Boží hod velikonoční 2020

Zj 1, 17 - 18

1K 15, 1 - 11

J 20, 1 - 18

1K 5, 7 - 8

Ř 6, 8 - 11

            „Vzali Ježíšovo tělo a zabalili je s vonnými látkami do lněných pláten… V těch místech, kde byl Ježíš ukřižován, byla zahrada a v ní nový hrob, v němž dosud nikdo nebyl pochován. Tam položili Ježíše, protože byl den přípravy a hrob byl blízko.“ Těmito slovy končí pašijový příběh podle Janova evangelia. Jako kdyby se náhle zastavil čas. Všechno, co téměř až do toho dne mělo zřetelný směr a smysl, se zastavilo v jakémsi podivném a nepochopitelném vzduchoprázdnu, ve kterém se nikdo z Ježíšových blízkých nevyznal. Hrob se zavřel a v něm zmizelo nadobro úplně všechno. Těžko se smířit s tím, že takhle už to zůstane napořád. Ale taková je přece odedávna lidská zkušenost…

            Asi s takovou myšlenkou šla třetí den časně ráno, ještě za tmy, ke hrobu Marie z Magdaly. Ale s tím okamžikem je už spojena další kapitola příběhu, vrchol celých Velikonoc –  ZVĚST O VZKŘÍŠENÍ a následná SETKÁNÍ SE VZKŘÍŠENÝM KRISTEM.

            Není jistě náhodné, že ty, kdo provázejí Ježíše nejdál, tedy až na popraviště, a potom přichází nejdříve, tedy ke hrobu – jsou právě ženy; takto nám to líčí shodně všechna evangelia (zajímavé je, že křesťanství bývá někdy nazýváno „náboženstvím pro ženy“, na rozdíl např. od buddhismu; je mnohem emocionálnější než většina jiných náboženství a možná i tím se vysvětluje, proč je téměř pravidlem větší počet žen než mužů v církvi).

            To časné nedělní ráno to byla právě Marie z Magdaly, jedna z Ježíšových nejbližších, která jako první šla ke hrobu, uviděla odvalený kámen a hrob prázdný. Rychle pak spěchala k apoštolům, aby jim tu zprávu pověděla. Tomáš Halík pro ni právě z tohoto důvodu vymyslel zvláštní a krásný titul: „apoštolka apoštolů“ – ano, je to skutečně tak, neboť právě ona několikrát po sobě přichází zvěstovat apoštolům to nejdůležitější – vzkříšeného Pána.

            Nejprve toho časného rána běžela apoštolům oznámit, že našla hrob otevřený a kámen od vchodu odvalený. A v závěru příběhu, jim, jako první ze všech, jde oznámit „viděla jsem Pána“.

            To, co mne u Marie zaujalo už kdysi, byla její trpělivost, zároveň s tím pak věrnost a láska. Přesně na ni se hodí pozdější známá slova apoštola Pavla, že „láska je trpělivá“. Marie nikdy nevznášela žádné nároky, jen toužila být Ježíši nablízku. A tato její trpělivá láska sahá doslova až za hrob – ve chvíli, kdy se všichni učedníci rozutekli a stále jsou kdesi poschováváni, jde Marie k Ježíšovu hrobu; když jej najde prázdný, neodradí ji to, ale čeká zde dál – chce vědět, kde je její Pán, kam ho „odnesli“, kam ho „položili“. Janovo evangelium rádo klade důraz na učedníka „kterého Ježíš miloval“, ale tak trochu v pozadí zůstává potom právě ta, která sama nejvíc milovala.

            Její trpělivá a věrná láska se brzy dočká odpovědi – jako první se setkává se vzkříšeným Pánem.

            Dlouho jsem si svého času kladl otázku, jak to, že ho nepoznala. Taková vysvětlení, jako že byl ve stínu, anebo že ona měla oči zakalené slzami, jsou až příliš za každou cenu racionální a těžko je brát vážně. Já takováto „vysvětlení“, která za každou cenu vykládají „jak to vlastně skutečně bylo“, v žádném případě neberu. Ale říkal jsem si dlouho, že to nejspíš bylo tím, že vzkříšený Ježíš před ní stojí v novém, proměněném, duchovním těle; jenže ani toto vysvětlení mi už nepřijde zcela vyčerpávající, hlavně ale nebylo tou odpovědí, jakou jsem hledal, nepřináší totiž nic tak důležitého pro nás teď, spíše tak trochu zavání pouhou mytologií.

