Brno Botanická

1. čtení: Gn 50, 15-21 | 2. čtení: Řím 14,7-10 | Evangelium: Mt 18,21 – 35

Bratři a sestry,

žít v plnosti lze i díky schopnosti odpuštění. Praktikovat odpuštění znamená pouštět pryč to, co nás poutá a ovládá, od-pustit od sebe zátěže z minulosti, nebo třeba neustále se vracející pocity křivdy a hněvu, lítosti, zloby, všechno to, co nám nedá plně prožít přítomný okamžik, otevřít se cele životu. Neodpuštění a z něho pramenící zlé myšlenky, pocity a činy nás vtahují do spirály nelásky a mnohdy až násilí, touhy po pomstě. Text evangelia mluví o odpuštění finančních dluhů, ale nemusíme se ve výkladu držet doslovně tohoto příkladu. Myslím, že stěžejní sdělení tkví v tom, že je třeba odpouštět hodně, a to v různých, mnohdy hodnotově nesouměřitelných situacích. Umění odpouštět neznamená bagatelizovat vinu, ani si nechat všechno líbit a ještě nastavit druhou tvář. Již zesnulý emeritní pražský biskup Durchánek říkával “to, že je člověk křesťan, ještě neznamená, že musí být vůl”. Když nám někdo ublíží, nebo i vytrvale vědomě škodí, tak je logické, že takového člověka budeme chtít zastavit, budeme reagovat. Ne dělat, jakoby se nic nestalo a uvnitř toužit po pomstě, živit v sobě nenávist. Ani praktikovat, na dobu před Kristem sice pokrokový, ale pořád problematický, starozákonní princip “oko za oko” – to byl by celý svět patrně brzy slepý. Jinak. Máme se sami k sobě, k druhému člověku, k lidem kolem nás chovat tak, jako se Bůh chová k nám. V tomto smyslu platí, že jak Bůh mě, tak já Tobě, naopak neplatí, že jak Ty mě, tak já Tobě. A tak je odpuštění hlavně aktem smíření – je potřeba, aby viny byly pojmenovány, protože nepojmenovaná vina nemůže být pořádně odpuštěna. Odpuštění a smíření je mnohdy dlouhodobým procesem, protože je zároveň cestou uzdravování. Uzdravování na obou stranách, tedy i nás samých. Na dnešní text evangelia se můžeme podívat totiž i z toho úhlu, že se zde vlastně řeší vztah v rámci nás samých, odpuštění mezi duší a tělem člověka. Možná, že si říkáte, že to už je hodně alternativní výklad, ale vzpomeňte, jak často se mluví třeba o protivenství srdce a rozumu. V každém z nás je Boží jiskra, čistý pramen, naše duše touží po Bohu, táhne jí to výš a dál ke světlu, ale tělo tuhle jiskru mnohdy zháší, pramen kalí, je kolikrát slabé a podléhá různým pokušením. Je tak potřeba mnoho trpělivosti, soucitu a odpuštění v duši, aby tělo mohlo zase povstat, abychom mohli jít dál. Je potřeba i tady usilovat o smíření a jednotu. O přijetí sebe samých na všech rovinách. A tak je možné, že v podobenství o odpuštění Ježíš mluví i o sebe-odpuštění vůči naší křehké tělesnosti. Víme to všichni, že nejen naše duše, ale i tělo zasluhuje péči a ochranu, je to příbytek pro duši, je to nástroj, kterým můžeme oslavovat život, lásku a Boha skrze činy. Duchovní život je ale často spojován spíš s umrtvováním tělesnosti, s popíráním přirozených potřeb těla, s přeexponováním pouze duchovních potřeb na úkor těch tělesných, které jsou ale úplně stejně přirozené, jako ty duchovní. Mnohé velké postavy duchovního života zemřely předčasně na úplnou devastaci těla, třeba v důsledku přísných půstů anebo naprostého vyčerpání organismu. Židovský myslitel Martin Buber v jednom chasidském příběhu psal o tom, že kdo se postí, bude skládat účty jako hříšník, protože trýznil svou duši. Slova nejsou namířena proti půstu jako takovému, ale proti přílišnému půstu. Dále píše o tom, že každý člověk se má snažit získat trojí – lásku k Bohu, lásku k Izraeli (k člověku) a lásku k učení. A pak už není potřeba umrtvování (těla). 

