochu kostrbaté pokoře, že vlastně žádné talenty nemáme, chceme být nenápadní, máváme rukama, že “to přece nic není”, hlavně nijak nevynikat, nevyčnívat, abychom nesebrali prostor Bohu. Jakoby na nás a našich talentech nezáleželo. Jenže ve skutečnosti každý máme za úkol odkrývat svoje dary, svoje talenty rozvíjet a nemáme v tom být líní, ani upejpaví, ani falešně skromní, jako ten služebník, který šel a hřivnu ze strachu, aby snad něco nepokazil, ukryl v zemi. 

Každému člověku je dáno. Někomu víc, někomu méně, jak jsme slyšeli z evangelia – Bůh talenty dává nerovnoměrně, někomu dal pět hřiven, někomu jednu. Ten, kdo je obdarován mnoha dary, mnoha talenty, musí ale také víc odvést – komu bylo mnoho dáno, od toho bude mnoho požadováno, čteme. Ten, kdo dostal jenom jednu malou hřivničku, je na tom z tohoto hlediska lépe, protože se nemusí tolik ohánět jako ten, co dostal hřiven pět. 

Sestry a bratři, dar nedostáváme od toho, abychom sami sebe se zalíbením pozorovali, jací jsme dobří, anebo se povyšovali nad druhými kvůli tomu, co za dar máme a že je lepší nebo je ho víc, než má druhý. Protože nějaký dar, nějaké obdarování, jak už jsem říkala, má každý. Dar, talent dostáváme vlastně jako úkol – protože jsme zároveň s ním dostali šanci, poslání, jej rozvíjet. “Gabe ist Ausgabe” říká se – dar je úkol. Nedostáváme dary, talenty, hřivny, abychom je zakopali, ale kvůli tomu, abychom je maximálně rozmnožili ve službě druhým, a také ve službě Bohu. 

Líný a ničemný služebník, jeden z těch několika jmenovaných, jednal ve strachu, když svou hřivnu zakopal. Proč? Jistě i proto, že měl špatnou představu o svém pánu. Farizeové měli o Bohu představu jako o přísném soudci, proto byli pečliví v dodržování Božích příkazů a právě proto zrovna jim Ježíš vykládal toto podobenství. Jenže přes tu snahu o pečlivé, až otrocké, dodržování Božích nařízení Farizeům něco důležitého unikalo, unikalo jim milosrdenství, láska, to, že naše činy mají být těmito kvalitami prodchnuty a na nich postaveny. Že obsah musí převyšovat formu, jedině tak má smysl. Představa Boha, který působí strach, je karikatura Boha, je to naše lidská představa, kterou jsme Bohu vdechli my lidé. Je to proto, že si potřebujeme Boha nějak přizpůsobit našemu chápání, nemůžeme se bez různých představ o Bohu obejít, ale je třeba mít na paměti, že jsou to pořád jen naše představy, že to není Bůh. Ve svých dílech se tímto tématem zabývali třeba Freud nebo Nietzche, kteří psali, že mnohé představy o Bohu jsou projekce našich lidských představ a přání. Musíme mít na paměti, že i ty nejlepší představy jsou vždycky nedostatečné a neměli bychom si plést své představy s Bohem samotným. Naopak, měli bychom dbát na to, aby se do těch představ nedostal strach, protože strach člověka svazuje a člověk pak nerozvíjí dobře dary, které od Boha dostal. Pak jsme jako ten líný služebník, díky strachu talent, hřivnu zakopeme, pohřbíme a nerozvíjíme. 

Tohle, sestry a bratři, platí i o daru víry, i to je hřivna, talent – víra, ať už na osobní rovině, nebo i na rovině církve. Na osobní rovině často lidé nechávají svojí náboženskost netknutou – většinou se nikoho v rozhovoru neptáme, jak to má s vírou, stejně jako se běžně na veřejnosti nemluví třeba o výši platu. Pokud se ale náboženský život stává výlučně privátní věcí, na kterou se neptáme, tak se může lehko stát, že se osobní víra nevyvíjí, jednoduše proto, že nedostává impulsy od druhých lidí. Pokud si něco schováváme jen pro sebe, nemůžeme to konfrontovat s reflexí druhých lidí. A pak to s naší vírou může vypadat tak, že zatímco jiné oblasti našeho života (např. naše práce, jednání v různých situacích, ve vztazích) se vyvíjejí, protože je reflektují druzí lidé a dostáváme zpětnou vazbu, tak s naší vírou se tohle neděje. Víra se u nás, i díky historickému vývoji, stala v mnoha případech privátní, tajnou až podzemní, záležitostí, o které se vědělo, ale nemluvilo, protože nesmělo, a těžce jsme na to v mnoha případech doplatili. I oblast duchovního rozměru člověka totiž potřebuje zalévat – ať už studiem, modlitbou, ale i rozhovorem, duchovním doprovázením. Pokud tento náš rozměr, tuhle sféru, máme jenom pro sebe, tak můžeme snadno zjistit, že nám zakrněla, že ta naše víra se nerozvinula, zůstala třeba dětskou, infantilní, no a tak jí jednoduše radši vyhodíme, jako se zbavujeme věcí, ze kterých jsme vyrostli, nebo které nám přestaly z nějakého důvodu vyhovovat. Přitom se to s vírou stalo možná jen proto, že jsme jí nerozvíjeli, jako talent, nadání, hřivnu, dar. 

