Brno Botanická

Promluva v rámci Aliančního týdne modliteb, Slovo života, 6.ledna 2020, Brno

Biblické texty: Př 12:12-22, Jan 1:1-14, Ef 4:25 

Citáty Komenského: „Ke všem buď vlídný, nikomu však nepochlebuj!” „Neříkej nic jiného, než jak to ve skutečnosti je.”

Sestry a bratři, bratři a sestry, 

co pro nás znamená „slovo“? Je ticho, je klid. Je ticho, je pnutí. Ať už z klidu, ať už z pnutí – z obojího se může zrodit, vytrysknout slovo, na obém se dá slovo postavit. Ale jaké slovo? Motta z díla Jana Amose Komenského pro dnešní zamyšlení zní: „Ke všem buď vlídný, nikomu však nepochlebuj!” „Neříkej nic jiného, než jak to ve skutečnosti je.” Tedy – slovo postavené na lásce, čerpající z Boží lásky k nám, nebo slovo postavené na strachu a potřebě hájit něco, co rádoby vlastníme? 

V dnešní době se toho namluví spousta. A nejsou to zdaleka jen vlídná slova. Mluví se, i když není potřeba něco říct, mluví se, aby se přehlušilo ticho, které je pro mnohé diskomfortní. Podle různých psychologických výzkumů se totiž například Američané cítí během rozhovoru nesví již po několika vteřinách beze slov, kdežto třeba Finové spolu klidně mlčí i několik minut, aniž by měli potřebu nějakými slovy ticho vyplnit. Říká se, že kvalita vztahu se dá poměřovat i tím, zda jsou spolu lidé schopní v pohodě a bez výčitek mlčet. Měli bychom si častěji připomínat moudrost “mlčeti zlato” – doma, ve sboru, mezi přáteli. Možná bychom pak snáz rozpoznali chvíle, kdy je skutečně třeba něco říct, podpořit účastným slovem. Kolik slov, která vám někdo někde řekl, jen aby přehlušil ticho, aby se něco řeklo, byste rádi pustili z hlavy, ale ona se tam stejně z nějakého důvodu drží dál? Domnívám se, že chceme-li přemýšlet o významu “slova”, zamýšlet se nad tématem “Jazyk, svět a média”, které na dnešní den stanovuje program Aliančního týdne modliteb, musíme se zamyslet i nad významem “ticha” a též nad naší lidskou “zvídavosti”, které, myslím si, bezprostředně souvisí s tématem “slova”, se snahou pojmenovávat dění a svět kolem nás. 

Zažila jsem ještě dobu, kdy nebyl internet, ani mobilní telefony a sociální sítě byly utkané ze skutečných, fyzických vztahů mezi lidmi, kteří se znali tváří v tvář. Dané slovo mělo díky omezeným komunikačním možnostem šanci platit i dlouhou dobu. Ne, nechci v žádném případě idealizovat minulost, byla to totiž zároveň doba, kdy člověk často slyšel větu “nikde venku to neříkej, nikde o tom nemluv”. Chci jen říct, že si uvědomuji, jak dnes, kdy je všude kolem nás spousta slov, která sdělují hromady a hromady informací a názorů, kdy tahle obrovská spousta slov, která si mnohdy protiřečí, nikam nevedou a člověka jen matou, v nás lidech „slovo“ úplně zdegradovala. Jak se vytratil význam, smysl, síla i hloubka slova a jeho závaznosti. Jak je potřeba všechno pořád přepotvrzovat, jak se nám asi jeví snadné si za svým slovem nestát, jen tak něco plácat, vždyť se to nakonec ztratí, zase něco jiného to přehluší. 

Žalmista říká: „Co Bůh řekl, to se stalo. Jak Bůh nařídil, tak vše stojí.“… Na počátku bylo Slovo. To Slovo bylo u Boha. To Slovo byl Bůh. Bůh se ztotožnil se svým Slovem tak, že se Slovo dalo do pohybu. To Slovo začalo působit a jednat a z myšlenky tvořit viditelné. Slovo bylo a je živé. To slovo se stalo tělem. Přebývalo mezi námi, abychom poznali a pochopili prapůvod myšlenky a její smysl. Bůh sám sebe zhmotnil, abychom byli schopni ho vnímat stejně, jako vnímáme fyzicky druhého člověka, svého bližního. Tak velikou a mocnou sílu mělo to prapůvodní slovo. To slovo se stalo tělem, abychom měli možnost Boha i jeho úmysl – proč svět a nás lidi stvořil – pochopit. To Slovo se stalo tělem, abychom poznali a pochopili i smysl nás samotných, abychom mohli poznávat, kdo jsme. 

