Zamyšlení a texty

Zpět

26. 4. 2020 - Kázání M. Kubíčka

Sk 2, 14a . 36 - 40

1P 1, 17 - 23

L 24, 13 - 35

Ž 63, 1

Ž 13, 2 - 6

 

            Pokračujeme v příbězích, jejichž obsahem jsou setkání se vzkříšeným Kristem. Doposud jsme sledovali několik svědectví z Janova evangelia, teď otevíráme evangelium podle Lukáše a známý příběh o poutnících do Emaus.

            Příběh je opět nesmírně bohatý na poselství, která z něj můžeme čerpat, neboť živě promlouvají i do naší současnosti a do našeho života, jak se postupně přesvědčíme.       

 

            Důležitá je už sama skutečnost, odkud a kam ti dva jdou: z Jeruzaléma do Emaus. „Jeruzalém“ lze přeložit jako „Město pokoje“; v případě Emaus je etymologie nejasná, ale jeden z možných překladů zní „Lid zavržený“. Právě tento protiklad může teď mít značný význam.

            Těm dvěma se zhroutilo vše, v co věřili a co pravděpodobně brali jako největší jistotu pro svůj život. „My jsme doufali…“ povzdychl si jeden z nich. Teď jsou bez naděje a cesta, na které se – jak předpokládají – už nebudou mít o koho opřít, je z pokoje odvádí do zavržení. Jsou zklamaní – odcházejí od Krista. Jdou do zavržení… Jít od Krista – znamená jít do zavržení…

            Jenomže otázka také je, proč jsou tak zdrceni. Odpověď se jeví jasná: zemřel jejich Mistr, ten, za nímž s důvěrou šli, protože věřili, že změní život nejen jim, ale přinese radikální změnu celému Izraeli, osvobodí ho od nepřátel, vrátí bývalou slávu, napraví i nešvary v náboženském životě a kultu, vrátí zpět ten opravdový odkaz Mojžíšův... Nic takového se ale nestalo, vše zůstává při starém, nic z toho, co Mistr předpovídal, se neuskutečnilo.

            Truchlí ale opravdu pro popraveného Mistra? Anebo je pro ně tragédií spíše to, že se jim rozpadly jejich představy o Mesiáši? Netruchlí prostě víc nad tím, že nedojde k obnově toho, za čím se s takovým očekáváním víc a víc ohlíželi – slavná minulost, dávno zaniklé jistoty, osobní i náboženské, na které tak rádi vzpomínají a po kterých volají?

            Hlavně tohle je důvod, proč teď mají pocit, že jediné, co zbývá, je cesta do zmaru a zavržení...

 

            To byla tedy jedna část příběhu. Na té cestě, která se jeví tak beznadějná, se k nim náhle připojuje Ježíš a tím začíná další důležitá část příběhu, která má své poselství významné nejenom pro ty tehdejší učedníky, ale napříč časem, to znamená také pro nás dnes: i ve chvílích zklamání a ztráty naděje se k nám připojuje Ježíš. A zde už máme co dělat s poselstvím nesmírně nadčasovým a tím pádem i aktuálním: ani v takové chvíli, ve chvíli nejistoty a beznaděje, ba především v takové chvíli, nás Bůh nenechá opuštěné v beznaději. Proto nám svého Syna poslal, aby on šel vždycky, když je toho zapotřebí, těsně vedle nás. Takže žádné takové rezignované „my jsme doufali…“ není zapotřebí.

Teď ale zároveň máme co do činění s další kapitolkou příběhu. „Něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali.“ Zvláštní, že ho najednou nepoznávají ti, kteří s ním po celou předchozí dobu chodili; to ale není jediný případ – něco podobného jsme slyšeli již z příběhu Marie Magdalské. Jako i v tamtom případě, i teď je důležitý především okamžik, kdy jsou Ježíšem osloveni; Marii Magdalské se „otevřou oči“ ve chvíli, kdy ji Ježíš osloví jménem – „Marie“, v případě těch emauzských poutníků se tak stane skrze událost – a tou je lámání chleba. Já tento příběh považuji zároveň za jedno z klíčových míst pro pochopení eucharistie – Večeře Páně. Právě v této svátosti lze prožít skutečné setkání se vzkříšeným Pánem, podobně jako ti dva v Emauzích.