Uzdravování, smíření, odpuštění znamená tedy také ochotu učit se vtahovat do sebe různá pokušení, kterými bychom mohli ublížit, třeba i sobě, zkoušet se popasovat s tím, co nemáme zpracováno, neprojektovat to do druhých. Uvědomovat si naše stíny, slabosti, učit se s nimi zacházet, pojmenovat si je a přiznat. To, co v sobě potlačujeme, to, za co se třeba i stydíme, to, s čím si nevíme rady, tak možná často projektujeme na druhé, někdy druhé dokonce díky tomu démonizujeme a pak se světem a našimi bližními také podle toho bojujeme. Mnohdy ale vlastně bojujeme se sebou samými, se svým neodpuštěním. A tak spirálu zastaví jen ten, kdo má odvahu si říct “co není přijato, nemůže být uzdraveno”, ten, kdo zvládne díky tomu temné věci prosvětlit, ten, kdo je ochotný odpouštět a hlavně “milovat Boha a milovat bližního svého, jako sebe sama”. Je to cesta neustálého učení se, ale je to cesta, která má smysl. Amen!

text: Mt 16, 21-27

Sestry a bratři,

text evangelia dnešní neděle navazuje na to, co jsme slyšeli neděli minulou – to se Ježíš ptal svých učedníků, za koho jej pokládají oni sami a za koho pokládají Ježíše lidé. Pamatujete si, jak se Ježíši dostalo odpovědi od Petra – Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého? Ježíš tuhle odpověď ocenil a řekl Petrovi, že on – Petr – je skálou, na které Kristus postaví svou církev. No a dnes jsme četli slova vynesená z úst stejného Ježíše stejnému Petrovi jen o chvíli později – jdi mi z cesty, Satane! Dost veliký posun, co myslíte? 

Mnoho výpovědí v Bibli je potřeba vnímat jako obrazy, nelze jít po smyslu slovo od slova, doslova. Mnohdy nelze na některé otázky v Bibli odpovědět pouhým “ano”, nebo “ne”, a to ani tehdy, když se tážeme po významu některých výpovědí. Naopak často je potřeba ptát se, co a jak je myšleno tou kterou výpovědí. Mnohé věci nelze vysvětlit, ani jednoduše a kolikrát ani složitě, dalo by se říct slovy jednoho zenového mistra. Písmo nám předkládá celou řadu koanů a je potřeba se ztišit, nechat na sebe slova působit, a nikoliv začít rychle logicky vysvětlovat biblické pasáže. Prostě na sebe nechat působit paradoxy, o kterých čteme nejen v evangeliích.  …. Tak, tady bych mohla dnes skončit 🙂