            To pravé a opravdu nadčasové odhalil již před staletími papež Řehoř Veliký (590 – 604): Marie Ježíše nepoznává, dokud ji oslovuje „ženo“ (tak to tam totiž doslovně v originálním textu stojí psáno, a to hned dvakrát), ale okamžitě ho pozná, když ji osloví jménem: „Marie“. V tomto okamžiku je překročena hranice obyčejného a běžného „potkání se“ či „míjení“ a dochází k osobnímu setkání, ve kterém proti sobě stojí já a ty – dvě osoby, kterým na sobě navzájem záleží a mezi kterými existuje osobní vztah.

A právě tento zdánlivě docela malý detail, tento rozdíl mezi obecným oslovením „ženo“ a daleko intimnějším, především pak OSOBNÍM „Marie“, hned na začátku ukazuje na to podstatné, oč půjde i při všech dalších setkáních; v této geniální stručnosti vlastně také navíc objasňuje i to, jakým způsobem se rodí víra.

            My si můžeme o Pánu Ježíši povídat, můžeme si procházet a podrobně vysvětlovat biblické texty, učit se článkům základů víry, můžeme sledovat dějiny křesťanské církve – ale nemusí to ještě udělat nic s námi osobně, s naší vírou. Můžeme dokonce odmalička vyrůstat v křesťanském prostředí, být pokřtěni, chodit do náboženství, být biřmováni či konfirmováni a tak dále – ale opět ani tohle není samo o sobě předpokladem opravdové víry. Neboť skutečná víra se rodí až při osobním setkání se vzkříšeným Kristem.

            Příkladem jsou sami apoštolové: chodili s Ježíšem celá léta, ale stále nedokázali vykročit z kruhu tradic svého náboženství; Ježíš pro ně znamenal pravděpodobně především nové učení, ale dál toho zase tak moc nebylo; když to všechno vyústilo jinam, než si představovali, zděšeni a zklamáni se rozutekli. Až teprve těch následných čtyřicet dní, ta povelikonoční setkání se vzkříšeným Kristem položila základy jejich víry; završeno to bylo samozřejmě o něco později – při Letnicích.

            Můžeme si ostatně připomenout i ta slova, která podle verze Lukášovy řekl Ježíš Petrovi cestou do Getsemane: „Já jsem za tebe prosil, aby tvá víra neselhala, a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím.“ I Petr, ačkoli „služebně nejstarší“ z apoštolů, potřebuje jednu rozhodující zkušenost – setkání se vzkříšeným Kristem, v tom tkví pravé obrácení.

            Křesťanské prostředí, výchova a všechno další co k tomu patří, nás vede, formuje, vštěpuje nám základní měřítka hodnot a života vůbec. Je to nesmírně důležité a zcela nezbytné, ale přesto je otázka, zda výchova a prostředí samo o sobě je schopno dát člověku opravdovou víru. Záleží samozřejmě na okolnostech, ale pravděpodobnější je, že zůstane pouze cosi, co bychom mohli postaru nazvat „křesťanským světovým názorem“ – to znamená učení, názory, etika… Samozřejmě díky za to, zvláště v dnešním tak zmateném a rozkolísaném světě je i tohoto moc zapotřebí, ale obávám se, že samo o sobě, bez základů a opory „odjinud“, je to nesmírně křehké a nestálé; pohleďme na zkušenost našeho národa – stačí pak jedna dvě generace a moc toho nezůstane. Jakmile chybí vazba na to, co už není z tohoto světa, jde opravdu jenom o dům na písku…

            Příběh Marie Magdalské je právem prvním, který popisuje setkání se vzkříšeným Kristem. Do Mariina zmatku, nejistoty a pláče zaznívá Ježíšovo oslovení „Marie“. V té chvíli, kdy je její beznaděj a smutek nejhlubší, kdy ztratila dokonce i to mrtvé tělo, ke kterému se mohla jít vyplakat, kdy tedy přišla naprosto o všechno – právě tehdy zaznělo to důvěrné osobní oslovení: „Marie“. A to je okamžik zásadního niterného bytostného zvratu, po kterém může říci „viděla jsem Pána a toto mi řekl“.

A  M  E  N