Tím jak se „slovem“ nakládáme, tím ze slova mocného a silného – slova Božího, činíme opět slovo lidské – a bohužel mnohdy tak prázdné. Naše nakládání s Božím slovem vytváří v dalších lidech zkušenost síly slova. Ať už degradaci „slova“, nebo naopak povznesení “slovem”. Význam, smysl, hloubka „slova“ mohou lidi spojovat, ale i rozdělovat. Záleží na nositeli slova. Sám Bůh je nám v Ježíši Kristu příkladem, jak můžeme se slovem naložit. Bůh sám je bytostně ztotožněn se Slovem, které nese v sobě. Bůh, ani Kristus Slovo jen nevyprávěli, neomílali ho dokola, oni jím prostě byli. 

A to je to, co se po nás chce. Abychom „slovo“ jen nevyprávěli a neomílali, ale abychom se s ním ztotožnili, abychom se jím stali. Až teprve, když se staneme slovem, tak ono znovu nabere svou sílu a moc. Až „slovo“ bude skutečně v nás a my v něm, až se sami skutečně staneme autentičtí, pak „slovo“ ožije, bude činné, bude tvořit a oslovovat. 

Norský básník Jon Fosse napsal: “Je jedna láska. Ticho, které svým způsobem mluví, promlouvá a my máme možnost využívat potenciál, který je v něm ukrytý. Kdo nežasne nad touto mocí, ten se jí možná na druhé straně bojí. Nejasný strach z něčeho, o čem nevím, co to vlastně je.” Je to až existenciální rovina významu věty, že “na počátku bylo slovo, a to slovo se stalo tělem.” K poznání, co vlastně tohle znamená, se nedobereme přes kvanta dalších slov, ale skrze ticho. K tomu jednomu, počátečnímu “slovu” a jeho významu pro nás je potřeba se proposlouchat. Nechat to první slovo v sobě zaznít, uslyšet ho ve chvílích, kdy se vystavíme tichu, sami sobě, působení Boha. Slova nám v takovém objevování mohou pomoct, ale je potřeba neustále být “Božími dětmi”, až dětsky zvídavími, neobrněnými, ale otevřenými, abychom nerezignovali na možnost objevování, na možnost hlubiny, která je za těmi mnoha slovy, jimž jsme dennodenně vystaveni. 

Jestliže Jan Amos Komenský, a nejen on, toužil po obnově “věcí lidských”, jestliže nabádal k tomu, abychom hledali taková slova, díky kterým si budeme skutečně rozumět – jak sám říkal, abychom zušlechťovali naše jazyky tak, aby moudrost Božího království, kterou můžeme čerpat, byla z naší řeči patrná, rozumím tomu tak, že toužil po tom, abychom každý v sobě rozvíjeli poznání Božské jiskry, Božské lásky, abychom čerpali z vědomí, že jsme Bohem milovaní a přijímaní a aby tenhle náš stav mysli a hlavně srdce byl “kamenem úhelným” našich slov, která pouštíme do úteru, kterými oslovujeme ostatní lidi. Posuďme sami, zda a nakolik se nám to od dob Komenského daří či nedaří, nakolik tohle poznání umíme z církví komunikovat ven, ale i mezi sebou, nakolik takové vědomí žije mezi lidmi dnes. A zamysleme se i nad tím, zda je vedle mnoha slov v našich životech i prostor pro ticho, pro takové ticho, ze kterého k nám může promluvit ničím nezkalené, ryzí slovo – Boží láska, moudrost, velkorysost, víra a naděje. Amen! 

