Brno Botanická

texty: Jon 3,1nn/ Ef 4,30nn/ J17,20nn

Milé sestry, milí bratři,

starozákonní kniha Jonáš je nejkratší biblickou knihou a jen tak pro zajímavost – končí otázkou. Spisek je vlastně povídkou, která ukazuje, že Bůh má smysl pro humor, pro ironii a mnohdy jedná jinak, než jak bychom čekali. Příběh proroka Jonáše je vcelku dobře známý – prorok má svůj úkol, jít zvěstovat zkázu hříšnému městu Ninive, ale od samého začátku se snaží svému pkolu vyhnout a uprchnout před Hospodinem. Když má jít do Ninive kázat, tak namísto toho se vydá opačným směrem, nasedne na loď a plaví se pryč, na druhý konec země, do Taršíše. Cestou loď postihne bouře, kterou nachystá Hospodin, lodníci přemýšlí, kdo je bouří vinen, a padne los na Jonáše, neboť se proti Hospodinu provinil a jako jediný se nemodlil ke svému Bohu v čase nebezpečí a ohrožení. Jonáš je vhozen do vody, ale ani tady nemá na svém útěku klid. Nenajde milosrdnou smrt a spočinutí ve vlnách, namísto toho Hospodin pošle rybu, která Jonáše spolkne a Jonáš se plaví dál v ní. A tak mu nezbývá, než skutečně jít do Ninive – je to jeho druhá šance, a zvěstovat, co je jeho úkolem – Ninive má být zničeno. Jonáš se odebere na kopec, aby celou apokalypsu sledoval. K jeho překvapení, a to nemilému, ovšem žádná apokalypsa nenastala. Lidé v Ninive se obrátili a Hospodin jim odpustil. Jonáš se s Hospodinem začne hádat, je naštvaný a zcela lidsky pochopitelně si připadá jako hlupák, který zvěstoval Ninive zkázu a ono se nic nestalo. A Jonáš má pocit, že je v právu, když se na Hospodina zlobí. To je takový opakující se motiv, že Jonáš si myslí, že má právo na svůj hněv, a drží sám sebe v tomhle postoji. Tak moc se nakonec zahleděl do svého poslání, nabyl představy o své důležitosti a svém poselství, navíc měl i falešnou představu o Bohu, na kterého se stále zlobil, že si ani nevšiml, že situace se změnila, že lidé v Ninive činili pokání. Jonášovi, jak vidno, úplně nejvíc nakonec šlo o vlastní prestiž a vůbec se neradoval z toho, že lidé, spousta lidí ve městě, které mělo být zničeno, se polepšili, nešlo mu o ně, o ty, k nimž byl poslán, ale šlo mu jen o něho samého.

Ten příběh nám vyvrací představu mstivého Boha, který člověka pronásleduje a trestá. Je to přesně naopak – Hospodin odpouští, ale Jonáš nikoliv – ten má svou jasnou představu spravedlivého, hněvivého Hospodina, a toho, jak by měl Bůh jednat, jak by se věci měly dít. Ale Bůh se tady ukazuje úplně jinak, jedná jinak, než jak bychom chtěli nebo čekali. 

Ten příběh, bratři a sestry, nás vede k zamyšlení nad různými typy náboženského prožívání. Jsou lidé, napříč církvemi, ba i náboženstvími, jimž je vlastní postoj, kdy víru chápou jako vlastnictví, jako instrument, nástroj k něčemu dalšímu, například k držení konzervativního řádu ve společnosti, k prosazení vlastních představ o Bohu. Takové náboženství přispívá k šíření strachu, nenávisti, k udržení pevného řádu ve společnosti, k uzavřenosti. Existuje ale i jiné chápání religiozity, které je spíše niterné, kdy člověk ve víře prostě žije, a kdy se na povrch, směrem do světa a k druhým lidem dostávají kvality jako je citlivost, tolerance, touha po pokoji a míru, otevřená mysl, poctivé hloubání o otázkách víry a života. 

Lidé jsou různí, jsme různí, a tak máme také různé představy o Bohu, které se často mezi sebou liší. Ale právě také u Boha a v Bohu dostáváme tu milost, kdy každý může odložit svou ješitnost, pýchu, urážlivost, vztahovačnost či přecitlivělost, a naopak obléknout Kristovu lásku, pokoru, laskavost a trpělivost. Kristova láska je láskou toho, který kvůli nám zemřel, abychom už nežili sami sobě, ani svým představám, nýbrž jemu. Abychom žili z jeho lásky a pro ní. Amen! 