 

            Dodnes si říkáme, jak důležité pro naši víru, pro její probuzení i další posilování, je, setkat se se vzkříšeným Kristem. Jenomže ne vždycky bychom asi dokázali vysvětlit, co to znamená. Už proto, že takový prožitek je prakticky nepředatelný. Stejně jako nelze beze zbytku předat například city, tak není možné ani v plnosti předat vlastní zkušenost setkání s Pánem, zkušenost víry, respektive to, čemu se obecně říká „náboženská zkušenost“.

            Náš věk má v tomhle velikou smůlu. Obraznost, přirovnání, mystické zkušenosti, to všechno bylo našim dávným předkům mnohem bližší; jejich myšlení bylo o hodně jiné, než je naše dnešní. Nás během posledních pár staletí až příliš zasáhla věda se svým věcným uvažováním, a tak se často stává, že pro nás to, co nelze vědecky dokázat, změřit, zvážit, spočítat, prostě neexistuje. Je snad setkání se vzkříšeným Kristem fotografovatelné? Není! Vidíte – takže to nejspíš bude nějaká halucinace, výplod náboženského fanatismu, zjitřené mysli, zkrátka psychologicky vysvětlitelný jev. A zase jsme u té vědy…

            Setkání s Kristem se ale neděje v rovině racionální vědy, ale probíhá na rovině víry.

            Co to znamená „věřit“? Jedna ze stručných, ale pro nás v tuto chvíli a v těchto souvislostech vhodných a výstižných odpovědí zní: věřit“ – znamená vstoupit do hry. Podobně to lze říci i v případě setkání s Kristem; „vstoupit do hry“ - stát se účastníkem dění.

 

            Řekl jsem před chvílí, že ten příběh z Lukášova evangelia považuji za jedno z klíčových míst pro pochopení Večeře Páně. V té části liturgie, jejímž centrem je Večeře Páně, máme dva výroky, kterými právě tu svoji účast, to bezprostřední společenství s Kristem vyjadřujeme: „Kristus prostřed nás“ – to je před Večeří Páně, a „Jsme živi, ale již ne my, žije v nás Kristus“ – po Večeři Páně. Těmi slovy vyjadřujeme přesně tu zmíněnou svoji účast, to, že jsme se stali opravdově účastníky dění, v jehož centru stojí Kristus.

            Po celá staletí se vede spor o to, jak je Kristus přítomen ve svátosti Večeře Páně: mění se substance živlů chleba a vína, anebo nemění? Zůstává chléb chlebem a víno vínem, anebo se jeho substance mění v tělo a krev? Já se domnívám, že celý tento spor, který dodnes rozděluje církve, je velikým nedorozuměním a nepochopením novozákonní zvěsti a pomoci nám může právě příběh s emauzskými poutníky.

Oni prožívají osobní setkání s Kristem, poznávají, že je Kristus prostřed nich právě v tom okamžiku, kdy láme chléb. Toto setkání, to bezprostřední, osobní a živé setkání, se ale neděje skrze nějakou proměněnou substanci ve chlebu a víně, to by vlastně nebylo žádné setkání osobní, ale předmětné – nesetkali by se s živým Kristem, ale pouze s „předměty“. Oni se s Kristem nesetkávají skrze jakousi substanci (tedy předmět), ale to setkání se děje skrze novou dimenzi. Vzkříšený živý Kristus vstupuje, anebo jak se říká „vlamuje se“ do té jejich dimenze jako dimenze zcela nová, do jejich života, doposud prosáklého zklamáním, smutkem a beznadějí vstupuje nová dimenze, nový rozměr plný naděje. To je smyslem a důsledkem setkání se Vzkříšeným živým Kristem a právě takové setkání zbavilo ty učedníky jejich skleslosti, probudilo v nich novou naději a pomohlo jim k tomu, aby se okamžitě obrátili a rozběhli se zpět z „Lidu zavrženého“ do „Města pokoje“.