texty: 1. čtení: Nm 6,22 | 2. čtení: Gal 4,4 | Evangelium: Lk 2,16

Sestry a bratři,

asi vás každého napadlo, co vám tento rok přinese. Jistě vám mnozí v různých obměnách přáli – ať už zdraví, radost, pohodu nebo třeba to, aby letošní rok byl lepší, než ten právě uplynulý. Každá doba přináší věci různé, příjemné i nepříjemné a nic nepomůže, když bychom dopředu věděli, kolik bude kterých, jaké budou. Jsme svědky toho, jak se na Silvestra (no vlastně už i o Vánocích) a na počátku nového roku spousta lidí jak kdyby utrhne z pomyslného řetezu – proč? Je za tím úzkost z toho, co ten nový rok přinese? Zda se naplní naše plány? Jestli se opět za rok sejdeme? 

Ježíš Kristus říká důležitou věc – nedělejte si starosti. Jenže, my je máme, a to mnohdy i oprávněně, a možná právě na přelomu roku se na ně snažíme nějakým způsobem zapomenout, upustit páru, vymknout se z té tíže. Jeden křesťanský mystik říká – a je to vlastně taková novoroční modlitba – “za to, co bylo, děkuji, k tomu, co přijde – ano.” Abychom za některé věci vyslovili “děkuji”, k tomu musíme dozrát a potřebujeme k tomu mnohdy hodně hodně víry a ještě více času. K takové meditaci, modlitbě – “říci životu ano” – patří nezbytně trpělivost, vytrvalost, ochota snášet otevřené otázky. Vydržet i chvíle, kdy se nám budoucnost a perspektiva nového roku jeví horší. Odvaha setrvat v otevřených otázkách – to je vlastně projev naděje. Odvaha a ochota k tomu, že nerezignuji, že se nepřidám ke zlu, pomstě, že se neobalím strachem, ale že chci dál nést, přese všechny obavy a nejistoty, naději a jít po cestě kupředu … 

A tak mi na počátku nového roku připadá důležité na jedné straně přát sobě, přát druhým a přijímat jejich přání, ale také si klást otázku, co přinesu já, co přineseme my. Co přineseme do tohoto roku, do vlastního života, do života svého okolí, do života světa. Lidé se ptají, jsou mezi námi ti, kteří chtějí přinést (a přinášejí) víc a víc úsilí, lidskosti, velkorysosti. Navzdory tomu, že se to na první pohled mnohdy nevyplácí a jeví jako pošetilé. Lidé, skrze něž, skrze jejichž péči a činy, se už děje Boží láska, Boží království v tomto světě. Lidé, kteří možná po vzoru matky Kristovy, Marie, stejně jako ona, otevřeli Bohu – lásce svůj život – ne v supervýkonnosti, ale ve víře a důvěře, lidé, kteří vědomě jdou v naději a s nadějí …

Církev si totiž právě dnes, na Nový rok, připomíná svátek matky Kristovy, Marie. I Marie slyšela slova “neboj se” – od archanděla Gabriela a teď v neděli jsme četli text evangelia, ve kterém se praví, že Marie uchovávala některé věci, kterým nerozuměla, ve svém srdci. Jistě se i bála, stejně jako my mnohdy pociťujeme strach, ale zároveň Marie představuje v božství důležitý ženský princip, péči, díky které můžeme zažít to, že jsme lidmi na cestě, na které tvoříme a nemáme se nechat paralyzovat strachem, máme důvěřovat, jít a nést naději. Díky Mariině archetypu si můžeme uvědomit to, že nejsme odkázáni pouze na to, co vykonáme a zvládneme sami. Do světa na přelomu roků můžeme vnášet víru, že není smyslem být jen lidmi výkonu, lidmi, kteří vše sázejí jen a jen na to, co všechno sami zvládnou. Ano, musíme některé věci řešit sami, musíme se rozhodovat, jednat …. ale na něco nestačíme, na některé věci a jejich vyřešení je člověk sám krátký … a tady k nám může jako paprsek světla přijít víra, víra, která nám předkládá tajemství, nikoliv soubor hotových odpovědí, jako poklad, který může postupně v našich životech vydávat nové a nové bohatství. Hodně lidí se domnívá, že náboženství a víra je věcí slepé poslušnosti, že věřit znamená chodit do kostela a důsledně a bezmyšlenkovitě plnit zákazy a příkazy, které chce neviditelný, autoritářský a trestající Bůh otec. Ale srdcem náboženství, křesťanství je vtělená láska. A uchopení, žití této Boží lásky neznamená nic jiného, než pokoušet se s důvěrou sestroupit na hloubku, naslouchat, co se odehrává v naší duchovní svatyni – v našem nitru, v našem srdci, a tam také rozmlouvat s Bohem. Nebát se toho, protože právě tam dostáváme impulzy, odtamtud vycházejí naše myšlenky, slova a činy. Ne z toho, co slyšíme z kazatelny, nebo čteme slovo od slova v Písmu. 