Stejně je to i na rovině církve – víra se rozvíjí, když má impulsy, když má kontakt s ostatními kulturami, náboženstvími, s jinými oblastmi života – vědou, kulturou. Je pošetilé volat po tom, abychom se tady vědomě snažili o monokulturu, toužili po ochraně před jinými náboženskými proudy, zavírali se do svého bezpečí, to, co je jiné a ty, kteří jsou jiní, pošlapali a odehnali. Pokud se víra, náboženství, nebo i struktura církve stanou oblastmi, o kterých nelze diskutovat, které se bojíme konfrontovat, otevřít a radši je, jako hřivnu, zakopeme, tak zcela jistě, dřív nebo později, zatuhnou, zkostnatí a velice rychle může pak také dojít k tomu, že se řekne “k čemu nám to celé vlastně je?” a vyhodíme to ze svého života úplně. 

Bůh se na konci evangelijního příběhu ptá a bude se ptát i nás: “A co jsi s tou hřivnou udělal/a?” Člověk má být odvážný. S našimi talenty, včetně pokladu víry, je potřeba podnikavě zacházet, jakmile se k nám vkrádá ustrnulost, je to něco neblahého, před čím bychom se měli mít na pozoru, aby se z toho nestala třeba i lenost. Pokud chceme, ať už na osobní rovině, nebo na rovině církve, být věrni obsahu, musíme být ochotni přizpůsobovat mu také formu. Vždycky jde o to, aby obsah byl a zůstal živý, protože jsme poutníky, jsme v pohybu, naší podstatou je láska, dobrá energie. A to je pohyb. A tam, kde je pohyb, vanutí, tam je i Duch svatý, tam je život, tam je láska, tam je Bůh. Amen. 

text: Ž 18, Mt 25, 1-13

Ty mi rozsvěcuješ světlo, Hospodine. Můj Bůh září do mých temnot. S tebou proběhnu i nepřátelskou vřavou, se svým Bohem zdolám hradbu, s Bohem, jehož cesta je tak dokonalá! To, co řekne Hospodin, je protříbené. On je štítem všech, kteří se k němu utíkají. Kdo je Bůh krom Hospodina, kdo je skála, ne-li Bůh náš! Bůh, který mě opásává statečností a mou cestu činí dokonalou, ten dává mým nohám hbitost laně, na mých posvátných návrších mi dopřává stanout, učí bojovat mé ruce a mé paže napnout bronzový luk. Podal jsi mi štít své spásy, tvoje pravice mě podepírá, tvá mírnost mé síly rozmnožila. Dals volnost mým krokům, nohy se mi nepodvrtnou.

Bratři a sestry v Kristu,

filosof Edmund Husserl mluví o chvílích soustředění, kdy můžeme vnímat, jak jsou tu ti, kteří nás předešli do Božího království, s námi – symbolicky nám hledí přes rameno a sledují, co činíme. Jsme v situaci, kdy mnohé jímá nejistota ohledně vlastní existence, i stran budoucnosti obecně, a tak se vracíme k tomu, co bylo. Venkovní ruch je nyní vesměs zapovězen, čas nám daný lze uchopit i jako dobu pro větší soustředění se dovnitř. Možná je tu čas příprav, čas bdělosti. Na co, k čemu? 

Listopad je měsícem, kdy se v liturgickém roce dostáváme na jeho konec a můžeme se ohlédnout, co je za námi, kam jsme došli – třeba v horizontu od loňského Adventu dosud, jak si “stojíme”, jak jsme naložili s “hřivnami”. Závěr církevního roku je doba, ve které se symbolicky prolíná minulé, konečné a budoucí, otevřené, s nadějí, že opět přijde světlo, nový život – blíží se opět adventní čas. Přímo na dnešek také připadá 400. výročí bitvy na Bílé Hoře, která se pro mnohé stala na celá staletí symbolem temnoty, útlaku, netolerance a rozdělení, ale je potřeba říct, že v důsledku náročného období se také posléze stabilizovala společnost a lidé promítli své umění a dary do epochy baroka. I tato dějinná událost ukazuje k jednomu – že procházíme neustálou proměnou, že čas nedostatku střídá čas hojnosti, že je potřeba, abychom byli bdělí ke znamením doby, a také, že tvoříme společenství, které nezná hranic. Fungující komunita je to, co potřebujeme stále, i dnes, síla společenství, která se může projevit v dobrém i ve zlém. Když jsem sloužila v Praze na Břevnově jako farářka, každoročně jsme se v ekumenickém společenství scházeli v klášteře komunity Venio na Bílé Hoře, který vedou sestry Benediktinky, právě v tento den, 8.listopadu ke společným uzdravujícím modlitbám – směrem ke smíření s minulým a s prosbami o naději pro to budoucí. I v letošním roce, kdy v důsledku pandemie koronaviru prochází lidstvo jako celek, bez ohledu na národnosti nebo společenské postavení, temnou zkušeností smutku a úzkosti, strachu a nejistoty, samoty a beznaděje, se sestry chtějí společně modlit a na dálku propojit všechny, kterým současná situace není lhostejná. Jan Patočka takové smýšlení nazývá „solidaritou otřesených“, Žalmista zpívá o tom, že “Bůh září do lidských temnot”. Teď, více než jindy, potřebujeme světla naděje, abychom vyjádřili, třeba skrze zapálenou svíci, touhu po uzdravení svých blízkých, po uzdravení vzájemných vztahů i celé planety. Nevím, jestli kdy byla doba, aby se lidé ve společnosti nebrodili bahnem populismu, demagogie a až nenávistné rétoriky, která měla/má za cíl ochránit jednu skupinu lidí (nebo národ) proti jiným/druhým/cizím … a různým, víc či méně domnělým, hrozbám. Strach přiživují ti, kteří se možná cítí být bojovníky ve jménu národa, případně ve jménu některých skupin, oni sami ale postrádají umění skutečných mistrů. Těch, kteří vědí, že aby bylo člověku v životě dobře, je potřeba umět nabrat výšku. Tu duchovní, ryzí, především. Potřebujeme “trojjedinou formu otevřenosti – naději jako otevřenost vůči budoucnosti, víru coby otevřenost vůči tajemství Boha a lásku jako otevřenost vůči tajemství člověka a Boha zároveň.” (T.Halík) Vnímáme, jak je náš život zranitelný, jak se v něm neustále prolínají světlo a stín. A proto je třeba se, krom jiného, cvičit v bdělosti. I o bdělosti hovoří dnešní evangelium. Přenesme se v myšlenkách na svatbu, kdy se čeká na příchod ženicha (Ježíše). Jak to na svatbách chodí, všechno se protahuje. Důležitou roli mají v příběhu družičky, protože mají ženichovi dělat doprovod a svítit. Deset družiček – pět pošetilých a pět rozumných. Pošetilé si vzaly olej jen do lampy, a ten olej jim postupně docházel. Nepočítaly s tím, že by se někde čekalo. Ty moudré si naopak vzaly i do zásoby, aby mohly olej doplnit, noc je dlouhá a kdo ví, co bude? A čekání bylo skutečně dlouhé, všechny z toho čekání usnuly. Až uprostřed noci je vzbudil křik, že ženich už je tady. Nejdřív dlouhé čekání a potom rychlost, akce. A zatímco ty pošetilé na radu rozumných shání olej někde v noci po kupcích, průvod se mezitím dostal na místo svatby. Dveře se zavřely. Celý příběh končí docela smutně, protože těch pět družiček se už na svatbu nedostalo. I když prosily a rády by dovnitř, tak od ženicha přes dveře slyšely – neznám Vás! 

