Zamyšlení a texty

Byl seslán, byl dán Duch svatý | Miroslav Kubíček

 

            Dnes je veliký svátek, třetí z těch velikých křesťanských svátků – svátek seslání Ducha svatého, jinak také Letnice. Je sice v obecném povědomí svátkem ne moc známým, to ale vůbec neznamená, že by byl méně významným.

            Byl seslán, byl dán Duch svatý. Třetí osoba Nejsvětější Trojice, Bůh sám, Bůh přítomný mezi námi. Některé církve (tzv. pentekostální, podle řeckého pentekosté – padesátý den, padesát dnů od Vzkříšení), církve letničního charakteru staví Ducha svatého na přední místo.

            Možná pomůže, když se podíváme, jak o Duchu svatém hovoří Janovo evangelium: nazývá ho Přímluvcem či Utěšitelem, ale také Duchem pravdy, dokonce tím, který „uvádí do veškeré pravdy“ (tak jsme to slyšeli z Janova evangelia). Máme tedy, jak vidno, co dělat nikoli s něčím (byť třeba i s „něčím nad námi“, s nějakým vzdáleným a nepochopitelným „duchem“), ale s někým – s někým, od koho můžeme očekávat pomoc, přímluvu, kdo je schopen utěšit v nesnázích a nejistotách a uprostřed zmatků, ale zároveň může nabídnout orientaci v tomto někdy až příliš pluralitním a zrelativizovaném světě.

           

V textu jsme se setkali s prvními charakteristikami Ducha svatého: je to Přímluvce, Utěšitel, Duch pravdy.

            Útěchu, povzbuzení, přímluvu ve chvílích nouze, to potřebuje někdy ve svém životě každý z nás. Jestliže někdo tvrdí, že si vystačí sám, že nic takového nepotřebuje a vše zvládne, pak takovému „silákovi“ buďto nebudu věřit, anebo si řeknu, že to musí být nejspíš nesmírně nešťastný člověk. Jestliže máme vedle sebe člověka, který nás v takových chvílích dokáže povzbudit a podržet, je to veliký dar. Ovšem jsou okamžiky, kdy něco takového v lidských silách není. A uchylovat se pak k frázím typu: „Zase to bude dobré,“ anebo „Čas to zahojí“ může působit spíše opačný účinek než opravdovou pomoc a útěchu. „Čas neléčí, když nechce, čas je šarlatán,“ napsal ve své slavné Sedmé elegii básník Jiří Orten. Jsou skutečně situace, kdy selhávají naše síly a kdy je chabé i to spoléhání na léčivou moc času. Pramen skutečné pomoci musí pak vytrysknout odjinud než z lidských zdrojů.

 

            Duch svatý je podle Ježíšových slov spojen s pravdou; Duch pravdy, respektive ten, který dokonce uvádí do veškeré pravdy – to je další charakteristika.

            V dnešní postmoderní době, kdy ztratilo platnost cokoli absolutního, kdy je všechno zrelativizované, je docela odvážné hovořit o tom, že je zde někdo, kdo může člověka uvést do veškeré pravdy. Každý člověk má tu svoji pravdu, když mu začneme vyprávět o tom, že může existovat i pravda, která je nad tou jeho pravdou, asi se rozčílí, anebo nad námi alespoň mávne rukou a odvrátí se.

            Jenomže to je nedorozumění a nepochopení. Všimněme si, že Ježíš zde neříká, že ten Duch vám řekne, vysvětlí, či dokonce nadiktuje, co je pravda. On nám nedá nějakou pravou pravdu, kterou bychom pak už jednou provždy měli, nic takového se nestane. On je tím Duchem pravdy, který nás uvede do pravdy. Jde v podstatě o totéž, co říká Ježíš Pilátovi: „Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě.“ Anebo i ten známý jeho výrok „já jsem ta cesta, pravda i život“ je o tom samém. Být uveden do pravdy, vydávat svědectví pravdě – to vlastně znamená jinými slovy žít v pravdě.