Možná, že právě v době, kdy jsou Vánoce, kdy máme víc času i na sebe, je dobré přemýšlet o Mariině principu v duchovním společenství. Ten se děje, když se církev a my v ní podobá(me) laskavé matce a pastýřce, a ne nerudné a moralizující soudkyni. Žijeme ve světě, který je mnohde nemocný strachem, panikou a i proto si vzájemně přejeme na přelomu roku jen samé dobré věci, s vědomím, že potřebujeme v životě mateřskou útěchu boží, podporu a naději a že si můžeme dovolit i rozvažovat, vzít si čas – abychom dokázali čelit vlastním strachům, procházet tím, co život přináší, abychom se nenechali ovládnout těmi, kteří slibují, že vyřeší všechny problémy, dají nám rychlé odpovědi na otázky a odstraní příčiny obav a nepokojů.

Bratři a sestry, přeji nám, abychom v novém roce zkusili jít zase o krok blíž uskutečňování Božího království mezi námi na Zemi. Amen! 

texty: 1. čtení: 1Sam 1,20 | 2. čtení: 1Jan 3,1 | Evangelium: Lk 2,41

Bratři a sestry,

dnešní neděle je v liturgickém kalendáři dnem, kdy chceme děkovat za rodinu. Text Lukášova evangelia nám ukazuje celkem běžnou situaci, známou snad z každé rodiny, a tou je neporozumění některému z jejích členů. Můžeme být vlastně klidní – i v boží – svaté rodině – se stalo, že dítě, dvanáctiletý Ježíš, nemůže rodičům vysvětlit svoje počínání, své chování a rodiče ho nechápou. Ježíš Kristus je už ve věku dospívání, ve věku Bar micva, a je puzen něčím, co i jemu samému se vyjasní až později. Ale prostě nemůže v danou chvíli jednat jinak. Ani Marie, Ježíšova matka, tomu nerozuměla, je psáno, že uložila danou situaci ve svém srdci. Příběh nás učí, že jsou věci, kterým v určité době nemůžeme rozumět, život takové paradoxy přináší, některé situace je potřeba uložit hlouběji a nechtít odpovědi hned. Na něco je prostě rozum v danou dobu krátký, stejně jako jsou situace, kdy žádná rada není dost dobrá, a je možné, že na některé události životů, ať už našich, nebo těch, které máme ve svém okolí, vnímáme je a dotýkají se nás tím, jak se dějí, nedostaneme uspokojivou, přesvědčivou či dostatečnou odpověď nikdy. Ne všemu v dané chvíli rozumíme, je dobré to uložit s respektem a důvěrou hlouběji a vyčkat. Uložit a pokusit se nepropadnout skepsi, beznaději, přespříliš se uzavřít. Někdy to může být velmi těžký úkol, v rodinách se mnohdy dějí náročné věci vymykající se vysvětlení, pochopení a logice. Věci bolestné, které se zdráháme přijmout. Uložit něco s respektem na později, to navíc jde tak trochu proti trendu dnešní rychlé doby, kdy už jsme odvykli čekat, trpělivě vyčkávat, když se toho spousta kolem nás děje překotně a technologie nám umožňují rychle a čím dál rychleji žít, jít dál a neohlížet se. 