Bděte tedy, neznáte den ani hodinu, ve kterou Syn člověka přijde. Co nám má příběh říct? Ženich přichází do naší temnoty jako světlo, a my máme možnost se k němu se svým světlem přidat, ale musíme nějaký čas čekat a nevíme jak dlouho – a může se stát, že usneme, zaspíme, protože nedokážeme být tak dlouho bdělí. Může to být celé obraz našeho života, víry v Boha a očekávání na něj, až přijde. Čekání může být dlouhé a únavné. Proto je potřeba, abychom teď v čase, který mnoho lidí vnímá jako náročný, temný a možná neví, jak se posílit, kde vzít naději, světlo, abychom se obrátili dovnitř, k vnitřním, možná ne úplně viditelným zdrojům světla, a abychom jej kus také vynesli ven – druhým. A nezapomeňme (v tom je víra), že Kristus přichází nejen v tom, co si můžeme naplánovat a co jsme si nachystali, ale právě v tom, co je nečekané, co se děje mimo náš plán. Amen!

Na dušičky pamatujme, z očistce jim pomáhejme!

Budou na nás vzpomínat, až my budem umírat…

V dušičkový večer, rozžehneme svíčky,

modlíme se tiše, při nich za dušičky.

Poslední již svíce, zvolna dohořívá,

za duše, jichž nikdo, nikdo nevzpomíná. 

(lidová modlitba)