texty: 1Sam 3,3/ 1Kor 6,13/ J 1, 35 + 4,1-6

„Ježíš nevolá k novému náboženství, ale k životu.“

Dietrich Bonhoeffer

Milé sestry, milí bratři,

“Ježíš nevolá k novému náboženství, ale k životu”, napsal protestantský teolog Dietrich Bonhoeffer. Každý z nás máme své povolání, jednak ve smyslu práce, do které vkládáme svůj um, čas a energii, ideálně i kus sebe, tzv. své srdce, máme povolání ale také v tom smyslu, že každý člověk je povolán Bohem k plnému životu, k tomu, abychom dali své talenty, svá obdarování k dispozici tomuto světu – našimi slovy, činy, způsobem bytí – abychom poznávali svůj úkol zde na Zemi, sebe, a hledali hloubku života, přesah nás samých. Každý člověk má svůj spirituální rozměr, ne všichni mu ale dáváme v životě prostor. Tento postoj zčásti možná pramení i z minulosti, kdy byl Boží lid rozdělený na “klér” a “laiky” a něco z tohoto chápání zůstalo obecně v církvi dodnes. My to slovo laik chápeme spíš jako “amatér”, i když před Bohem žádní Boží amatéři přece nejsou, před Bohem jsme si rovni. Přesto bylo v minulosti laikům určeno hlavně poslouchat, v určený čas se modlit, a to bylo tak nějak vše, ostatní poklady křesťanské spirituality zůstávaly běžnému člověku – laikovi – nepřístupné, narozdíl od kléru. Různí reformátoři církve se snažili a snaží tuto propast mezi klérem a laiky překlenout. A třeba tady u nás “husitů”, byť termín “laik” také používáme, si už od počátku do svých principů fungování klademe ideu být církví “lidovou”, nehierarchickou, kde by v ideálním případě žádné průrvy mezi kněžími a věřícími neměli vznikat – vždyť nakonec – i kněží jsou přece věřící 🙂 

Povolání začíná už u proroků, s nimi vchází do života a světa víra – víra jako odpověď na osobní povolání (vzpomeňme na příběh Avrama/Abrahama, jenž poslechl Hospodina, aniž věděl, kam jde). V současnosti, kdy bytí v církvi už není jen zachováváním dědictví našich předků, protože žijeme v jiné době a náboženství se stalo spíš nesamozřejmou součástí života, je čas pro víru chápanou jako osobní povolání. Protože víra je věcí osobního rozhodnutí, kdy svobodně vrůstáme do rozměru “být věřící”, hledáme svůj spirituální tvar, ptáme se “proč” – co ode mě Bůh chce? Jak mám svým lidstvím odpovědět na Boží povolání? A odpovědi na tyto otázky jsou pro každého člověka jiné, nemůže jen kopírovat něčí cestu nebo dělat, co nám řekne druhý, ale každý se na téhle cestě potřebuje vyladit, každý máme své specifické povolání, dary, protože každý z nás jsme jedinečný a takto Bohem milovaný. Když jdeme duchovním životem takto, duchovní rovina našeho bytí, ba ani náboženství, se patrně nemůže stát věcí zvyku, protože život ve víře je život v dialogu, rozhovoru s Bohem, který nikdy nekončí, nemusí skončit.  

Filosof Emanuel Rádl říkal, že když se v životě mezi sebou hádáme o to, kdo má pravdu, třeba právě i ve věcech víry, můžeme tuto otázku zkusit otočit a zeptat se, zda pravda má nás, zda jsme v pravdě, protože jí neustanovujeme, ale rodíme se do ní.

Četli jsme v Janově evangeliu, jak Kristus říká: “Já jsem cesta, pravda a život” a my toho můžeme být vědomou součástí, je to právě ta věc osobního povolání každého z nás. Svobodného rozhodnutí vydat se na cestu vztahu – s cestou, pravdou a životem.

Ježíš Kristus přišel na Zemi, abychom viděli, že život, který jsme dostali, je úžasný dar, že může být bohatý, různorodý, hluboký, takový, jaký si jej dovolíme prožít. Bezbřehá svoboda má své limity, svá úskalí a před každým z nás leží náš čas života především jako tvořivý úkol, jako výzva, abychom čas nám daný smysluplně využili a nepromarnili. Ježíš lidi učil, a učí i nás, že život nestačí mít, ale že je potřeba jej tvořit, rozvíjet, že životu je potřeba patřit, ponořit se do něj. 

Už jednou zde zazněla slova Dietricha Bonhoeffera: “Ježíš nevolá k novému náboženství, ale k životu.”  Život je projevem lásky, kterou jsme nevymysleli, ta tu byla, je věčná, byla na počátku, když Bůh stvořil svět. Bůh, je láska. Tohle poznání nám ozřejmil svým životem i svojí obětí za lidi Ježíš Kristus. Chtěl, aby lidé už nežili v temnotě nevědomosti, v určité pasivitě, ale aby vyšli, za světlem, za láskou, abychom objevili a prožili své jedinečné poslání a nepromarnili čas, který nám byl dán. Amen!

texty: Iz 43,16–28, Mk 2,1–12

Milé sestry, milí bratři,

celé vánoční období zpíváme o tom, že se nám narodil Kristus Pán. Za tímto vyznáním a také konstatováním, že se narodil všem nám lidem bez rozdílu, stojí ještě i jiné vyznání, a sice “věřím v Boha”. Jaká je naše víra, díky níž věříme v Boha, když jsme každý jiný, každý z nás originál a přece víru vyznáváme společně? 

V hebrejštině znamená víra „stálost“, neochvějnou důvěru v Boha. Ježíš uzdravuje nemocné, aniž by se jich předtím podrobně vyptával na jejich náboženské názory. Víra, o které hovoří Ježíš, je spíše důvěra v Otce a důvěra v to, že se v Ježíši člověk setkává s dobrou Boží mocí. Tato důvěra dokáže měnit nás i svět kolem nás. 

Příběh, který jsme dnes četli, příběh o ochrnutém, ukazuje sílu důvěry, jež vede k uzdravení. Víra zde není něčím teoretickým, ale skrznaskrz praktickým, víra je tu ukázána jako nápaditý čin. Čtyři přátelé či příbuzní ochrnutého chtějí nemocného dostat k Ježíši, ale narazí na dav, který zatarasil cestu. Mnozí by v této situaci všechno vzdali. Vrátili by se domů s myšlenkou, že udělali, co mohli, ale jejich plán nevyšel. Ale čtyři nosiči prokazují odvahu i nápaditost, když vylezou na střechu a začnou ji rozebírat. Tehdy to určitě nebylo tak náročné, protože střecha běžného palestinského domu byla zhotovena pouze z došků a bláta. Ale o to tu vlastně nejde. Podstatné je, že víra si tu dokáže poradit i v situaci, která působí bezvýchodně, vede k netradičním řešením a postupům i ve chvílích, které vypadají beznadějně. 