Slovo Mesiáš je právě tak mnohoznačným slovem. Jen v samotném judaismu najdeme mnohé proudy, které s představou Mesiáše vůbec nepracují. Jak jsem říkala minulou neděli, pak jsou tu další skupiny Židů, které si od Mesiáše slibovaly osvobození od římské nadvlády a obnovení Davidovy říše. Ježíš ale sám pro sebe i pro nás lidi interpretuje slovo Mesiáš nově. Jeho představa je inspirována proroctvím z Izaiáše o písních o Božím služebníku, který bude trpět a ponese lidské viny. Upřímně si přiznejme, že asi nikdo z nás nemá rád utrpení, málokdo chce dobrovolně trpět, trápit se, vzít na sebe jho. Většinou hledáme spíš jiné cesty, než ty, které nám přinesou nějakou formu bolesti a újmy, sebezapření. Takže se dá pochopit, že ani Petrovi se nelíbilo, že jeho milý učitel má trpět, a tak se to jal Ježíšovi rozmlouvat. No a dočkal se té zvláštní odmítavé odpovědi, označení “Satane”. Možná, že nás tady text odkazuje na zkušenost, kdy byl Ježíš pokoušen na poušti duchem zla, který mu nabízel, co všechno by pro něj a z něj mohl učinit, když se mu bude klanět, když přistoupí na jeho hru, na jeho stranu – udělal by z Ježíše úspěšného kouzelníka, který dělá zázraky na počkání, který “funguje” na zavolání, který dělá show pro lidi, kteří mu za to budou vzdávat slávu a budou se dobře bavit … Satan nabízel na poušti Ježíšovi takové instantní mesiášství a lá ano, bude líp, všechno za vás zařídím. Na tohle trojí pokušení Ježíš říká “odstup, Satane”, protože ví, že úspěšný Mesiáš bez kříže nedává smysl. Ví, že přišel pro to, aby překlenul propast mezi Bohem a člověkem, a tu nelze překlenout jinak, než křížem. Že je to právě kříž, který nás činí opravdovými, prohlubuje nás a polidšťuje a zároveň táhne výš. V životě procházíme pestrou cestou, kdy temné, bolavé a složité, které každý z nás v nějakém poměru v životě máme a do života nám přichází, sjednocujeme s tím, co je naopak jasné, krásné a radostné. Kdy chtě nechtě musíme hrát se všemi “kartami”, které nám život rozdal. Proto Ježíš říká svým učedníkům, aby se v životě nevyhýbali tomu, co je temné, složité a bolestné, tomu, co se jeví tak, že to nelze unést, a aby se to svým životem a ve svém životě snažili proměnit. A proto také sám přijímá svůj kříž. Totéž říká Kristus i nám. „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.” Z rozhovorů s lidmi vím, že mají s touto větou často problém na cestě víry – nechtějí zapírat sami sebe, nechtějí přijít o to, kdo jsou oni sami, o sebe-vědomí, sebeuvědomění. Ale myslím, že tady nejde o nějaké odhození sebepoznání a výměnu za stání se pasivním “ovčanem”. Co když zapřít sebe znamená vlastně uchopit i to, co na sobě nemáme rádi, začít pracovat se svou temnou stránkou, s temnou nocí duše, se vším, co běžně neukazujeme světu ani na sociálních sítích, přiznat (si) své slabosti, i když se to nenosí? To temné a složité je potřeba uchopit, unést a pokusit se to proměnit. Prosvětlit a sjednotit s božským v nás. Nikoliv obejít. Je to příležitost jít na hloubku. Šance pro víru, aby mohla vyzrát. Příležitost pro vnitřní proměnu. Vzít svůj kříž a jít. A skrze kříž je možné přijít ke vzkříšení. 

Myslím, že ten dnešní příběh slouží i jako takové varování, abychom se nenechali jednoduše “koupit”, nalákat někým, kdo nám slibuje zázraky na počkání, rychlý úspěch nebo velikou moc. Abychom se nedali svést tím, že budeme ukazovat světu a vlastně i sobě jen tu zářnou tvář. Boží krása se totiž někdy zjevuje v ošklivosti a Boží síla ve slabosti. A to je možná další biblický koan. Amen!

text: Mt, 16, 13-20

Bratři a sestry, sestry a bratři,

dnes se společně zamýšlíme nad stejnou otázkou, kterou položil Ježíš svým učedníkům: Za koho lidé pokládají Syna člověka? A za koho mne pokládáte Vy? To jsou i dnes aktuální otázky – za koho lidé pokládají Ježíše Krista? A kým je pro nás? 

Lidé Ježíše Krista ztotožňovali s různými postavami – s Janem Křtitelem, s Eliášem, pokládali jej za Jeremiáše či za jednoho z proroků. V tradici východních náboženství byl a je vnímán jako jeden z avatarů, duchovních bytostí. Historici v něm viděli morálního učitele a vůdce. Židé čekali Mesiáše, měli ohledně jeho příchodu veliká očekávání. Mesiáš měl být totiž tím, kdo vyžene římské okupanty a obnoví Davidovu říši. Pohled na Ježíše, jeho vnímání, prošlo během dějin vývojem. Šimon Jonášův, neboli Petr, říká ovšem to nejhlavnější, nejdůležitější – Ježíš Kristus je Pán, je Mistrem a my jsme jeho učedníci, chceme jimi být, chceme se jimi stávat. To je stejné tehdy, jako teď. Ty jsi Mesiáš, syn Boha živého – vyznává Petr. Mesiáš, hebrejsky Mešaja, Hospodinův pomazaný, neboli Christos, Kristus. Je zajímavé, že Ježíšova představa Mesiáše, se lišila ve své době od toho, co očekávali Židé – Ježíš měl svým utrpením odčinit hříchy lidu. Měl přinést spásu, osvobození. Už minulou neděli jsem zmiňovala, že to byl právě Petr, který na jedné straně vyznává, že Ježíš je Pán, Mesiáš – a i on čeká obnovení Davidovy říše – a tak i proto na druhé straně Ježíšovi rozmlouvá utrpení. Možná, že taky prvně nepochopil, v čem vlastně to Ježíšovo Mesiášství spočívá. Čekal něco jiného. Od čeho nebo k čemu nás má Ježíš, který je Kristus, spasit? Co to znamenalo tehdy a co to znamená dnes? Kým je tedy Ježíš vlastně pro nás dnes? 