            V biblické víře nejde o to pravdu mít, ale v pravdě žít. Žít jako svobodná lidská bytost v poznané a přijaté pravdě, to je základ, který od nás požaduje nejenom Boží zákon, ale následně i Ježíš. V tom samém smyslu nabádá apoštol Pavel v listu Římanům své adresáty, aby se nepřizpůsobovali tomuto věku (Ř 12,2). Napříč epochami, věky, generacemi to neznamená nic jiného, než nenechat se vláčet proudem, nenechat si diktovat pravidla života a stupnici hodnot, ale sám se svobodně rozhodovat pro svůj důstojný život. „Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými,“ (J 8,32), říká Ježíš. Pravda není vlastnictví, naopak - pravda nám jde naproti, aby nás oslovila a proměnila. My sice můžeme tvrdit, že „každý má právo na svou pravdu“, problém je ale v tom, že tuto „vlastní pravdu“ si lidé většinou vytvářejí zcela účelově podle svých představ a ke svému prospěchu, aniž by si uvědomili, že tato „jejich pravda“ je ve skutečnosti pouhým názorem. Ta pravda s velkým „P“, kterou před námi otevírá a uvádí nás do ní právě Duch této veškeré pravdy, Duch svatý, dělá pravý opak. Ta není dílem lidským, což především znamená, že není jen pro někoho, nedává jednomu výhody a druhému bídu, ale je ku prospěchu všem bez rozdílu. Nelze si ji přivlastnit a nelze na ní vydělávat, je to dar. Takový život v pravdě nebývá zrovna jednoduchý, již proto, že opravdu není účelový a tím pádem se nemusí v tomto světě tak zvaně „vyplatit“, velmi často jde o „hru vabank“, ale stojí za to jej žít, neboť především nesmírně vnitřně osvobozuje.

 

            Uvedli jsme si doposud, že Duch svatý je naším Přímluvcem či Utěšitelem, zároveň nám také dává poznat pravdu, je přímo Duchem pravdy a uvádí nás do ní. Nesmíme ještě zapomenout na další nesmírně důležitý projev a plod Ducha svatého, kterým je porozumění. Čteme o tom právě v tom příběhu ze Skutků apoštolských, v němž je seslání Ducha svatého popsáno: „V Jeruzalémě byli zbožní živé ze všech národů na světě, a když se ozval ten zvuk, sešlo se jich mnoho a užasli, protože každý z nich je slyšel mluvit svou vlastní řečí. ... Žasli a v rozpacích říkali jeden druhému: Co to má znamenat?“

            Tento příběh je zamýšlen jako jistý protiklad ke starozákonnímu mýtu o stavbě babylonské věže. Tam si chtěli lidé postavit tak vysokou věž, která by sahala až do nebe a tím by oni sami dosáhli Boží velikosti, Boha by již nebylo potřeba. Za to byli potrestáni známým zmatením jazyků – ztratili schopnost domluvit se, navzájem si porozumět. Nejedná se jen o nedorozumění způsobené rozdílností a neznalostí všech těch rozdílných jazyků, především jde o nedorozumění, podezíravost, nenávist, o hradby mezi národy, rasami, lidmi. Duch svatý je teď tím, kdo konečně lidem přináší a probouzí ten vzácný smysl pro porozumění – napříč názory, kulturami, společenskými odlišnostmi, ale i napříč náboženstvími. V tom je jeho jedinečnost a největší síla. Z celé řady darů, které Duch svatý přináší, je právě tento v našem současném hodně zmateném a rozkolísaném světě určitě tím nejpotřebnějším.

 

            Kdesi jsem četl, že Svatodušní svátky jsou v podstatě narozeninami církve. Opravdu to tak lze nazvat: když se podíváme do té druhé kapitoly knihy Skutků apoštolských, tak po té úvodní části, kterou jsme dnes četli, a která je o seslání Ducha svatého, následuje kázání apoštola Petra a hned po ní, v závěru kapitoly, perikopa o vzniku církve – tedy v pravém slova smyslu o zrodu církve, lze tedy o těch „narozeninách“ hovořit plným právem.

            A kde jinde než právě v církvi by se měly objevovat, projevovat, ale i rozmnožovat a dále předávat i ty projevy a dary Ducha svatého, o kterých jsme dnes hovořili? Duch svatý je církvi Přímluvcem a Utěšitelem ve všech jejích zápasech vnitřních i vnějších, dokud se církev o tohoto svého Přímluvce opírá, může procházet všelijakými zkouškami i protivenstvími, krizemi i selháními, ale nemůže padnout docela. Pokud bude církev věrně následovat svého Ducha pravdy, nebude moci zároveň prosazovat zájmy své ani svých představitelů, nebude moci prosazovat „svou“ pravdu, která ale vůbec pravdou být nemusí. A kde jinde by mělo vládnout opravdové porozumění, než právě v církvi Kristově, naplňované a vedené Duchem svatým? A skrze koho by takovéto porozumění, vzájemné porozumění v odlišnosti mělo vycházet do světa, než právě skrze křesťanskou církev?

 

            Ten příběh o seslání Ducha svatého začíná líčením, jak se „strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr... a ukázaly se jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden“. Kéž by tento prudký vichr a oheň dokázaly stále vanout a hořet v celé křesťanské církvi, kéž by pro nás byl stále přítomným vichrem pravdy a porozumění.

 

            A  M  E  N

 

Za 4, 6

Sk 2, 1 - 12

J 14, 15 - 17 . 16, 12 - 13a

J 7, 37n

Ž 148, 1 - 6