Ježíš tuto víru oceňuje. V mnoha evangelijních příbězích odpovídá Ježíš přímo na prosbu nemocného. Ale překvapivost dnešního vyprávění spočívá v tom, že Ježíš pomáhá ochrnutému spíše na základě víry druhých.

I my jsme se jistě někdy dostali do situace, kdy jsme byli ochromeni a mohli jsme se spolehnout jen na druhé – na ty, kdo nás ponesou dál, povzbudí nás či nám pomohou. A právě dnešní evangelijní příběh ukazuje, že jsme často závislí na víře-důvěře lidí kolem nás – přátel, rodičů, spolupracovníků. Jsou zkrátka chvíle, kdy nás nenese – tak jako ochrnutého – víra naše, ale víra druhých.

Ti, kdo spustili nosítka střechou, prakticky ukázali, co znamená být druhému člověku bližním. Museli být nicméně překvapeni Ježíšovou reakcí. Nejspíše čekali, že Ježíš ochrnutého uzdraví, ale on řekl pouze: „Synu, odpouštějí se Ti hříchy!“ Toho je zajímavé si všimnout. Svázanost hříchem může být podobná ochrnutí. Apoštol Pavel napsal v listu Římanům: „Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci“ (Ř 7,18n). Těmito slovy Pavel vystihl, co znamená být svázán hříchem. Pokud chceme dobro, ale nedokážeme jej uskutečnit, můžeme mít pocit, že nám ochrnula vůle, že jsme paralyzováni. Jinými slovy – kolikrát se těžko vymaňujeme z toho, co máme zažité a co nám připadá samozřejmé. Zůstáváme-li v něčem, co nám či druhým škodí, co nás odvádí od světla, od lásky, víme-li o tom a nedokážeme to překonat, může nás to svazovat. Musí to tak zůstat? Dnešní příběh říká, že ne, protože zdánlivou osudovost rozbíjí v evangeliu Ježíšův hlas: „Pravím ti, vstaň, vezmi své lože a jdi domů!“ Ježíš vlastně říká: Vysvobozuji Tě. To, k čemu jsi byl připoután, Tě už nebude tížit. Odstraním to, co Tě ochromovalo tak, že ses nevzchopil vůbec k ničemu.

Stejnou milost vyhlašuje Hospodin ústy Izajáše. Nejprve ovšem vypočítává přestupky svého lidu a při tomto „soupisu“ se ukazuje, že zde není nic, čím by si lid mohl zasloužit Boží milost. A přesto Hospodin praví: „Já, já sám vymažu kvůli sobě tvoje nevěrnosti, na tvé hříchy nevzpomenu.“ 

Bratři a sestry, Bůh vyzývá i nás, abychom se nenechali spoutat a ochromit minulostí, která může být i všelijak černá. Naopak nás vybízí, abychom hleděli s nadějí do budoucnosti nesené jeho milostí. Hospodin praví skrze Izajáše: „Nevzpomínejte na věci dřívější, o minulosti nepřemítejte. Hle, činím něco docela nového a už to raší. Nevíte o tom? Já povedu pouští cestu, pustou krajinou řeky. Čest mi vzdá zvěř pole, šakalové i pštrosi; obdařil jsem poušť vodou a pustou krajinu řekami, abych napojil svůj vyvolený lid. Lid, jejž jsem vytvořil pro sebe, ten bude vyprávět o mých chvályhodných činech.“ V těch slovech je naděje pro nás a pro celý tento nový rok. Amen! 

texty: Ž 145,13, Ž 31, 15–16, Mt 6,31–34

Bratři a sestry,

na prahu nového roku si většinou přejeme, aby čas, který je před námi, byl pokud možno lepší, než rok předchozí. Letos k tomu máme i pádný důvod, přát si více klidu, normálnosti a méně extrémů. Díváme-li se na život pohledem věřícího člověka, tak si můžeme připomenout další důležitou věc, a sice, že nemusíme vždy v životě spoléhat jen na své, zákonitě omezené, síly. Loňský podivný a podivuhodný rok nám poskytl mnoho příležitostí, abychom se přesvědčili o tom, jak blízko k sobě lidé mohou mít, jak nepředvídatelně mocné jsou vlny pomoci a solidarity, vzájemnosti a důvěry, jak důležitá je naše pokora a trpělivost. Bible jako jeden z nejvýraznějších příkladů důvěry a spolehnutí se na Boha, na lásku a sílu přesahující naše schopnosti a zkušenosti, uvádí pokornou dívku Marii – jejíž svátek si podle církevního kalendáře dnes připomínáme – když totiž Marie uslyšela zvěst, že se jí narodí syn, řekla: „Hle, jsem služebnice Páně; staň se podle tvého slova“ (L 1,38). 