Jednou ze součástí Vánoc je obraz jesliček. Jesličky jsou vlastně krmelcem, v Betlémě místem spočinutí, důvěry a klidu. Rodina, domov, tam, kde jsou naši nejbližší – to je v jistém smyslu takový náš krmelec, kde můžeme sytit potřeby těla i duše, místem, kde si bereme, ale i dáváme. Jesličky o Vánocích nám připomínají, že je potřeba se zastavit. Kdekdo to o Vánocích aspoň na pár dní rád udělá, že vystoupí z každodenního kolotoče a společně se svými nejbližšími kontempluje. To jsou chvíle, kdy může přijít kýžený klid a pohoda, rodinné chvíle ale mohou přinést i neporozumění, konflikt, protože najednou je čas – něco otevřít, řešit dlouho obcházené. Marek Eben trefně v jedné písni zpívá, že betlémská hvězda v sobě skrývá naději příchodu světla do našeho chlíva. Někdy možná naopak o Vánocích vyjde najevo, co jsme všechno v tom rodinném krmelci dlouho zanedbávali a ono to teď vyplavalo. Každý konflikt je nicméně také šancí dostat se ve vztahu hlouběji. 

Dnes chceme za rodinu děkovat. Za rodinu, která se v čase různě proměňuje. Přiznám se, že příliš nerozumím pojmu “tradiční rodina”, který dnes docela často slyšíme od různých populistů, ale stále ještě i z církví. Církev měla dlouho víc či méně jen slova odsudků pro lidi, kterým se nepodařilo rodinu udržet anebo pro ty, kteří žili či žijí v rodině méně obvyklé. Může se stát, že se lidé, ať už víc či méně vlastním přičiněním, ale i dílem přirozenosti, osudu nebo prostě okolnostmi, ocitnou mimo tzv. ideál, kterým se právě populisté a církev často zašťiťují, ale církev by takové lidi neměla odsuzovat a vylučovat ze svého středu. Jako živá voda působí letošní vánoční poselství papeže Františka, kde mimojiné představuje netradiční obraz jesliček – Josef uspává malého Ježíška a Marie zatím odpočívá. Symbolika vánočních jesliček a s tím související i dnešní svátek rodiny pro nás mohou být uvědoměním, že scéna z betlémského chlívku nám připomíná, že Bůh přišel k nám, narodil se nám, provází nás životem, je člověkem jako my, stal se člověkem jako jsme my. Že ani den v životě nejsme sami, ať už jsme zrovna na vrcholu, nebo na dně, uprostřed rodiny nebo sami. Bůh v Ježíši Kristu přebývá s námi, s každým z nás. Nemění věci na zavolanou, ale pokud Ho přijímáme, pokud umíme i vyčkat, může změnit všechno. Ježíš o Vánocích vstupuje do našeho života a přebývá-li v našem životě, náš život se obrozuje. A rodí-li se život znovu, zažíváme Vánoce. Amen! 

