Zamyšlení a texty

Zpět

13. 4. 2020 -Kázání M. Kubíčka na Pondělí velikonoční

Pondělí velikonoční 2020

 

Ex 13, 3a

Sk 2, 14a . 22 - 24

J 20, 19 - 29

Ř 6, 8 - 9

Ž 98, 1 - 3

 

            Pro velikonoční, resp, celý povelikonoční čas, jsou charakteristická setkání se vzkříšeným Kristem. To je vlastně hlavní náplní celého čtyřicetidenního období, tzn. od Velikonoc až po Nanebevstoupení. Vracíme se k tomu každoročně. Ale jsou to tak zvláštní, stále živé a stále oslovující příběhy, že vás samy doslova přitáhnou, abyste si je pročítali a zamýšleli se nad nimi znovu a znovu, protože v nich vždycky najdete něco nového, čeho jste si možná dříve ani nevšimli.

            V evangeliích máme takovýchto setkání celou řadu, jsou různá, ale jedno mají společné: všichni, kteří toto setkání prožili, si v tom okamžiku uvědomují, že se to jich samotných týká, že oni sami jsou už svým životem účastni tohoto vzkříšení. Je to nesmírně hluboké a vždycky znovu a nově oslovující; opravdu nás to stále láká, abychom nad tím přemýšleli, abychom znovu a nově promýšleli.

           

            Už jsme před sebou měli ten první příběh, setkání, které prožila Marie z Magdaly. Teď je zde další příběh z Janova evangelia, o tom, jak se Ježíš zjevil ustrašeným učedníkům skrývajícím se kdesi v Jeruzalémě, hlavně ale pak ten dobře známý příběh o apoštolu Tomášovi, o tom „nevěřícím Tomášovi“.

            I tohle je velice známý příběh, rčení „nevěřící Tomáš“ znají i lidé, kteří třeba nemají ani potuchy, odkud je a s čím souvisí. Příběh vůbec není jen tak povrchní, jak by se mohlo zdát, to, co z něho můžeme vyčíst, je skutečně bohaté. Tak například lze zdůraznit, že setkání se vzkříšeným Kristem překonává strach (ti učedníci se skrývali plni strachu, ale Kristův příchod strach zahnal); další důležité poznání by mohlo být o tom, že žádné vypravování o Kristu, ale jedině osobní setkání s ním probouzí víru (to byl přímo příběh Tomáše, který nebyl ani tak „nevěřící“, jako spíše opravdu potřeboval sám prožít to své setkání, být sám osobně osloven Kristem, ne jen o něm poslouchat od jiných); pak je tam také již přítomna zvěst o seslání Ducha svatého, o odpouštění, přesněji o propouštění či uvolňování hříchů… ale to všechno by opravdu bylo na jednotlivá samostatná kázání.

 

            Je tam ale ještě jedna nesmírně důležitá věc, kterou nenalezneme nikde jinde, než právě zde – a to je setkání skrze rány

            Zatímco v Matoušově evangeliu zdůrazňuje vzkříšený Ježíš moc, která mu byla dána („Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi…), u Marka vzkříšený Ježíš odkazuje svým učedníkům až skoro mystické a nadpřirozené schopnosti (budou vyhánět démony, brát hady do ruky, vypijí-li něco jedovatého, nic se jim nestane…), Lukáš pak klade především důraz na to, jak se naplnilo vše, co bylo již dávno předpovězeno, jediný Jan v příběhu, který jsme dnes četli, staví nejprve učedníkům před oči Ježíšovy rány (pak dokonce Ježíš vybízí Tomáše, aby se jich dotkl, abych do nich vložil prst).

            Jak již bylo řečeno, v tomto příběhu lze nacházet celou řadu důležitých detailů a poselství. Co ale můžeme považovat opravdu za nejdůležitější, je právě setkání skrze Kristovy rány, setkání skrze utrpení a skrze oběť.

 

            Oběť má v evangeliu velmi důležité místo; Ježíš už dlouho před Velikonocemi předpovídal své utrpení, doslova říkal, že musí to vše podstoupit, nemůže se tomu vyhnout, varuje a připravuje také své učedníky, že i je budou pronásledovat, nenávidět, vydávat soudům, bičovat apod. (např. Mt 10,17nn)

            Tyto zprávy vedly a stále vedou některé lidi k názoru, že bez utrpení to nejde, že pouze ten, kdo trpí je tím pravým následovníkem Kristovým a pouze skrze utrpení může být spasen. Pak jakoby si v utrpení přímo libovali, mnohdy je dokonce sami vyhledávají a jdeme-li až do extrému, pak se může zdát, že i v těch, kteří utrpení druhých lidí zapříčiňují a způsobují, vidí cosi jako Boží nástroje (takováto „podoba“ Boha je nejenom mylná, ale v podstatě až silně rouhavá; podsouvat Bohu všelijaké naše pomstychtivé představy je hodně zlé).