Je před námi další rok, čas, kdy půjdeme životem a Bůh je na té cestě s námi, otevírá nám budoucnost a je na nás, jak jí naplníme. Volby, které učiníme, jsou svobodné, ale měla by v nich být patrná i zodpovědnost – k planetě Zemi, k našim předkům, potomků, sousedům, k nám samým. K lidem, které známe, ale i k těm, které neznáme. Někdy je velmi těžké očekávat budoucnost s nadějí, nebo dokonce s optimismem, letos se k tomu ale asi upínáme víc, než jindy. Co je ale důležité si uvědomit, že ani přítomné okamžiky se nám často nedaří prožívat plně a s vděčností, případně i radostí, chceme změny, chceme je hned a ono to třeba ještě nejde, ještě nenastal čas .… Mnoho z nás si tuto skutečnost uvědomilo vloni, možná i právě v Adventu, o Vánocích, které byly a jsou jiné, než jsme si zvykli. To, jak prožíváme svátky, chvíle, které vybočují z všedních dní, do velké míry závisí na našem vnitřním nastavení, na našem postoji a hodnotovém žebříčku a zcela určitě na tom, zda je nám spolu dobře – včetně toho, zda je nám dobře se sebou samými. Zkušenost loňského roku nám navíc ukazuje, jak je důležitá dobrá psychika, a jak přes všechnu naší snahu se věci i tak mohou dít jinak, než jsme chtěli. Mnoho z nás jistě zná chvíle výčitek, kdy si říkáme, že jsme si kvůli malichernostem zkazili chvíle, které mohly být krásné. Podobně se nám může stát, že si ničíme jedinečné, neopakovatelné chvíle jen kvůli špatným vzpomínkám, tedy minulosti, nebo obavám z budoucnosti, o které toho ale, přiznejme si, víme vždycky velmi málo. Je toho tolik, co má tendenci nás od prožívání přítomnosti odvádět. A přitom to, zda se dokážeme ještě vůbec zastavit, uklidnit naší mysl, která běžně spíš víří kolem toho, co máme udělat a ještě jsme neudělali, co nám přinese budoucnost, se zdá být klíčové pro to, abychom přestáli chvíle, které většině z nás způsobují podvědomé podráždění a pocit nejistoty. Ježíšova slova nás zvou k tomu, abychom si dokázali vychutnat přítomnost a alespoň na chvíli pustili z hlavy neustálé starosti a otázky, jak to či ono zařídíme, co bude a kdy to bude. 

Ježíšova slova, jak vidíme, nejsou výzvou k útěku z povinností do nitra, z labyrintu světa do ráje srdce. Je dobře patrné, že každý den je plný různého zařizování, plný starostí. Ale stejně tak je zřejmé, že má cenu soustředit se na to, co je aktuální, protože pokud budeme myslet na všechny úkoly, povinnosti a požadavky naráz, pokud se budeme strachovat, kdy se zas nás život vrátí do normálu, jak jsme byli zvyklí, zahltí nás to, staneme se otroky vlastních obav. Starost, strach pak postupně zakryje střed, světlo a lásku, z nichž by měl náš život vyrůstat. Boží království, moudrost, dotek pravdy se budou ztrácet na dně hromady pomíjivých věcí. Až někdy jindy, až potom, až zmizí všechny starosti, budeme mít čas zabývat se tím duchovnějším, hlubším, tím, na čem můžeme dobře stavět? Ale skutečně starosti někdy zmizí? Nebo jen prožijeme ustaraný život, kde už pro nic jiného nezbude místo? Ježíš na takovou otázku odpovídá výzvou: „Hledejte především  Boží království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.“ Touto výzvou nás Ježíš zároveň zve k smysluplnému využívání času. Čas strávený pro to Boží, pro lásku, radost, moudrost a sebepřesah není nikdy ztracený, ale naopak dobře využitý, zatímco mnoho dalších věcí náš čas jen krade, ba čas samotný se stává nepřítelem, který nás honí a stíhá. O to víc je třeba se přidat k žalmistovi a svěřit svou minulosti, přítomnost i budoucnost do Božích rukou: „Ale já v tobě naději skládám, Hospodine; řekl jsem: Bůh můj jsi ty. V rukou tvých jsou časové moji, vytrhni mne z ruky nepřátel mých a těch, kteříž mne stihají.“ Amen!

liturgic cyklus B, evangelium Lukášovo

Bratři a sestry, 

evangelium pro 4.adventní neděli je příběhem hluboké důvěry. Marie vyznává: “Hle jsem služebnice Páně, staň se mi podle Tvého [andělova] slova.” Představme si situaci, kdy se nám zjeví anděl a něco nám řekne, něco zásadního. Jak bychom v té situaci reagovali? Řekli bychom to někomu? Mysleli bychom si, že jsme měli jen nějaké vidění? Nechali bychom si vše pro sebe a čekali, co se stane, zda se slova naplní? A jak si vlastně představit anděla, o kterém se zmiňuje Lukášovo evangelium? Jakkoliv jsou určité věci otázkou víry, tak představovat si anděly jako okřídlené bytosti obývající svět na pomezí fantazie, které se zjevují tu a tam vyvoleným, aby předali důležité zprávy, je v dnešní době i pro věřícího člověka poněkud “mimo mísu”. Ale označení “anděl” nám tak cizí není, vždyť “andělem”, navíc “dobrým” se dnes může stát kdokoliv z nás, dobročinná organizace Dobrý anděl to umožňuje – pomáhat těm, kteří pomoc potřebují a sami na ní nedosáhnou. Ač andělé, jsme to ale pořád dál jenom my, lidé, se svými radostmi i slabostmi a nedokonalostmi. Jenže oni bibličtí andělé, o kterých se v Bibli píše, to je něco jiného, oni nosí důležité zprávy, a tak bychom je mohli přirovnat k myšlenkám, k tomu, co k nám přijde, co nás napadne “zhůry“, ne jako konstrukt naší mysli, ale tak, že prostě náhle “víme”. Myšlenka nás s jistotou navštíví, a tak to prostě je. Je tak silná, nutkavá, že prostě není pochyb. Andělská myšlenka, něco, co je nám doslova sesláno z nebes, od Boha. Andělé přinášejí do světa Boží radost, Boží lásku ke světu, k nám.