A takto se setkáváme s živým Kristem i my dodnes, nejsilněji právě ve svátosti Večeře Páně. Do našeho života vstupuje nový rozměr, takový, který je silnější než všechna protivenství, dokonce silnější než sama smrt.

 

Je zde ale ještě jeden důležitý moment, kterým můžeme doplnit to výše uvedené. Týká se toho, že ani ti nejbližší, např. učedníci, anebo Marie Magdalská Ježíše nepoznávají.

Ano, o jednom zásadním důvodu řeč již byla: nepoznají ho, dokud nedojde k vyloženě osobnímu setkání či prožitku. Ale můžeme to pochopit ještě jinak:

Vzkříšení, velikonoční události jako takové, jsou tak radikální změnou, že v tom okamžiku, v nejbližších dnech, nikdo ze zúčastněných, včetně Ježíšových nejbližších nedokáže nejenom pochopit, ale ani uvědomit si, co to vlastně všechno znamená. Veškeré dosavadní náboženské představy se v tomto okamžiku obrátí v podstatě naruby (a jaký dopad to bude mít pro kulturu, pro evropskou civilizaci jako takovou, to si už vůbec nikdo v těch okamžicích nedovedl, a vlastně vůbec nemohl, představit).

Ježíšovo zmrtvýchvstání otevírá zcela nový eon.

Jenomže právě tohle je to „něco“, co ani těm jeho nejbližším nedochází. Ti emauzští poutníci nejdou dopředu, ale dozadu. Resp. nevyhlížejí to nové, co přichází, co se právě před nimi otevírá, ale ohlížejí se dozadu, zpět, za tím, co bylo, co jim právě zmizelo a co by tak rádi znovu v té staré podobě vrátili. To staré pevné náboženství plné jistot. Někdy jim sice ty spousty příkazů a zákazů ztěžovaly život, ale pořád to byla životní jistota. A tu by teď tak rádi vrátili. Ale vůbec už jim nedochází, že to prostě už není možné. Nikdy už to nebude takové, jak to doposud znali. Nikdy už nic nebude takové, tak to doposud znali.

A co když jsme my právě teď v podobné situaci? Strašně rádi bychom, aby se všechno vrátilo tam, kde bylo dřív, na co jsme byli zvyklí, kde jsme byli zabydlení. A když se to neděje, jsme zmateni a máme pocit, že to, co nás čeká, do čeho jdeme, je už jen nejistota, anebo dokonce i nějaké takové „zavržení“, jak do něho kráčeli ti dva emauzští. Zkrátka – ohlížíme se dozadu.

Ale nebylo by lepší přemýšlet nad tím, co je před námi? Co se nám otevírá, co se nám přímo nabízí a co je jen a jen na nás, zda to pochopíme a přijmeme a budeme s tím něco dělat?

Církev (církve) po dlouhá staletí vytvářela své představy Boha i Ježíše Krista. V církevních učeních to převedla do svých dogmat a pak to předkládala lidem jako Jedinou Absolutní Pravdu. Není třeba právě teď příležitost k tomu, abychom pochopili, že to může být i jinak? Že nikdo z lidí, byť by to i nejvyšší hodnostář byl, není vlastníkem Pravdy?

Je tomu přinejmenším měsíc, co se uzavřely kostely a modlitebny, co najednou přestala existovat ta setrvačnost pravidelného každotýdenního chození „do kostela“. Kdysi dávno v Izraeli byl rozbořen chrám a skončilo (dodnes) to, na čem vlastně celé náboženství stálo – každodenní chrámová oběť. Náhle bylo všechno jinak. Ale život šel dál, jen bylo zapotřebí neohlížet se se slzou v oku za tím, co skončilo, ale uvést v život to, co je daleko podstatnější.