text: Mt 23,1-12

Sestry a bratři,

Památku zemřelých si lidé připomínají od roku 998, kdy se opat z Cluny – sv. Odilo – pokusil pokřesťanštit starší tradici připomínání zemřelých. V klášterech mniši a poté i mnišky žili tak, jako kdyby byli vesměs nezávislí na tomto světě, na jeho lákadlech a vlastně tak vytvořili most k věčnosti, když realizovali v praxi myšlenky radikálního křesťanství a vyjádřovali svobodu vůči tomu, co člověka poutá k tomuto životu. Z Cluny se praxe rozšířila postupně po všech benediktinských klášterech a poté dál. Naší připomínku svátku Všech svatých a dne Památky zemřelých v letošním roce víc, než kdy jindy, umocňuje nelehká situace kolem nového typu koronaviru. V už tak pro mnoho lidí náročné době – čase podzimu, nedostatku světla, nevlídného počasí – kdy leckdo snáz propadá depresím (a ponechme teď stranou ještě nově se přidruživší obavy o budoucnost, zaměstnání, přírodu …), jsme konfrontováni s konečností života, s věcmi “posledními”. O každé kultuře a civilizaci hodně vypovídá to, jak se vypořádává s tajemstvím smrti. Když jsem byla touto dobou před deseti lety v Latinské Americe, kde je nyní jaro a vše kvete a bují, překvapilo mě, jak barevné jsou tam hřbitovy, jak hroby hrají pestrými barvami a výzdobou. A jiný je i styl, jakým se připomíná Památka zemřelých – celé rodiny se s vínem a sladkostmi scházejí u hrobů, kde se veselí a radují, protože jejich blízcí jsou již “doma” u Boha. U nás chodíme na hřbitovy ve vší vážnosti a pietě, lecos je zde zakázáno, a tak tiše vnášíme k hrobům blízkých mihotavá světýlka svíček a květiny. Jsou to světýlka naděje. Naděje, která přesahuje přes hradbu smrti. Tahle naděje se pro věřícího člověka opírá o Ježíšova slova “Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít.” Ale jistě ne každý je dnes ochoten se o tato slova opřít, ne každý jim rozumí nebo chce naslouchat, a tak je otázkou, zda v dnešní kultuře a stylu života nacházíme něco, o co se v otázce přijetí smrti, jako součásti života, můžeme opřít tak, abychom se dokázali vyrovnávat se strachem, který smrt a konečnost provází. Tvoříme zde na Zemi jednu velikou provázanou lidskou síť, síť vztahů, blízkosti, pomoci a naslouchání. Na mnoha místech a mnoha činy je ta síť našimi skutky porušená, ale nikdy zcela nezanikne, stále a stále se obnovuje, s dalšími a dalšími lidmi, kteří přicházejí na svět. Jsme součástí té sítě, každý se svými schpnostmi a dle svých možností, každý jedinečně. Vždy je někdo vedle nás, někdo nablízku. Filosof Gabriel Marcel psal o existenci takové lásky, která našimi ústy jako kdyby říká druhému, našemu bližnímu: “Miluji Tě, Ty nezemřeš.” Láska je silnější, než smrt a my s sebou ve svých životech neseme vzpomínku na naše blízké, kteří už nejsou s námi. Na ty, kteří byli, každý ve své době, součástí lidské sítě vztahů, ale dnes už tu fyzicky nejsou. Žijí dál v nás, v našich činech, jako inspirace, jako vzpomínka, jako posila. I my jednou budeme odcházet, dřív či později, možná krátce, možná ale budeme mít dost času se připravit – ví teď Bůh – už teď je jisté, že bychom měli žít tak, aby i na nás druzí rádi nejen vzpomínali, ale aby nesli i něco z našeho života, naší památku svým životem dál. Dnešní evangelium mluví o farizejích a zákonících, kteří jen mluví, ale podle svých slov nejednají. Ano, jistě se dá životem proplout i v pokryteckém modu, ale většinou jsme dřív nebo později prozrazeni, anebo nás takzvaně hryže svědomí, a u Boha, tam se už vůbec žádné pokrytectví neschová. Jednou budeme vydávat svědectví o svém životě před Boží tváří. Pro někoho je tahle představa pohádkou, ale pro člověka věřícího je to naděje. Naděje na radost v Otcovské náruči, naděje, která může mít klidně podobu naší nejhezčí životní vzpomínky, kdy jsme se opravdu cítili blažení – i tak může vypadat naše “věčnost”, stav, ve kterém budeme, až opustíme pozemský život. Věčný život je životem v plnosti, který začíná v setkání s Kristem, jenž k nám vstupuje skrze naše otevřené srdce. On je v nás i uprostřed nás a uvádí nás do plnosti života, která relativizuje i finálnost smrti. Kristus nás vede ke světlu a i my dnes přejeme Boží světlo a lásku těm, kteří nás předešli a mají zkušenost, kterou my zatím nemáme. I my ale jednou budeme tam, kde jsou někteří naši blízcí, kde jsou celé generace a zástupy. A tak pozvěme toho, který má klíče od života a smrti, aby nám daroval plnost a tím i život věčný. Amen!

Bratři a sestry, měli jsme se tuto neděli na Botanické setkat v tradičním ekumenickém společenství, při bohoslužbách, které chtěly připomenout také 350.výročí úmrtí Jana Amose Komenského. Kazetelem měl být bratr patriarcha Tomáš Butta. Zveřejňuji tedy alespoň jeho kázání pro tuto příležitost.

Dítě a dospělost v očích Jana Amose Komenského

Kázání pro ekumenické společenství církví v Brně – k 25. 10. 2020

„Zasvěť již chlapce do jeho cesty, neodchýlí se od ní, ani když zestárne.“

Přísloví 22,6

Ježíš řekl: „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského.“

  Matoušovo evangelium 18,13

„A tak zůstává víra, naděje a láska, ale největší z nich je láska.“ 

 1 K 13,13

Biblické texty: Př 22,1-6; 1 K 13,8-13; Mt 18,1-5

Sestry a bratři, 

těšil jsem se, že přijedu na vaši ekumenickou bohoslužbu do Brna, abych spolu s vámi naslouchal Božímu slovu, slavil Kristovu svatou večeři a připomínal si osobnost Moravana Jana Amose Komenského v roce jeho 350. výročí. Toto shromáždění a setkání však neumožňuje situace nouzového stavu v době pandemie, která poznamenává život v naší společnosti i v našich církvích. Mimořádná situace nás přivádí třeba i k četbě Komenského spisů, zejména těch, které jsou nazývány jako útěšné, jako je „Labyrint světa a ráj srdce“ nebo „Hlubina bezpečnosti“. Jimi Komenský povzbuzoval a povzbuzuje v těžkých situacích druhé ze zdrojů své hluboké víry v Boha, živé naděje a činné lásky.  

Jan Amos Komenský svou osobností propojuje křesťanského kazatele a pastýře a současně pedagoga. Víra a výchova se v celém jeho díle prolínají. V tom je jeho aktuálnost i pro nás. Kdykoliv se totiž křesťanská víra a výchova rozpojí a od sebe oddělí, tak je to ke škodě, buď společnosti nebo církve. Když společnost odmítá křesťanskou víru, ztrácí se tak hloubka a smysl lidského života ve světě. Když zase církev podceňuje vyučování a výchovu, tak se může stávat uzavřenou skupinou, která se generačně neobnovuje. Obojí dnes v církvi potřebujeme – víru i schopnost nově a živě učit děti a mladé lidi a navzájem sebe i druhé v lásce vychovávat. 