Jsme na sklonku Adventu, v době ticha, vnitřního ztišení, a tak máme i možnost, ba bych řekla, že je to až nutnost, abychom se zamysleli, odkud k nám myšlenky přicházejí. Jsou to konstrukty naší mysli, našeho omezeného světa, či v sobě bděle strážíme ono místo, kde je, jako v domě, otevřeno pro Boží příchod? Jsou to Boží dary, poselství andělů, které nám přináší do života světlo a otevírají cestu k Bohu? Jsou různé cesty, jak přistoupit ke smyslu dnešního textu, k onomu podobenství. Víra, duchovní život, poselství “zhůry” – to vše nám do života přináší novou kvalitu, projevující se i tak, že si uvědomujeme a “vidíme” v životě zázraky, vnímáme poselství “andělů”, žijeme z “darů Božích”, čerpáme z “inspirace zhůry”. Kdykoliv bychom mohli jednat jen a jen podle sebe, podle diktátu světa, který chce být sám v sobě uzavřen, ale zachováme se jinak, otevřeněji, důvěřujíc. Logika světa říká “to bych byl za blázna” (kdybych mluvil o zjevení andělů), “co by tomu řekli ostatní” (kdybych snad chtěl/a Božímu hlasu důvěřovat). Ale my přece máme nést do tohoto světa něco jiného, Božího a s důvěrou se učit překračovat to, co je z hlediska lidského možné. Duchovní život je druhem umění, kdy se můžeme na věci a události podívat z překvapivě jiné strany, z jiné perspektivy, nezvykle, možná “bláznivě”.

Bůh k nám přichází jako výzva, jako možnost. A pokud se ujmeme toho, k čemu nás Bůh vyzývá, co nám “zvěstuje” třeba i skrze “anděly”, tak je Bůh s námi, ať se děje, co se děje. I proto anděl říká Marii ono “neboj se”. Skrze víru a důvěru izraelské dívky našel Bůh místo, kudy může vejít do světa a i k nám. K čemu by byl Advent, k čemu by byly Vánoce a Ježíšovo narození v Betlémě, když by se Ježíš nenarodil i v našem srdci? Tak, jako na počátku bylo slovo, tak i lidstvo, jednotliví lidé, my vychází/me vstříc Božímu slovu – a v Lukášově příběhu se tak děje skrze dívku, která říká “ať se mi stane podle Božího slova” a neohlíží se na své představy, plány, myšlenky, kalkuly, na svůj lidsky omezený svět. Otvírá se tomu, co k ní zhůry přichází. Otevřenost, důvěra, vydanost, touha – skrze tyto atributy (a jistě mnohé další) vchází do našeho života Boží plodná síla. Je potřeba jí být otevřen/a a pořád ji hledat. Skrze ní k nám může vejít Pán. Marie neví, jak se to stane, ale spoléhá na to, že u Boha není nic nemožného. Lidstvo je uzavřeno v limitech tohoto světa, ale je psáno, že Bůh tvoří věci nové, že otevírá nové možnosti. Bůh nás vede nad naše možnosti a dává nám to, co tu nebylo. K tomu, co nám Bůhpředkládá, přistupujeme s důvěrou. Angelus Silesius ve své knize Cherubský poutník říká “musíš být Marií a nechat Boha zrodit v sobě”. A tak nás, sestry a bratři, vánoční příběh nevrací jen k tomu, co se kdysi stalo, ale zve nás i k tomu, abychom v sobě otevřeli prostor – pro ticho a pro to, co je plodné a tvůrčí, co je mocné, a může se projevit a pomoct v naší slabosti. Skrze důvěru, naději a nekončící lásku. Amen! 

Modlitba: Děkujeme Ti, Bože, za Tvou lásku, za to, že nám neustále posíláš podněty různými cestami a chceš, abychom se otevřeli tomu, co se nám jeví nemožné a na co našimi omezenými silami nemůžeme sami dosáhnout. Ať se učíme důvěřovat, a to i ve chvílích, kdy se rozum a naše zkušenost vzpírá uvěřit. Amen!

texty: Izajáš 61,1-4.8-11, 1. Tesalonickým 5,16-24, Jan 1,6-8.19-28

Bratři a sestry,

ústy proroka Izaiáše se nám dnes dostává povzbuzení, neboť “radostná zvěst zní pokorným, zkroušeným mají být ovázány rány, zajatcům vyhlášena svoboda, vězňům propuštění” (Iz 61, 2nn). Třetí neděle adventní je nedělí radosti, Gaudete (radujte se!), což je vnitřní nastavení, které v druhé polovině adventní doby asi není úplně samozřejmostí. Vždyť už jen jedenáct dní zbývá do Vánoc, a možná Vás teď napadá, co ještě všechno musíte zařídit, nakoupit, poklidit, kde všude je Vás ještě v tom krátkém čase zapotřebí … a jak se z toho všeho nezbláznit? A navíc teď žijeme v době nouzového stavu, takřka denně se měnících nařízení vlády, zmatených politických rozhodnutí a nejisté situace stran budoucnosti, zdraví, financí … Takže radosti, kde je na Tebe v tom všem shonu místo, čas a pomyšlení? 