Je spasitelem v tom smyslu, že nás především vede od neautentického způsobu života, závislého na povrchních věcech, k životu autentickému. K životu tvořivému. K životu, který sám sebe přesahuje v lásce a tvorbě. Paper František nedávno v jedné své promluvě říkal, že život některých lidí je mělký a vyhaslý pravděpodobně proto, že se nevydali hledat opravdový poklad a spokojili se s atraktivními, leč pomíjivými věcmi, jejichž lesk časem pomine. Cestu spásy, cestu světla ovšem provází tvořivost, taková, která hledá další a další způsoby, jak dávat život. Ten, kdo má tvořivé a hledající srdce, ten vynalézá, vytyčuje a razí nové cesty, které nás přivádějí k lásce k Bohu, k druhým i k opravdové lásce k nám samým. Následování Krista, to, že chceme být jeho učedníky, neznamená, že jej chceme kopírovat. Nikoliv, protože každá doba a každá společnost potřebuje originálně a po svém zpracovat Kristovu výzvu “zajeďte na hlubinu”. Buďte autentičtí, buďte tvořiví. Filosof Milan Machovec ve své knize Ježíš pro moderního člověka k tomu píše: „Žijte náročně, neboť dokonalá lidskost je možná!“ Jinak řečeno: nikdo nás nenutí žít nízce, žít zbaběle, egoisticky, materialisticky. I když okolnosti života k tomu svádějí, i když poměry, doba, osobní slabost nebo vypočítavost rozumu k tomu svádějí, člověk má možnost se povznést, být jiný, vnitřně se proměnit, být autentický a usilovat o směřování k Božímu království. Ježíš Kristus je nám v tom smyslu spasitelem, je cestou, pravdou a životem. Je dveřmi, kterými přicházíme k Bohu a Bůh k nám. Je tím, který nás vede k nalezení smyslu života. Amen! 

Mt 15, Ježíš a kananejská žena

Sestry a bratři,

příběh o, jak se říká “pohanské” ženě z Kanaánu v Matoušově evangeliu, psaný několik desítek let po vzkříšení Ježíše Krista, byl adresovaný křesťanům židovského původu, kteří se museli vyrovnávat s tím, že i tzv.pohané jsou začleněni do svazku smlouvy mezi Bohem a Božím lidem. 

Běžná praxe dle učení Farizeů totiž byla taková, že lidé, kteří nepatří do svazku Božího lidu, byli vnímáni jako nečistí, a proto se s nimi Židé neměli stýkat. Bylo to velmi selektivní chování, dnes je známe z praxe kastovního systému apod. A je jasné, že toto nebylo nic pro Ježíše, ten se naopak vydal na cestu do okolí Týru a Sidónu, do oblasti obývané Kanaánci, kteří přijali řeckou kulturu, ortodoxními Židy tak nenáviděnou, tedy do “nečistého prostředí”, aby se tam potkával s lidmi. 

Území, kam se nesmí vstoupit? Ghetto? Čistá dokonalá církev a nečistý nedokonalý svět? Svět jako místo nepřátelských sil? Izolace a pevný řád jako návod pro zachování čistoty a pravé víry? Připomíná nám to něco? Ježíš svým jednáním, svým životem ukazoval, jak bourat tyto bariéry, protože přišel, aby demonstroval pravou svobodu každému člověku, nikoliv církev jako cestu jedince do totalitního zřízení, kam navíc mohou jen někteří.  