Komenský byl mužem Bible. Jeho životní zaměření i pedagogické myšlení bylo určováno předně Biblí a jejím poselstvím. Ve své „Velké didaktice“ – souborném spise o výchově člověka, začínající již od dětství, uvádí jako zdůvodnění pohledů a pedagogických názorů konkrétní biblické texty. Mezi těmito biblickými prameny se vyskytuje i verš z knihy Přísloví: „Zasvěť již chlapce do jeho cesty, neodchýlí se od ní, ani když zestárne“ (Př 22,6) (Velká didaktika, vyd. 1958, s. 52). Komenský uvádí a promýšlí výrok Ježíše o dětech (Velká didaktika, s. 52). Ježíš postavil dítě doprostřed mezi učedníky a dal jim je tak za příklad vstupu do Božího království. Aby mohl člověk vstoupit do Božího království, musí se nejprve obrátit, umenšit a pokořit a být malým jako dítě. 

Jak rozuměl Komenský biblickým textům, kterými zdůvodňuje důležitost výchovy? Jak svýma očima viděl dítě a jak nahlížel na mladého člověka? Podle Komenského velmi záleží již na samotném začátku výchovy člověka, jak je to vysloveno starozákonní mudroslovnou zásadou v knize Přísloví. Vždyť zde užitý hebrejský výraz znamená velmi mladého člověka, chlapečka, dítě. Komenský říká: „Jaký je začátek, takové bude všecko“ a připojuje obrazné přirovnání: „Jak se strom zasadí a zavlažuje, tak roste“ (Jedno nezbytné, vyd. 2020, s. 102). Podle Komenského se má v dětech rozvíjet to dobré, co do nich je Bohem vloženo. Člověk je přece Božím obrazem a nese podobu svého Stvořitele (Gn 1,26). I když je tento Boží obraz hříchem v lidech zastřen, zatemněn, poškozen, porušen, přesto jeho části v člověku podle Komenského zůstávají. Vždyť člověk byl stvořen jako dobrý (Gn 1,31) a dobrý Boží úmysl nemůže být ničím zmařen. Proto jsou v dítěti zrnka dobra, která čekají na to, aby mohla vyrůstat a projevovat se v pozdějším životě (Velká didaktika, s. 54). Právě výchovou je potřebné v dítěti a mladém člověku rozvíjet toto Bohem vložené dobro a čelit tak silným vlivům prostředí a okolí, které je poznamenáno porušeností hříchu a zlem. Člověk je od dětství vystaven různým záporným vlivům, které mladého člověka odvádějí jinam, takže se stále více odklání od dobra a vzdaluje se tím také od Boha.

Biblický verš ze Starého zákona z knihy Přísloví vykládaný v duchu Komenského můžeme chápat tak, že máme jako věřící křesťané ukazovat mladým lidem cestu k Bohu, cestu k Ježíšovi. V Českém ekumenickém překladu Bible je výraz „zasvětit“. „Zasvěť už v mládí chlapce do jeho cesty…“ „Zasvěcení“ znamená přivádět děti ke svatému Bohu, do Kristovy blízkosti ve společenství církve (srov. Nu 6,2; 1 J 2,20.27) Komenský v Informatoriu školy mateřské hovoří o tom, že děti mají být Bohu odevzdány modlitbou a křtem (Informatorium, vyd. 1992, s. 111-113). 

Ježíš zaměřuje naši pozornost na dítě, které dává dokonce za příklad nám dospělým. Komenský to vyjadřuje přímo tak, že Ježíš činí z dítěte učitele dospělých (Velká didaktika, s. 53). Je to paradox, neboť učit druhé může ten, kdo něco již sám poznal, kdo něco umí, kdo něco dokázal. Takový člověk může předávat druhým své znalosti, dovednosti a zkušenosti. Ale Ježíš ukazuje, že se jako dospělí můžeme a přímo máme učit od dětí! (srov. Mt 19,13-15). Jak to Ježíš myslel? Bylo by nesprávné myslet si, že Ježíš byl naivní a děti si příliš idealizoval, vždyť v jiném ze svých podobenství upozorňoval na jejich umíněnost a náladovost (Mt 11,16-17). Smysl příkladu dětí je pro nás v tom, že my dospělí máme být před Bohem pokornými a malými jako děti. 

I když v očích Komenského měli děti a mladí lidé zvláštní jedinečnost, a i když kladl důraz na výchovu od nejútlejšího věku, přesto výchova a vyučování podle Komenského provázejí člověka po celý jeho život. Ve zvláštní naléhavosti to platí o křesťanském vyučování, které se netýká v žádném případě jen dětí. Nelze zůstat u „dětské víry“ a „dětinskosti“ (1 K 13,11), nýbrž je důležité vnitřně duchovně růst a směřovat ke křesťanské „dospělosti“ (Žd 6,1).  Výstižně to vyjadřuje apoštol Pavel: „Bratří, ve svém myšlení nebuďte jako děti. Ve zlém buďte jako nemluvňata, ale v myšlení buďte dospělí“ (1 K 14,20).