Boží hod vánoční, 25.12.2019

Texty: Iz 9,1-5.6/ Tt 2,11-14/ L 2,1-14/ J 10,10

Bratři a sestry,

když jde karavana pouští, putuje od studny ke studni a s sebou veze zásoby tak, aby vystačily k dalšímu prameni. I náš život je takovým putováním od pomyslné studně ke studni, hledáme zdroje síly a radosti, oázy, kde můžeme spočinout, odpočinout si a nabrat síly. Tahle místa nám pomáhají překonat těžké úseky na našich životních cestách. Někdy se taky vracíme ke starým pramenům – ty v sobě máme ve formě vzpomínek, ať už na lidi nebo události, na chvíle, kdy jsme v životě zažívali něco mimořádného. Potřebujeme ale také nacházet nové, současné zdroje, oázy, abychom mohli zase jít dál. To je vlastně smysl svátků. Svátek totiž může být oázou, časem občerstvení, odpočinku, ticha, radosti, hry, veselí … prostě něčeho, co nás nabije, posílí, povzbudí na další cestě. Právě sváteční dny teď prožíváme, ty nejsvátečnější. Každým rokem si připomínáme znovu a znovu příběh podivuhodného zrození. Docela prostého narození. Je to posvátný, svatý příběh. Jeho svatost nespočívá v tom, co a jak se stalo, ale významu, který ony betlémské události mají pro nás dnes. Pokud se nás týkají, pokud vnímáme, že se nás dotýkají, mohou pro nás být onou oázou, která nás posílí na další cestu. Svátek dělá svátkem právě svatost, posvátnost, vyjímečnost, jak už samo slovo naznačuje. Co to znamená – “svatost”? Co znamená o Vánocích? Je to ten posit, když se společně sejdeme u stolu, modlíme se, když zpíváme staré písně, když vstupujeme do kostela, ztišíme hlas, možná nás trochu mrazí v zádech z té atmosféry? Svatost je spíš jakousi novou pozorností, kdy vnímáme sebe i to, co je kolem nás, nějak jinak. Možná čekáme, že něco dostaneme, a jsme-li otevřeni, také se to děje. Dostáváme to, na co jsme nějak připravení, čemu jsme otevřeni. Celý náš způsob slavení ukazuje na připravenost něco dobrého dostat. Zažít hojnost. Mít alespoň na chvíli účast na tom dobrém, co život dává, alespoň na chvíli si zpřítomnit, vytvořit oázu. Víme dobře, jak je vlastně těžké připravit svátky, vytvořit sváteční atmosféru, skoro to nejde, protože pořád jakoby něco narušovalo ideál pohody, vytouženou harmonii a štěstí – stíny života, naše lidské slabosti – se nedají vymazat ani o Vánocích. Možná, že tohle někoho přivede až k rozhodnutí neslavit svátky raději vůbec. Ale co pak? Co zbyde? Šedý všední den? Prameny zasypané pískem, vyschlé oázy? Ježíš řekl: Přišel jsem, aby měli život a měli ho v hojnosti. To je jistě pravý smysl Vánoc – nám se narodil spasitel a vykupitel, kníže pokoje. Narodil se nám, abychom měli život a měli ho v hojnosti. Možná, že jsme v této souvislosti někdy ještě příliš opatrní při slavení, že slavíme málo. Že jsme příliš skromní v očekávání dobrých věcí, které můžeme dostat. Je to daleko víc, ned dárky pod stromečkem nebo dobré jídlo na stole, co lze o Vánocích dostat. Ježíš moc nedbal na rozdělení dnů na dny sváteční a dny všední. Ne proto, aby svátky zrušil, ale spíš, aby zrušil dny obyčejné, všední 🙂 Každý den Vánoce, jako kdyby bylo jeho heslo. Neznamená to přestat pracovat a jen slavit. To by nešlo, ale myself se tam otvírat se denně posvátným zdrojům života, pramenům lásky tak, abychom se učili vnímat svatost, posvátnost každé chvíle, kterou žijeme z obdarování. Učit se žít vděčně, okouzleně a radostně, stále znovu překvapováni tím, co se Bohu zlíbí skrze nás konat dobrého … 

Něco se stalo a děje se pořád. Můžeme být součástí toho dění, může se něco dít i s námi. Slavíme svátky, abychom měli podíl na tom tajemství, aby pro nás a nejen dnes platilo ono “nebojte se, hle, zvěstuji vám radost, která bude pro všechen lid – dnes se nám narodil Spasitel, Kristus Pán. Amen! 