Přesto všechno jsme ale opravdu vyzýváni k radosti – radujte se všichni v Pánu, radujte se, urovnejte mu cesty, zní hlas volajícího na poušti. Apoštol nemluví o zábavě, ani o chvilkovém potěšení, ale o vnitřní hluboké radosti jako projevu duchovní svobody, o životním postoji, kdy je radost plodem poznání, plodem cesty k pravdě, která nás osvobozuje. Takovou radost je potřeba hledat. Kde jí ale máme hledat, když na nás doléhá tlak a tíha? Když chybujeme a jsme nejistí? Hledat radost je potřeba uvnitř, v nás samých, v sobě, ve vlastním životě, ve způsobu pohledu na něj. Žijeme s vědomím, že se s našimi starostmi, těžkostmi i nezdary můžeme vždycky obrátit k Bohu, který nás přijímá, neodmítá a už to je důvod k radosti. Radost je vlastně přidanou hodnotou způsobu života. Je plodem práce, při které se učíme překonávat strach a získáváme vědomí, že starosti, ani onen strach nám nemohou odejmout vyrovnanost, která nepochází z lidských věcí a lidských útěch, z toho, co jsme si zajistili a co jsme dokázali, ale pochází od Boha, z víry a vědomí, že Bůh nás v život láskyplně a neustále doprovází. Tato jistota víry živí naději a odvahu i uprostřed problémů a utrpení. A je úkolem církve, úkolem křesťanů, lidí, jdoucích životem s očima a srdcem otevřenýma i pro to duchovní, hluboké a ne vždy viditelné, přinášet inspirující vize do společnosti, lidem. Když jsme dnes četli slova o radosti, osvobozování se, přemýšlejme, co neseme jako lidé Kristovi světu, našim rodinám, přátelům, sousedům, kolegům? Radost je jeden z mnoha duchovních darů a jak už jsem říkala jinými slovy, je projevem svobodného srdce, myšlení, které ví, na čem staví, není bezbřehé, není ani obehnané strachem, ale je svobodné. K  tomu je potřeba se vnitřně propracovat, je to cesta, která vlastně není nikdy hotova, stejně, jako naše poznání pravdy není nikdy úplné. K vnitřní svobodě, ke svobodě vědomé, zodpovědné a radostné se stále propracováváme. K přijetí Boží pobídky k radosti potřebujeme být lidmi, kteří jsou ochotni vést rozpravu, dialog. Co to znamená? Jednat jako ti, kteří jakmile vyslechli kázání Jana Křtitele, zeptali se ho “Co tedy máme dělat, když takto kážeš”? Tato otázka je prvním krokem k obrácení, ke kterému jsme vybízeni v adventní době. Každý z nás ať se ptá, co má dělat? Adventní zvěst o tom, že se máme radovat, protože Pán je blízko, může být nejen pokojem a radostí našeho srdce, ale skrze nás může i kus hluboké vnitřní radosti v nejistých časech projít jako inspirace do okolního světa. Amen!

texty: 1. čtení: Iz 40,1-3 | 2. čtení: 2Petr 3,8nn | Evangelium: Mk 1,1-3

Sestry a bratři,

v době proroka Izaiáše byl lid v babylonském zajetí, tedy v těžké situaci, a Hospodin ústy proroka vyzývá k tomu, aby byli potěšeni – “těšte, potěšte můj lid”. Tady a teď. Jednejte, nečekejte. Poroba Jeruzaléma končí, mají být připraveny cesty Hospodinu, stezky Pánu. Je těžké, tehdy, stejně tak i dnes, těšit lidi v obtížné době tak, aby to nebyla laciná útěcha, ale skutečná hluboká podpora, potěšení, naděje. Aby se tak dělo navzdory tomu, že doba je, jaká je. Není jednoduché těšit druhé v době plné změn a nejistoty, strachu a bolesti, v časech odříkání zůstat alespoň trochu “nad věcí”, uchovat si jasnou mysl, být druhým oporou, posilou, sdílet společně to, co čas přináší. Apoštol nás vyzývá k tomu, abychom byli střízliví a bdělí a připravovali cestu Páně. Úkolem duchovního života je hledání smyslu. Smysl je skutečně potřeba hledat, neleží na povrchu, ale v hloubce. Z hlubin můžeme na povrch vynést veliké věci. Srdcem evangelia je povolání ke svobodě a k odpovědnosti. Z hloubky duchovního života žijeme naše životy, jednáme s druhými, tvoříme. Žijeme v době, kdy nás celkem snadno může ovládnout strach, ale naším úkolem je, abychom se jím nenechali vláčet, máme hledat právě onu hloubku duchovního života a podle toho poznání jednat. Dotýká se nás, co se děje ve světě, kolem, s námi a našimi životy, ale nemáme se nechat zatlačit do strachu a paniky, protože se opíráme o víc, než je naše vlastní chytrost a naše lidsky omezené možnosti, opíráme se o Pána, který přichází, o víru, o naději a lásku. Mnohé, na co jsme byli zvyklí, se rozpadá, ale tím se taky třeba uvolňuje cesta. Otřesy jsou vždy bolestné, ale mohou být také osvobodivé. Hledat v tom všem ještě potěchu, radost, těšit druhé, když se vše mění, není jednoduché. Ale je potřeba hledat. Primárně je potřeba jít dovnitř, do sebe, nechat Krista znovu narodit se v našem srdci a z něj čerpat. Křesťanství nás možná někdy až moc naučilo orientovat se téměř výhradně na budoucnost, i ve věci naděje a nežít tolik to, co je teď. Ale ta nejhlubší potěcha, pravá radost, víra, naděje a láska se může zrodit z proměněné bolesti, z ochoty překonávat strach, z důvěry, že jsou tu i jiné věci, než které vidíme, než které jsme si už vyzkoušeli a na které dosáhneme naším vlastním úsilím. Život nabízí ještě mnohé jiné dary, dary Ducha, dary duchovní, ze kterých lze žít. Dnes k nám zní adventní zvěst o tom, že Pán je blízko, máme mu připravovat stezky. V těžkých časech je dobré postupovat krok za krokem, postupně. A tak dnes rozsvěcujeme druhou svíci na adventním věnci, těšíme se z toho, že světla zase o kus víc přibylo a máme naději, že tomu tak bude i nadále. Amen! 