Jan Amos Komenský je pokorným svědkem Ježíše Krista, moudrým pedagogem, ale je i velice aktivním „ekumenickým pracovníkem“. Výzva k ekumenické spolupráci je součástí jeho tzv. Šestera, které odkazuje křesťanům budoucích dob, tedy i nám. Jedná se o službu Bohu „jedním ramenem“ (Kšaft Jednoty bratrské, vyd. 1928, s. 23). To znamená jednomyslně, společně, ve vzájemné pomoci a podpoře (srov. Bible kralická Sf 3,9). Komenský zdůrazňoval, aby křesťané hledali a usilovali o to, co je pro ně společné a nejdůležitější. Tím, co náleží k podstatě, je víra, naděje a láska (Obecná porada o nápravě věcí lidských. III. sv., vyd. 1992, s. 389). Komenský byl mužem víry, naděje a lásky a tyto dary rozvíjel a předával druhým. Zdůrazňoval víru, která se projevuje spolehnutím se na Boha za všech okolností, ale i prospěšnými a dobrými skutky. I když se musel vyrovnávat s mnohými těžkostmi a bolestmi, nejde u něho v žádném případě o pasivní přístup k budoucnosti. Vedl naopak k aktivní naději. Proto mluví o „naději, k níž přispívá píle“ (Jedno nezbytné, s. 71). Apoštol Pavel v pohledu k budoucnosti vyslovuje své přesvědčení a jistotu: „A tak zůstává víra, naděje a láska, ale největší z nich je láska“ (1 K 13,13). I pro Komenského je největší z těchto tří hodnot láska. Podle Komenského je láska „heslem a znakem“ Ježíšovy církve (Jedno nezbytné, s. 159). Láska je východiskem křesťanské svornosti a spolupráce. Křesťanskou svornost shrnuje trojí zákon, pravidlo. Toto pravidlo je často citováno v různých církevních i ekumenických dokumentech. Je připisováno církevnímu otci Augustinovi, ale pochází zřejmě od německého luterského teologa ze 17. století Petra Meiderlina. Najdeme jej také v Komenského spise „Jedno nezbytné“, který píše v závěru svého života: „Ve všech nezbytných věcech zachovávat jednotu, v ne nezbytných svobodu a ve všech věcech zachovávat ke všem lidem lásku (Jedno potřebné, s. 160).

  Sestry a bratři, životní příklad i vytrvalé a nezdolné dílo Jana Amose Komenského nás povzbuzuje a posiluje v čase zkoušek, kterými v přítomnosti procházíme. Současně nám připomíná, abychom neztráceli zájem o mladou generaci a trvale se věnovali úkolu vyučování a výchovy v církvi. Bratrský biskup z Moravy nás všechny vede k tomu – ať již patříme ke kterékoliv z křesťanských církví, k různým společenstvím, a žijeme v různých místech naší Země – abychom se jako křesťané projevovali aktivní vírou, nadějí a láskou. 

Říjen L.P. 2020                                 Tomáš Butta patriarcha-správce církve                                                            

text: Mt 21,14-22

Sestry a bratři,

          na začátku dnešního textu z evangelia čteme o uzdravení slepých a chromých v Chrámu.Ježíš má před sebou k uzdravení těžké případy. Lidé takto postižení se museli navíc vypořádávat s tím, že jejich handicap je odsunul na okraj společnosti. Udělal z nich doslova outsidery. Nesměli do Chrámu, protože byli údajně nedokonalí, nezpůsobilí ukazovat se na svatých místech. Nehodili se k vyvolenému lidu, byli nařčeni, že by mohli zkazit dojem před Bohem. Vytěsněním a odsunutím se situace postižených řešila odedávna. Někteří si to ještě budete pamatovat, a stačí se i dnes projet po naší zemi a na místech naprosto nepravděpodobných, docela opuštěných, najdeme různé (bývalé) ústavy. Odsunuté do ústraní, aby zdravým nekazili dojem ze života.           

“Přistoupili k němu v Chrámě slepí a chromí a on je uzdravil”.Ježíš pro tyto bližní udělal víc, než jen to, že je uzdravil. Postižení se totiž odvážili do Chrámu, nezůstali před dvěřmi venku. Odvážili se na místo pro ně dosud zakázané, a to proto, že jim Ježíš dodal odvahu a oni “překročili” danou společenskou hranici. Dnešní příběh nás přivádí také k úvahám o důvěře. Důvěra v Ježíše, se kterým překonáváme nedostatky a on nás přivádí k Bohu, stejně, jako ostatní. Nezáleží na tom, kdo má jaký “hendikep”.Kristus, láska totiž vrací plnohodnotné místo ve společnosti všem. Nikdo už nemá být méněcenný. 

“Přistoupili k němu v Chrámě slepí a chromí a on je uzdravil”. Od teď žijí naplno. Mají rovnocenné místo mezi lidmi, mají nezpochybnitelnou hodnotu pro Boha. Tak funguje Ježíšovo uzdravování: zbourané bariéry, zapojení do společnosti, neomezený přístup k Bohu. Tak by mělo fungovat každé duchovní společenství, taková by měla být církev – bezbariérová a opravdu pro všechny. 

Možná překvapivě čteme dál v textu evangelia toto: “Děti v chrámě volaly „Hosanna Synu Davidovu“.Ne dospělí a vzdělaní, ale děti volaly “Hosanna Synu Davidovu”.Jak na to přišly? Kdo jim vysvětlil význam slova “hosanna”? Děti nepotřebovaly žádný výklad učenců, farizeů, Levitů, protože viděly Ježíše a zažily ho v akci, když se v Chrámu zasazoval pro Boží věc a pomáhal potřebným. Je nutné vidět víc na to, aby se člověka zmocnila radost? Děti jásaly a vykřikovaly větu, kterou zaslechly “Hosanna Synu Davidovu”.Přemýšlejme v kontextu těchto slov i o tom, co pro nás znamená sdělení “být Božím dítětem” ve smyslu Ježíšova “nebudete-li jako (..) děti ….”.           