Půlnoční bohoslužba 24.12.2019

Text: L 2,8-14

Sestry a bratři,

možná, že vám taky připadá, že je letos té vánoční atmosféry a symboliky zase víc, než vloni. V obchodech je vánoční zboží pomalu od konce září, adventní trhy tady v Brně začaly víc jak týden před Adventem. Koledy, betlémy, poselství o lásce a pomoci lidem v nouzi – tohle a další nás už dlouho oslovuje a zaplavuje z mnoha stran. Můžeme si vybírat. A take se nabízí otázka – když je všude Vánoc plno, tak proč ještě někam chodit – do kostela, abychom slyšeli a viděli vlastně zase to samé? A přece jsme tu, navíc v noci. Asi proto, že vnímáme, že nestačí jen cítit tu vánoční atmosféru a kouzlo, ale že je opravdu potřeba někam jít, změnit místo. Josef s Marií se museli vydat na nepohodlnou cestu z Nazareta do Betléma a pak dokonce ještě dál, prchat před nepřáteli až do Egypta. Pastýři se také vydali na cestu – do Betléma, stejně jako tři mágové z daleké východní země. K vánočnímu poselství tak patří výzva k putování. Máme se jako ty biblické postavy vydat na cestu. Na cestu za tajemstvím, za Božím znamením, protože Vánoce jsou svátky tajemství. Když církev teprve někdy ve 3.století po Kristu určovala, kdy bude slaveno Ježíšovo narození, určila dobu zimního slunovratu. Tajemné ubývání tmy a sílící vláda světla jsou znamením lásky přicházející v Betlémě na svět. Pro pastýře se stalo tím podivuhodným znamením obyčejné novorozeně položené v plenkách do jeslí. Mágové viděli Boží znamení v jasné hvězdě. Všechno to jsou věci, které jiní přehlédli, nepovažovali za důležité. Čekali třeba něco daleko podivuhodnějšího. I my kolikrát čekáme nějaká znamení v životě, zázraky, čekáme, že se nám poodhalí tajemství některých událostí, situací, že se něco najednou změní, začne něco nového. Asi i proto máme rádi tu tajemnou atmosféru Vánoc – dlouho ukrývané a pečlivě zabalené dárky, vůni františků, svíčky, koledy. To všechno, co chystáme, s čím si dáváme práci, není jistě “jen kvůli dětem”, jak se říká, ale děláme to sami pro sebe. Možná i proto, abychom navodili atmosféru, kdy čekáme nějaká znamení, nějakou změnu, průlom “něčeho” do naší “všednosti”. Většinou se ale nic nestane. Atmosféra se postupně vytratí, jídlo se sní, nebo zbyde, že už ho pak ani nikdo nechce, dárky se rozbalí a po čase se stanou pouhými věcmi, které jednou vystřídají věci nové. A možná i naše srdce, naladěná na nějakou změnu, posun, se zase “uzavřou” a vrátíme se ke každodennímu kolotoči a ne-slavnostem. Asi jsme i takové Vánoce zažili, že se vlna převalila a nic se nezměnilo, možná se nám prostě jen ulevilo, že je to za námi. Ovšem – ta velká vánoční radost je tu připravena, ne mezi dárky a jídlem, ale je v nás, čeká, až jí dáme prostor, až vykročíme na cestu důvěry, lásky, provázeni božími znameními, která tu jsou, a to nejen o Vánocích. Kristus čeká, až pro něj budeme mít ve svém životě místo. Jak to udělat? Novinář a evangelík Martin Fendrych ve svém aktuálním komentáři na internetu píše, že nám vlastně na Vánoce vyhovuje zaměřit se na malé jezule, na Ježíška – miminko, jako symbol, který přináší radost, lásku a světlo, ale že nám to zároveň stačí, že se spokojíme s tím, co přináší malé dítě, nicméně v tu chvíli si zároveň nechceme připouštět to, co nám do života může vnést i ten velký, dospělý Ježíš Kristus, nechceme přijmout to, co nám nabízí, ale i to, co po nás žádá. A proto držíme malého Ježíška po dobu Vánoc na pomyslných kšírech, abychom ho po Vánocích, spolu s výzdobou, uklidili někam mimo dohled. Je to zajímavý úhel pohledu na Vánoce, který jistě stojí za promýšlení během následujících volných dní. A nejen to! Amen! 

Kázání na 4.neděli adventní, 22.12.2019

texty: Mal 3,1-3, 1K 4,1-5, Mt 11,2-15

Bratři a sestry,

pořád je ještě čas adventní, pořád je to ještě čas očekávání. Očekávání, hledění do budoucnosti, znamená vždy také nejistotu – co přijde? Nevíme, co bude, navíc – můžeme si být 100% jistí přítomností? Vždyť často teprve dodatečně poznáváme, jak se věci skutečně mají, kdo je kdo, co se v kom skrývá a co které události znamenají v životě. Často až zpětně vidíme, zda jsme jednali správně, moudře … Jednou z mnoha otázek, které nabízí dnešní text evangelia, je otázka, kterou klade Kristus zástupům ohledně Jana Křtitele. “Na co jste se vyšli ven na poušť podívat?” Proč jute vyšli? Proč jsme my does lady, v Husově sboru? V čem hledáme svou jistotu? Chceme vidět “rákos kývající se ve větru, chvějící se třtinu”? Chceme hledat jistotu v tom, co nás obklopuje, nebo sami v sobě? Nebo chceme vidět člověka oblečeného do drahých šatů? Potřebujeme autority, idoly, potřebujeme někam patřit? Nebo jsme přišli, abychom viděli proroka? Autoritu, která řekne, co je třeba dělat? Je lidské mít potřebu zaměřovat se na nějaký cíl, k něčemu se vztahovat, na někom lpět. K cíli chceme jít často rychle, bez soustředění se na cestu samu. 