texty: Izajáš 64, 1-9, 1. Korintským 1, 3-9, Marek 13, 24-37

Sestry a bratři,

buďte vítáni v novém roce – v novém liturgickém, církevním roce, který začíná právě Adventem, dnešní 1.adventní nedělí. Advent znamená příchod. Pro nás je v tomto smyslu příchod asi nejvíce spojen s narozením Božího syna, Ježíše Krista v judském Betlémě. Ale i Boží slovo k nám neustále doléhá – přichází, přichází na svět, do našich jednotlivých životních příběhů. Ježíšovo podobenství nás dnes vyzývá k tomu, abychom byli připraveni pro den Páně. Židovská mystika zná motiv, kdy se Bůh dobrovolně na čas stahuje ze světa, kdy je skrytý. Proto je v tom dnešním podobenství psáno, že “člověk je na cestách, poté, co opustil svůj dům”. Tím člověkem se tady myslí Bůh. Je to symbol. Bůh je na cestě, odešel na nějaký čas z domu. V takové chvíli jsou lidé, jsme my, vystaveni Boží skrytosti a Božímu mlčení, ale je jim/nám také dána plná moc k činům, coby Božím služebníkům. V časech, kdy Bůh dobrovolně mlčí a je skryt, je potřeba, abychom jako Boží služebníci bděli. Když se svět jeví být zdánlivě bez Boha, jak pak člověk nakládá se svým životem, jak jej vnímá, když zdánlivě chybí “pán”, když chybí ona dobrá síla, která nám jde vstříc a která nám dává reflexi našeho života, přesahuje nás a zároveň prostupuje? Pán ale odcestoval jen na čas, dům má být nadále otevřen pro jeho návrat, pro jeho nový příchod. Chce se po nás, aby naše srdce, naše mysli, naše životy byli otevřeny Božímu příběhu. Čteme dnes evangelium o tom, jak pán odcestoval, ale zároveň v Adventu zpíváme úvodní píseň se slovy “Ejle, Hospodin přijde”. Už v tomhle je obsažena dvojakost – Bůh tu zdánlivě není, ale zároveň čekáme, že zase bude. Je potřeba naší otevřenosti, otevřené lidské společnosti a lidské kultury, otevřenosti k setkáním s druhými. Protože v setkání s druhým člověkem se děje Bůh, přichází tehdy, když je vedle nás bližní, když jsme shromážděni v Božím jménu, v míru, lásce, vzájemnosti. Když překračujeme své ego. Skrze setkání s druhým člověkem, s druhými lidmi, se světem, k nám Bůh přichází – jsme-li ovšem bdělí, jsme-li otevření tomu mnohdy tichému, jemnému hlasu a vtělení. Bdělost je důležitá proto, aby svět zůstal nadále otevřený pro Boha, pro to nematerialistické, nekonzumní, pro to, co je na první pohled skryté. Kolem nás je tolik různých pokusů zavřít svět do jeho vlastních hranic, zavřít jej před Bohem – ať už přehnaný materialismus, který nebere vážně duchovní realitu, ať už pouze konzumní styl života, který se utápí ve věcech a nehledí na to, co není předmětem vlastnění, nebo důraz jen na to, co je spočitatelné a penězi ohodnotitelné. Naději, světlo, lásku, moudrost, skrytý duchovní rozměr, smysl a řád věcí je oproti tomu potřeba neustále hledat, neustále se mu otvírat – toto vše k nám znovu a znovu přichází, oslovuje nás a hledá v nás ono otevřené místo, onu bdělost kudy k nám vstoupit. Adventní doba je dobou tiché reflexe. Boží slovo nás oslovuje v drobných událostech našeho života. Pán přichází, znovu a znovu tam, kde se bdí, tam, kde je otevřeno, protože biblický Bůh je Bohem dynamickým, nikoliv statickým. Advent je časem, kdy můžeme přemýšlet o otevřenosti, kdy se v tichu chystáme na velké věci. Je potřeba bdělosti, protože i kdyby se Ježíš tisíckrát narodil v Betlémě, ale nakonec se nenarodil v našem srdci, tak nám to není nic platné. Buďme tedy každý z nás vrátnými světa, hledejme místo, kudy může vstoupit Pán do našeho světa, do našich vztahů a do našeho jednání.  