Kananejská žena přichází k Ježíši a přímo jej oslovuje. Nemá žádné zábrany, touží po uzdravení své posedlé dcery. Prosí o smilování. Hledala marně pomoc u pohanských bohů a poté slyšela o Kristu, který uzdravuje každého, bez výjimky. Ježíš dosud vyhověl každému, kdo přišel s prosbou o pomoc, ale v tomto případě se chová naprosto jinak. Nejdřív ženě ani neodpověděl. Ona ale nepřestávala naléhat. I učedníkům už docházela trpělivost. Chtěli na Ježíši, aby se jí zbavil, aby už konečně měli pokoj. Jenže žena se nedala odbýt a během chvíle třikrát vyjádřila hluboké přesvědčení a víru – “pomoz mi, té, která v Tebe uvěřila, na Tebe spoléhá”. Ježíšův zprvu odmítavý postoj zřejmě posílil ženinu víru, ona se nenechala odradit odmítáním, neměla co ztratit, patřila k nečistým, kteří, jak jsme četli, byli vnímáni jako psi – a “čistí” se psa ani nesměli dotknout (představte si to, víra, která Vám zakazuje dotek se psem) …. Ženě se nakonec dostává odpovědi – “Tvá víra je veliká”. 

Jak vidíme z příběhu, největší víra se neprojevila v řadách Božího lidu. Ježíš jí našel mimo rámec církve. Velká víra se nezrodila v Jeruzalémě, u kněží nebo zákoníků, ani uprostřed dění církve. Světlo a víra se objevili tam, kde bychom to možná nejmíň čekali. 

I církev, a přemýšlejme sami, kdy a kde, se občas zabydlí v pocitu své exkluzivity a dívá se na ty ostatní z vysoka, nebo z daleka, jako na cizí, jako na špatné, nehodné. Může snad něco dobrého přijít z prostředí, kde lidé nemají ty pravé postoje, pravou víru, ani pravdu? Jsme otevření projevům víry od toho, kdo nechce patřit do církve, kdo není pokřtěný, kdo je třeba i na okraji společnosti nebo od toho, kdo je rozvedený, není členem žádné církve? Počítáme vůbec s tím, připouštíme si to? Projev víry, která možná nemluví teoogickým jazykem, ale může se projevit svobodou ducha, laskavým srdcem, milosrdným činem – ať už od lidí, kteří bydlí vedle nás v domě, nebo od lidí z řad uprchlíků, lidí nezaměstnaných, lidí v bezdomoví, lidí ze zemí třetího světa, lidí jinak sexuálně orientovaných …. Nejsou někdy naše předsudky příliš veliké, abychom vůbec o tom začali uvažovat? Být tu Ježíš fyzicky, patrně byl vstal a šel mezi ně … 

Zbývá ještě jedna nezodpovězená otázka. Proč ten zvláštní odmítavý postoj Ježíše, jakoby neochota a lhostejnost vůči ženě až do krajnosti? Možnou odpovědí je, že tím prostě zkoušel víru této ženy. Anebo chtěl možná ukázat, jak nezúčastněně by přijali tuto ženu ti pravověrní, správně věřící. Dal také příklad svým učedníkům. I oni sami zanedlouho budou posláni k pohanům, aby jim zvěstovali evangelium. Budou se tomuto poslání vzpírat, než nakonec porozumí, že není rozdílu mezi Židem a pohanem v Ježíši Kristu. 

Zázrak se může projevit i na místě, kde to nečekáme. A možná právě v našem životě se projeví ten největší zázrak. Amen!