Chrámové prostranství zaplavil vděk uzdravených a dětské radostné halekání. Něco podobného Chrám už dlouho nezažil, kdoví, zdali kdy vůbec. Divy se děly a vyvolávaly neklid. “Když velekněží a zákoníci viděli jeho udivující činy i děti volající v chrámě, rozhněvali se”.Před jejich zraky se totiž odehrávaly věci, na které nestačily suché předpisy, ani manipulativní zákony. Ježíšovy činy se příčily smyslu pro pořádek. Co ale kněží čekali – že nemocní a postižení zůstanou natrvalo stranou? Že děti budou mluvit, až jim dospělí dovolí? Jenže – co když právě lidé v nouzi a postižení touží po Bohu více, nežli ti zajištění a zdraví? Co když se nedospělé děti radují před Bohem víc, než učenci a lidé tzv. rozumní? Kde je pro ně místo? U Ježíše, kolem něj a s ním. Ježíš je přitahuje a uvádí do Chrámu, do společenství. Kristus všem odstrčeným zjednává prostor před Bohem. „Z úst nemluvňátek a kojenců připravil sis chválu“, je psáno v textu evangelia. Kvůli nízkému věku nebo zdravotnímu omezení není pro Hospodina nikdo mimo hru.            

“Když se Ježíš ráno vracel do města, dostal hlad. Spatřil u cesty fíkovník a šel k němu; ale nic na něm nenalezl, jen listí. I řekl mu: „Ať se na tobě na věky neurodí ovoce!“ A ten fíkovník najednou uschnul.” Je zarážející, jak zostra si Ježíš vyřizuje účty se stromem bez plodů. A ještě víc zaráží, že Ježíš tak činí na sklonku zimy, kdy fíky prostě nerostou, stromy sbírají síly na novou sezónu a neplodí. Těžko tedy pochopit Ježíšovo chování v tu chvíli. Vzpomeňme si ale na Jonáše, který brblal, když mu nad hlavou uschnul zelený přístřešek a jak při tomvšem ale s obyvateli Ninive lítost neměl. Řešil si vlastní malicherné potíže a zcela mu unikl dosah Božího slitování. Je nám teď líto fíkovníku, přemýšlíme nad tím, proč to Ježíš celé udělal? Nepřehlížíme kvůli jednomu suchému stromu mnohem významnější poselství? Kopu Boží lásky a hromadu lidské radosti. Na začátku se totiž dějí divy. Slepí vidí, chromí chodí, děti odhalují Boha ve světě. Vše se točí kolem Ježíše. Nebýt jeho víry, tak je všechno při starém. Nebýt Kristovy víry, tak se další víra nezrodí a divy se nedějí. Tady v tom příběhu nakonec nejde o to, že Ježíš strom usuší, ale že od stromu čeká pomoc. Ježíš přistoupil ke stromu ve víře, že na něm fíky objeví. Proč by se nemohly objevit, když jsou postižení uzdravováni a děti předhánějí dospělé? Jaký div je větší? 

Bratři a sestry, fíkovník je znamením toho, co víra očekává. Fíky v zimě (promiň, Maruško!). Víra očekává uzdravení pro neuzdravitelné. Moudrost pro nemoudré, pro nedospělé. Víra očekává živého Boha mezi lidmi. Jsou to bláhová očekávání? Jsou to blahoslavená očekávání. “Amen, pravím vám, budete-li mít víru a nebudete pochybovat, učiníte nejen to, co se stalo s fíkovníkem”. Nejde o nějaký měřitelný výkon víry, o niterné vypětí, které zapříčiní nemožné zázraky. Nic takového. Víra nezpůsobuje nemožné věci, víra nemožné věci očekává. Kdo pochybuje, počítá se skutečností. Jen se skutečností. Kalkuluje s takzvanou realitou, s tímto stávajícím světem. Kristus ale učí jiným věcem a říká: “Věříte-li, dostanete všecko, oč budete v modlitbě prosit”. Víra počítá se vším. Když se modlíme, počítáme s budoucností, která je otevřená a která připouští všechno – možné i nemožné. Kéž je nám naše víra oprook i v těchto těžkých časech! Amen.

Text: Mt 21,28-32

Sestry a bratři, bratři a sestry v Kristu,

který ze synů splnil vůli svého otce – ten, který poslušně, s úctou a jak se na syna tehdy slušelo, řekl „ano, pane“, nicméně na vinici nešel, anebo ten, který si dovolil tu drzost a normálně na rovinu řekl, že se mu nechce, ale vzápětí zalitoval a odešel pracovat na vinici? Otázka je naprosto jasná a jednoduchá, a tak si obratem vysloužila jednoznačnou odpověď – ten, kterému se nechtělo, ale šel. Možná pracoval do úmoru den předtím, nebo měl jiné plány s časem, jinou práci nebo zábavu, třeba chtěl prostě jen odpočívat. Ale pak se mu to v hlavě rozleželo, vzpomněl si na synovskou povinnost poslušnosti nebo pomoci, přemohl se. Nebo mu došlo, že otcova vinice je rodinný podnik a když je v něm potřeba udělat nějakou práci, není to jen věc jeho otce, ale i jeho vlastní, věc celé rodiny, tedy i jeho – synova – odpovědnost. Zkrátka a dobře, zalitoval, sebral se a šel. Druhý syn naopak pěkně poslušně slíbil, že udělá, co jeho otec žádá a potřebuje. Ale pak mu nějak nezbyl čas. Měl jiné věci na práci, anebo možná dokonce věděl, že nepůjde, už když říkal své ano. Zásadní ovšem je, že přes všechna slova, která vyslovil, tak “skutek utek”, jak se říká. Jeho práce na vinici zůstala neudělaná.