Prorok Jan Křtitel sed ve vězení a neví, jak to s ním dopadne. Asi tuší, že ne dobře, ale představit si, že jeho hlava skončí díky rozmaru princezničky na podnose? Víme, co se stalo. Víme, že Křtitel osvědčil svojí víru obětí života. V kontextu toho, co jsem říkala na začátku – o mrtvých už tedy lze mít jakous takous jistotu. Jan Křtitel byl ten, který odešel od lidí, aby byl blíž Bohu, ten, který se zbavil závislosti na pohodlí, zbavil se všeho zbytečného. Prorok. Ten, který znal Ježíše Krista. Kdo jiný, než Křtitel už by měl rozpoznat, zda s Kristem přichází všechno, co Bůh člověku na tomto světě, v tomto životě nabízí a dává? Ani on si však nebyl jist. 

Jak si pak mime být jistí my, kdož tak málo riskujeme, často tak málo obětujeme pro záchranu – svou, někoho jiného, světa? Je to on? Je to ono? Je Kristovství ta pravá životní cesta? Nemáme spíš ještě čekat, hledat, vybrat si z té bohaté nabídky něco jiného? Lepšího? Nebo radši nečekat nic, kašlat na všechno a pouze život nějak přežít? Nejsme za hlupáky, když se snažíme o laskavost, lásku, překročení ega, když chceme, aby náš život měl smysl?

Jan Křtitel o Bohu nepochyboval, ani o Boží moci, o své víře, o tom, co stojí za oběť. Zcela jasně a zřetelně viděl, kde se děje bezpráví, kde je třeba pojmenovat zlo, kde pomoct. Uměl připravovat cestu, odhalovat dřeň. Ale co dál? Věděl, že na víc člověk nestačí. Věděl, že pro nápravu poměrů, pro příchod Božího království je potřeba něco víc. Nebyl si jen jist, jestli tesař z Nazareta je ta správná a úplná odpověď na lidská trápení, touhy, naděje a modlitby. Nebyl sám, kdo si nebyl jist. Ani učedníci, ani odpůrci si nebyli jisti, dokonce ani po Ježíšově ukřižování se to nezměnilo, jedni mluvili o vzkříšení, druzí nevěřili, a dneska to není jinak. 

Zřejmě zprvu jen sám Ježíš měl jistotu svého vyvolení. Není to ale jistota a přesvědčení šílence, který si myslí, že je Napoleon. Ukazuje to odpověď Janovi – Ježíš neodpovídá “já jsem to”, ale ukazuje na to, co lze vidět za ním a kolem něj. Co se jeho prostřednictvím děje – lidé se uzdravují, mění, naplňují se tedy Boží zaslíbení, naplňují se lidské touhy, umenšuje se lidské trápení, děje se osvobození. Proto i ten nejmenší v Božím království je větší než nějvětší z proroků, Jan Křtitel. Do Božího království vstupujeme, když přijímáme Boží pomoc, když se necháme nést nadějí a moudrostí, které se demonstrují skutky. Měřítkem Božího království je to, když se děje něco víc, než se dá čekat jen z lidských sil. To, když se nám daří překonat své omezení, svůj strach, slabost, když dostaneme sílu k oběti, k uzdravení těla a duše. To, když za bolestí a zlem zasvítí nečekaně nabídnutá a uviděná cesta ke světlu, cesta světla, kde se služba stává radostí. Tam to je, tady to je – Boží království se děje, děje se Bůh. A tak konečnou destinaci určuje samotná cesta. Způsob, jakým se někam dostáváme předznamenává to, kam se dostaneme. Amen!