texty: 1. čtení: 1Kr 19,9 | 2. čtení: Rim 9,1 | Evangelium: Mt 14,22nn

Bratři a sestry, sestry a bratři,

cesta víry učedníka Petra se všemi jeho výšinami i propady nás může oslovit, je velmi aktuální pro člověka 21.století, pro člověka hledajícího, protože Petr na vlastní kůži zažil různé polohy víry a duchovního života. Byl velmi horlivým člověkem, který se pro Ježíše doslova nadchnul, pro cestu s ním, pro jeho učení. Byl učedníkem, který v Kristu rozpoznal Mesiáše a veřejně to vyznal, ale zároveň vzápětí projevil i lidský strach, slabost, ve chvíli, kdy Ježíšovi rozmlouval utrpení – a dočkal se za to od Ježíše velmi ostrých slov – na Petrovu adresu padlo dokonce označení “Satane”. Anebo tehdy, když Petr Ježíše třikrát zapřel, ačkoliv se dušoval, že to by nikdy neudělal. Zkrátka a dobře – Petrův příběh je ve vztahu k Ježíši Kristu plný vzestupů, velkých gest a slov, upřímné víry, ale i zvratů, propadů, strachu o sebe sama. Petrův příběh odráží lidskou zkušenost, kdy i my lidé dneška jsme vystaveni na jedné straně touze někoho či něco následovat, od někoho se učit, jít v něčích stopách, na straně druhé se kolikrát pro něco či někoho nadchneme, ale zase, kolikrát dost rychle, zvolenou cestu opouštíme. Jsme v té touze po vedení křehcí, zranitelní, mnozí z nás bohužel i ve své zranitelnosti manipulovatelní. Bůh k nám neustále mluví, jenže zároveň k nám zaznívá i mnoho dalších hlasů ze světa a tak je potřeba, abychom pěstovali inteligenci víry, tak, abychom uměli rozpoznat, že k nám mluví Bůh a co nám to vlastně tiše sděluje. 

Na Petrově příkladu, ale i na příběhu proroka Eliáše nebo apoštola Pavla, neboť tato čtení zde dnes také zazněla, můžeme vnímat, co asi od nás Bůh chce, a sice abychom s jeho pomocí “vyšli z pohodlí loďky” – abychom se učili zvládat a krotit různá pnutí, která nás táhnou tu či onde, abychom se učili ovládat bouře emocí, abychom se pokoušeli zkrotit nezřízenost a postupně na cestě životem směřovali k vyrovnanosti, ke ztišení a schopnosti slyšet Boží hlas ve svatyni našeho svědomí. Je potřeba, abychom se učili pracovat se svými hněvy a strachy, ale i s pohodlností, a my křesťané také s pocitem, že – slovy dnešního evangelia – jsme přece nikoho z loďky nevyhodili, a tak je vše v pořádku, jsme dobří lidé a stačí to. Nestačí. Ježíš se nás ptá na odvahu. Na odvahu vyjít z loďky ven, na odvahu a umění dávat tam, kde si můžeme ponechat, odpouštět tam, kde se nabízí možnost pomsty, prospívat tam, kde to nikdo třeba ani nevidí a neocení. Dnešní příběh nám říká, že Bůh je milující a má pochopení pro naše lidské slabosti, strach i pochybnost, ale že nám vedle toho všeho dává sílu toto vše překonávat. Je lidské, že si chceme Boží existenci nějakým způsobem potvrdit, ověřit. I Petr chtěl po Ježíši důkaz jeho mesiášství, a tak jej Ježíš vyzval k chůzi po vodě. Pro člověka spoléhajícího jen na sebe nemožné. Ale u Boha je všechno možné. 

Sestry a bratři, důkazem Boží existence nejsou okamžiky, kdy by snad došlo k porušení fyzikálních zákonů, důkazem Boží existence jsou chvíle, kdy my sami, každý z nás, vyjdeme z pohodlí a bezpečí své loďky a vydáme se s důvěrou za Kristem. Kdy překročíme stín sebe sama, své vlastní ego. S očima upřenýma na Krista. Pak můžeme dělat zázraky, které mění svět – ale ne z naší vlastní moci a síly, ale díky Bohu. Když se dokážeme osvobodit od sebe, může skrze nás jednat Bůh. “Jsme živi, avšak již ne my, žije v nás Kristus” vyznáváme vždy po příjímání chleba a vína. Evangelium po nás chce, abychom svou víru osvědčili odvahou a důvěrou. Můžeme samozřejmě i odpočívat v loďce církve, dodržovat rytmus každonedělních bohoslužeb a bude nám to k dobrému pocitu stačit, ale mnohdy je také potřeba jít do vln, vyjít ven z bezpečí kostela, do světa, nad který se mnozí věřící cítí být povzneseni, do bouřlivých a nepředvídatelných vln. Petrův příklad nám ukazuje, že se nemusíme bát, protože i kdybychom měli pocit, že se v těch vlnách života venku topíme, Bůh má moc nás v Kristu zachránit. Amen!