Amen!

text: Mt 25,31-45

Slavnost Krista krále (v ŘKC tradici, Den Bible dle protestantské tradice, Den věčnosti)

Bratři a sestry, sestry a bratři, milí v Kristu,

dnešní nedělí spějeme k závěru liturgického roku. Ten letošní rok je po dlouhé době v mnohém nezvyklý, zvláštní – zčásti jsme byli nuceni vzdát se daru společenství a hledat jiné cesty, jak být s Bohem, jak jít s Kristem. To, že nám chyběly společné bohoslužby, nám ale otevřelo cestu “zajet na hlubinu” v biblickém slova smyslu a zeptat se každý/každá sám/a sebe, co nás vlastně dělá křesťany? Dostali jsme v tomto liturgickém roce – spolu s mnohými starostmi – také dar, a to následovat Krista z kostelů ven, za hranice našeho dosavadního chápání církve, společenství a křesťanství. Jedním z našich úkolů je hledat pravdu. Hledat Boží království. Dnešní neděle, neděle věčnosti, neděle Krista krále, nás směřuje k tomu, abychom pamatovali na věci poslední, na to, co přijde a co je záležitostí víry, ale zároveň nám tato neděle a celkově onen “eschatologický” pohled – tedy pohled optikou věčnosti/přesahu – dává možnost zkusit i jinak pohlédnout na přítomný okamžik a na náš život. Slavnost Krista krále o dnešní neděli si připomíná převážně Římskokatolická církev, ale i pro nás zaznělo Matoušovo evangelium, kde se o Kristu – králi hovoří. Církev se v minulém století, díky tehdejšímu papeži Piu XI., tímto svátkem vlastně vymezila proti různým zhoubným ideologiím, nacismu, komunismu … proti zlu mezi lidmi a posílila své sociální učení o solidaritě a demokracii. Poselstvím této neděle pro nás všechny je zvěst o Kristu jako nejvyšší autoritě a eschatologickém charakteru dějin. Duchovní myslitel Pierre Teilhard de Chardin označuje Krista jako omegu, bod završení dějin, ve kterém se setkávají všechny síly přírody a lidské kultury. 

V současnosti jsme svědky toho, jak se k postupující sekularizaci a antiklerikálnímu smýšlení společnosti přidala v našem prostředí i rétorika, kdy jsou církve zvány volnočasovými spolky a zpřístupnění liturgického společenství, místa sdílení a podpory, se dostalo až daleko za priority, jakými jsou nákupní galerie a psí salony (nic proti psům). A tak jsme, chtě-nechtě vedeni ke kultivaci osobního duchovního života a k osobnímu duchovnímu doprovázení, k vykročení z našich zvyklostí. Tato zkušenost s sebou přináší i požadavek být tu skutečně pro všechny, pro společnost jako celek, bez vyjímek.

Dnešní evangelium začíná právě eschatologickými slovy “až přijde Syn člověka ve své slávě…”, která jakoby chtěla naznačit onen vrcholný bod celých dějin i našeho snažení, a celá pasáž zdůrazňuje jeden velmi důležitý aspekt duchovního života, křesťanství, kterým je schopnost vztahu ke všemu stvoření, ochota vidět v druhém Krista, vůle ku pomoci a k překračování hranic sebe sama, jakožto cesty k Božímu království, k hledání pravdy a lásky. Evangelium je poměrně konkrétní v tom, co se stane těm, kteří tuto vůli a ochotu k přesahu v sobě nenaleznou a ze své důležitosti učiní středobod Vesmíru. Naopak velmi krásně popisuje cestu hledání pravdy a lásky polský básník a nositel Nobelovy ceny za literaturu, Czeslav Milosz ve své básni s názvem “Láska”.

Láska znamená dívat se na sebe/tak, jako se hledí na vzdálené věci/protože Ty jsi jen jedna z mnoha věcí./A kdo se tak dívá, aniž by to sám věděl/uzdravuje své srdce z mnohých starostí/pták i strom mu říkají: můj příteli./Pak chce sám sebe a věci užívat/tak, aby stanuly v plnosti záře./To nic, že někdy neví, čemu sloužit: ne ten nejlépe slouží, kdo rozumí (zdroj: překladatel Šimon Grimmich, osobní Fb stránka). 

Bůh je tajemství a s tím žijeme. Přesto se vírou k tomuto tajemství vztahujeme, díky Ježíši Kristu můžeme alespoň jako v zrcadle odlesk tohoto tajemství zahlédnout. Nevíme, kdy přijde král, nevíme, co bude, až každý z nás staneme před Boží tváří. Přesto jsme dnes něco zaslechli: “Tehdy řekne král těm po pravici: ‚Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa.” (Mt 25, 34) Jde o Krista krále, byť Ježíš sám o sobě jako o králi nemluví – když se jej například Pilát na toto ptá, Ježíš odpovídá: „Ty říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví o pravdě; každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.” Kristus svým životem a svou smrtí vydal své svědectví Pravdě, která je v tomto světě často křižována. Jsme následovníci Kristovi, tedy by nám v životě mělo jít i o poznání pravdy a o život v lásce, o to, abychom v sobě objevili, že “jsme z pravdy” a že jsme “požehnaní Otce”. Ještě ale nejsme v cíli, nemáme na pravdu monopol, neboť pravda je kniha, kterou ještě nikdo nedočetl do konce. Stále jdeme s vědomím, že teprve jednou uzříme tváří v tvář, že teď ještě neznáme všechny odpovědi. Ale věříme v to, že k pravdě směřujeme, že víra, naděje a láska jsou nám kompasem. Dnešní nedělí a následujícím týdnem tedy symbolicky završujeme další rok naší cesty, našeho snažení a hledání. Když jsem na začátku mluvila o tom, že je potřeba nyní hledat nové cesty, jak žít svou křesťanskost, jak promýšlet, co nás vlastně činí křesťany, chtěla jsem také zdůraznit, že jsou to právě naše slova, naše myšlenky a činy, kdy dáváme sami sebe a ze sebe druhým a světu, což může pomáhat k tomu, aby vše jednou mohlo stanout v plnosti záře. V plnosti Božího království, které je nám připraveno od založení světa. Amen!