Možná, že kdyby teď před námi stanul Pán Ježíš, tak bychom se ocitli ve stejné situaci, jako Marie z Magdaly, anebo ti dva, co šli do Emaus – nepoznali bychom ho. Protože by nevypadal tak, jak jsme si ho utvořili. K obrazu svému...

A tak si říkám: není nám tato situace dána mj. i k tomu, abychom pochopili to, co nám říká Ježíšovo evangelium? Abychom se např. přestali konečně snažit přivádět co nejvíc lidí do našich církevních řad, přestali se snahami „obracet“ na víru, ale abychom se pokoušeli nalézat způsoby, jakými lidem „venku“ sdělit, jaká je vlastně podstata evangelia, co to znamená, co nabízí každému člověku, bez ohledu, zda je „věřící“, anebo „nevěřící“? Že vůbec není ve sdělení „Ježíš tě miluje“ (mezi námi, když tuto frázi někde čtu, anebo dokonce slyším vykřikovat na ulici, tak dostávám kopřivku), že není zapotřebí o něm třeba mluvit vůbec, ale jednat a žít? Neotevírá se před námi právě teď třeba něco tak nového, jako se otevíralo před učedníky tehdy dávno?

Profesor Tomáš Halík v jedné ze svých úvah napsaných pro tento podivný čas napsal: „Kardinál Bergoglio den před papežskou volbou citoval výrok z Apokalypsy, že Kristus stojí u dveří a klepe. A dodal: „Dnes však Kristus klepe zevnitř církve a chce jít ven.“ Možná tak právě učinil.“

 

Teď bych klidně mohl dát to závěrečné „Amen“. Jenomže těch myšlenek, které přicházejí, je teď velmi mnoho, víc než kdykoli doposud (a to je jen dobře!). I o tom, co jsme četli z Lukášova evangelia, by bylo možno hovořit hodně dlouho. Zkušeností i svědectví by bylo dost a dost. Důležité ale je, že ta setkání a hlavně ty důležité existenciální výzvy jsou, že s nimi máme zkušenosti i my, že to všechno neskončilo s těmi poutníky do Emaus. Kolik takovýchto poutníků asi světem za všechny časy kráčelo, to se nikomu spočítat nepodaří. Doby a okolnosti byly různé, jedno ale bylo vždycky stejné: ti lidé měli pocit, že dobře už bylo, jediné, co je teď před nimi, je pouze beznaděj, zavržení, bezmoc a zoufalství. Takové černé myšlenky dokáží být tak silné a mocné, že doslova zatemní výhled. A tato doba, současná situace, tomu jen nahrává (a jsou tací, kteří toho hbitě zneužívají!). Potom už ale nejsme schopni rozpoznat, že třeba na dosah ruky je někdo, kdo všechno vidí z jiného pohledu, rozumněji, střízlivěji a chce nám ukázat cestu z toho všeho ven, chce nám ukázat, že neexistuje pouze cesta z pokoje do zavržení, ale také cesta opačná, a je jenom na nás, jestli si to i my sami budeme chtít uvědomit, sebereme-li v sobě třeba i ten poslední zbytek sil, otočíme se a rozběhneme se zpátky.

 

            I my se tu a tam ocitneme v situaci, kdy máme pocit, že se pro nás zhroutil svět a nic dobrého nás už nemůže potkat. „Něco“ jako by v tu chvíli bránilo našim očím, abychom viděli východisko, cestu z trablů ven. A přitom je takové východisko možná přímo vedle nás, na dosah. Přesně jako to měli ti emauzští poutníci. Je to vzácný dar, kterým si můžeme být naprosto jisti: vždycky, když se člověk začne vzdalovat od „Města pokoje“ a směřovat k „Lidu zavrženému“ připojí se k němu Ježíš, jde s ním a povzbuzuje ho. Je to překrásné poselství, plné veliké naděje. Kéž i my, každý z nás dokáže rozpoznat ten okamžik, kdy mu „srdce zahoří“, kéž každý jeden z nás dokáže rozpoznat a otevřít se tomu duchovnímu rozměru, ve kterém k němu osobně přichází živý Kristus.

           

A  M  E  N