            Někdy jako kdyby to dokonce vyplývalo ze samotných biblických textů; i dnes ve druhém čtení, ze Skutků apoštolských, máme, že „Bůh předem rozhodl, aby byl (Ježíš) vydán…“ Takto to máme v ekumenickém překladu, v jiných to ale nalezneme trochu jinak; např. Bible XXI překládá takto: „Když vám ho Bůh podle své jisté vůle a prozřetelnosti vydal…“, anebo studijní překlad to uvádí následovně: „Tohoto muže vydaného podle ustanoveného úradku a předzvědění Božího jste skrze ruce bezbožníků přibili na kříž a odstranili.“ Utrpení, kterým Ježíš prošel, nenaplánoval Bůh, všechno to provedla lidská zloba a nenávist. Můžeme se samozřejmě zeptat, proč Bůh nezasáhl, proč takto svého Syna „vydal“ napospas a proč to dopustil? Bylo by ale příliš jednoduché a alibistické všechno hodit na Boha. Kde by pak byla naše odpovědnost, svoboda, etika a vůbec samo naše lidství? Na Ježíši se veškerá ta lidská zloba a nenávist projevila velmi názorně, ve vší své plnosti. Nevyhnul se jí, nemohl se jí vyhnout, měl-li dojít ve svém poslání až do konce; tu oběť musel riskovat a nakonec podstoupit.

            O oběti ovšem hovoří i ti, kteří byli skutečnými a přímými strůjci Ježíšova utrpení a smrti. Velekněz Kaifáš při shromáždění rady říká: „Vy ničemu nerozumíte; nechápete, že je pro vás lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý národ.“ Jak správná a moudrá se ta slova jeví z prostého lidského pohledu, z pohledu lidské zkušenosti a kolik lidí by docela rádo na takovéto řešení přistoupilo. Přinést oběť, oběť za lid, za národ, za lidstvo! Jak ušlechtilé je přinést oběť za národ! Problém je ovšem v tom, že Kaifáš nechce přinést oběť sám, ale hodlá obětovat někoho jiného. Jeho myšlení není ani ušlechtilé, v tomto okamžiku dokonce ani pouze pragmatické, ale už jen ryze účelové: jednejme tak, abychom my z toho měli prospěch, bez ohledu na druhé. Oběť, ke které se Kaifáš a velerada rozhodli, nebyla pro dobro národa, ale pouze a jen pro dobro jich samotných. Není to ale, žel, nic neobvyklého; právě politici (což byl vlastně i Kaifáš) velice rádi přinášejí oběti, jenomže druhých lidí (a většinou ve jménu jakéhosi vyššího, ne-li ušlechtilého cíle). To je ale cesta, která v žádném případě nevede k životu, ale pouze ke smrti. Oběť, jak ji zná Bible a jak o ní vypráví evangelium, jde zcela jiným směrem; je veliký rozdíl obětovat se a obětovat ho.

            Ježíš tím, že na sebe vzal dobrovolně tuto nejvyšší oběť, že se sám stal obětí toho ryze účelového politického rozhodnutí několika mocných, se tak zároveň ztotožnil se všemi nesmyslnými, zbytečnými a tragickými podobami utrpení všude ve světě, ve všech národech a generacích. Ukázal takto na absurditu a bídu tohoto světa, ale i na nutnost vidět ji, lidsky vnímat a s účastí ji být schopni a ochotni spolu nést. A právě k tomu ukazuje a vede příběh apoštola Tomáše, setkání skrze rány.

 

            „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím,“ říká Tomáš; a potom Ježíš vybízí: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“ Vzkříšený a vítězný Kristus přichází se svými ranami, ty nejenom že nezmizely, ale zůstávají stále před očima. Setkat se s Kristem, to znamená mít před sebou také jeho rány, neodvracet se od nich, s účastí se jich dotýkat. Rány Kristovy – to jsou doslova rány celého světa – vždyť on „naše nemoci a naše bolesti na sebe vzal“. Nelze přihlásit se ke Kristu a odvracet se od ran a bolestí druhých lidí, celého světa. Takové je poselství Tomášova příběhu.

            Svět je příliš malý, utrpení je v něm příliš mnoho, dnes a denně se o něm dozvídáme. Není v našich silách je odstranit, většinou ani zmírnit. Ale máme o něm vědět. Už proto, abychom se mohli správně rozhodnout, na kterou stranu se postavíme. Jestli na stranu těch, kteří zdánlivě zachraňují lidstvo tím, že mu nutí nové a nové oběti, anebo na stranu těch, kteří sami jsou ochotni přinést oběť právě proto, aby ty nesmyslné oběti nevinně trpících nemusely být tak veliké. Je to Tomášův příběh, který nás všechny vybízí, abychom se ani my nebáli dotknout Kristových ran.

 

            A  M  E  N