 Kolikrát se nám každému stalo něco podobného? Že po nás někdo něco chtěl, nebo se od nás něco očekávalo, ale my jsme s tím měli problém? Určitě jsme všichni někdy jednali tak, že jsme někde něco slíbili, aby se posléze ukázalo, že na to nějak nezbyl čas, něco nám do toho přišlo, nebo se nám jen nechtělo. A jistě stejně tak dobře známe situace, v nichž jsme odepřeli slib. Protože jsme byli utahaní, upracovaní, zničení. Nebo jsme sami o sobě předem pochybovali. Že to nedokážeme, nebudeme to umět, nebudeme mít dost času. Ale pak nám došlo, že si ten čas vyčlenit dokážeme. Že kdo nic nedělá, nic nezkazí, takže je lepší riskovat selhání a něco udělat, než neriskovat a neudělat nic. Že to, co je právě potřeba udělat, je prostě potřeba a někdo to udělat musí – a proč tedy ne právě my a právě teď? A přes své prvotní „nechce se mi“ jsme se do toho pustili a hle, dílo se stalo skutečností. Jsou to věci všední a každodenní, drobné, které ale mohou vést k velkému výsledku, k něčemu dobrému. Třeba jako vinařova práce na vinici. Každý den říkáme svá „ano“, nebo „nechce se mi“ ve výzvách, které jsou drobnostmi. Anebo se jako drobnosti jeví. Drobnosti odložitelné. Na zítra. Vždyť zítra je taky den. Jenže některé věci je prostě potřeba udělat hned a neodkládat na zítřek, protože zítra už může třeba být pozdě. Nevíme dne, ani hodiny, mnohdy nedohlédneme, co se kde kupí a že už zítra třeba bude pozdě.

Je tu ale další možný pohled na dnešní evangelijní čtení. Podle něj vlastně ani ta jasná odpověď na Ježíšovu otázku není vůbec tak jednoduchá. Autoritu otce nerespektoval ve skutečnosti dobře ani jeden ze synů. Ten, který se tak jevil, vůbec ne – vždyť neudělal nic z toho, co udělat měl. Ale nerespektoval ji ani ten první – odpovědět otci na žádost o splnění úkolu „nechce se mi“ – to je (a hlavně tehdy bylo) zcela nepřijatelné. Správná odpověď by byla „ano, pane“, sebrat se a jít udělat, co se po mě žádá. Jestliže je takto nezpochybnitelná vůle a autorita otce vinaře, což teprve Boha Hospodina, našeho milujícího Otce? 

Ježíš v podobenství mohl mluvit i o sobě a svých učeních, ale neudělal to, stačilo zůstat u reakcí na svého předchůdce Jana Křtitele. Jan Křtitel kázal u Jordánu úplně jasně a zřetelně. A v kléru, mezi náboženskými autoritami, studovanými muži z chrámu, to mělo odezvu nulovou, nebo dokonce zápornou. Zato „tehdy vycházel k němu celý Jeruzalém i Judsko a celé okolí Jordánu. Vyznávali mu hříchy a dávali se od něho v řece Jordánu křtít.“ (Mt 3,5-6) Ti, kteří mluvili denně o Hospodinu, poučovali druhé o tom, jak se mají chovat, jak mají obětovat, co mohou a nemohou jíst, ve skutečnosti neslyšeli Boží hlas, anebo dokonce slyšeli – ale neuvěřili mu a nejednali podle něj. Zato jiní ten hlas slyšeli – a proto i takoví, jako byli celníci a nevěstky na cestě k Božímu království předcházejí ty “studované”, “pravověrné”, “zdánlivě výš stojící”. Farizeje ve všech smyslech toho slova.

Tohle je, sestry a bratři, na závět zpráva i pro nás. Připomínejme si ji pokud možno každý den, a sice – nedělní bohoslužby, každodenní čtení v Písmu, meditace, projevy zbožnosti –  to všechno jsou věci služebné. Jsou důležité proto, že nám mají a mohou pomoci, jsou to podpůrné prostředky na cestě Boží. Mají nám pomoct k tomu, abychom nezapomínali na to zásadní – a to je Boží slovo opravdu slyšet a řídit se jím prakticky ve dnech svých životů. Každý den, každou hodinu, každou minutu se nám může stát, že před námi bude úkol – od toho zdánlivě nejmalichernějšího, až po ty obří, před kterými nám podklesávají kolena. A každý den Bohu, který před nás tyto úkoly staví, nějak odpovídáme. Jsme jenom lidé – proto se nám asi jen málokdy podaří zcela naplnit jeho očekávání – říci „ano, Otče“, vyrazit a splnit, co se žádá. Můžeme ale také říct své „nechce se mi“, včas si to uvědomit, zalitovat – a jít aspoň se zpožděním. Je to otázka našeho svědomí, kultivace lidství, duchovního růstu, zrání k moudrosti …. Bůh ví, jaká jsou naše slova, co se v nich a za nimi skrývá, a co po nich následuje. Amen.