Zamyšlení a texty

Ž 102, 2

Hospodine, vyslyš mou modlitbu, kéž k tobě pronikne mé volání! Neukrývej přede mnou tvář v den soužení mého, nakloň ke mně ucho, v den, kdy volám, pospěš, odpověz mi!

1J 5, 13 – 15

„Moc modlitby“: Toto píšu vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život. Máme v něho pevnou důvěru, že nás slyší, kdykoli o něco požádáme ve shodě s jeho vůlí. A víme-li, že nás slyší, kdykoliv o něco žádáme, pak také víme, že to, co máme, jsme dostali od něho.

Mt 7, 7 – 11

Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. Což by někdo z vás dal svému synu kámen, když ho prosí o chléb? Nebo by mu dal hada, když ho prosí o rybu? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec v nebesích dá dobré těm, kdo ho prosí!

Jk 5, 16

Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého.

Př 15, 29

Hospodin je daleko od svévolníků, kdežto modlitbu spravedlivých vyslýchá.

            Dost času mi tentokrát zabralo přemýšlení, jaké texty zvolit pro čtvrtou postní neděli.  A to, co mi přišlo na mysl jako velmi potřebné (a samozřejmě nejenom pro tuto chvíli), je prostě modlitba. Prosba a modlitba. Obojí dohromady.

            Je to právě modlitba, co je schopno v obtížných a nejistých chvílích člověka posílit a dát mu naději.

            Není to poprvé, kdy Ježíš v Horském kázání o modlitbě hovoří; jen malý kousek před tím vysvětluje, jakou podobu by měla mít opravdová upřímná modlitba – v žádném případě okázalá, ani zbytečně mnohomluvná. A jako příklad hned uvádí tu nejznámější a nejuniverzálnější modlitbu, tu, kterou všichni známe pod názvem Modlitba Páně. V té je v základě obsaženo vše potřebné, přesto je ale třeba k tomu ještě tu a tam něco připojit. A právě to Ježíš dělá (ostatně k modlitbě se bible, jak Starý tak i Nový zákon vyjadřují velmi často, viz např. jen dnes uvedené texty).

            „Proste - a bude vám dáno; hledejte - a naleznete; tlučte – a bude vám otevřeno.“

            Prosíme samozřejmě o to, co nemáme, hledáme to, co postrádáme, když tlučeme, tak proto, aby nám zavřené dveře byly otevřeny. Ve všech třech případech jde o výzvu k aktivitě. To první by bylo možno přeložit i „žebrejte“. Je to sice poněkud upřílišněné, ale i takto lze vystihnout naléhavost. Žádná netečná odevzdanost. Proste, žádejte, modlete se – a budete obdarováni.

            I v druhém případě jde o totéž: máme hledat tak naplno, jako kdybychom po hledaném přímo dychtili, celou svou bytostí. Jen pak můžeme hledané nalézt, získat.

            A to třetí – to není nějaké nesmělé klepání na zavřené dveře. Bušit vší silou, dělat hluk, hřmot... Abychom byli slyšet a otevřeli nám. Připomnělo mi to Ježíšovo podobenství o soudci a vdově z L 18, 1 – 8, kdy soudce nakonec rezignuje a pomůže neodbytné vdově. Toto podobenství Ježíš uzavírá otázkou: „Nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“ Lze tím pádem všechny tři výzvy shrnout jako jedinou velkou výzvu k víře. Bez víry vlastně ani není možné opravdově prosit, hledat, tlouci. Základem je pouze víra.

            Jak ale porozumět slovům, že každý dostává, nalézá, každému bude otevřeno?

            Bůh není samozřejmě vousatým dobrotiskem, které z obláčku rozesílá dárečky a plní všechna možná přání. Není to Deus ex machina, který se objeví na zavolání, aby za nás řešil naše problémy, které jsme si způsobili (i když tak nějak podobně v mnohých lidských představách dodnes přetrvává a všemožné středověké personifikace dodnes neodezněly).

            Ježíš zde používá obrazu, přirovnání Boha – nebeského Otce, s otcem pozemským, lidským. „Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec v nebesích dá dobré těm, kdo ho prosí.“ Ježíš záměrně používá přirovnání ke vztahu Otec – dítě, aby tak povzbudil k naprosté, v dobrém slova smyslu „dětinné“ důvěře.

            „Otec dá dobré těm, kdo ho prosí.“ Co je vlastně to „dobré“? Máme snad počítat s tím, že Otec nám dá, cokoli si přejeme? Víme, že takhle to opravdu nefunguje a nebylo by to ani vhodné. Ostatně tohle dobře známe i z našich vzájemných vztahů; Dát dítěti vše, co si jen zamane, znamená vychovat z něj sobeckého spratka. A co se Boha týká, říká se, že kdyby nás chtěl opravdu potrestat, splnil by nám všechna naše přání.

            Někteří vykladači se ve snaze nějak to srozumitelně vysvětlit uchylují k čistě duchovní rovině: dá nám spásu, Boží království. To je, myslím, až přehnaně úzkostlivé vysvětlení. Tomu, co Ježíš říká, lze rozumět docela prostě: dobrý Otec dává dobré dary. Právě v tom je krásná naděje: nedá nám, cokoli si zamaneme, ale dá nám co je dobré. Není třeba přehnaně se pozastavovat nad tím, že „jsme zlí“, není to konstatování všeobecné lidské zkaženosti, prostě určitý kontrast, jak na tom jsme ve srovnání s Bohem. Dokážeme-li přes to všechno myslet na dobro svých dětí, oč spíš nebeský Otec.

            Jak to všechno tedy shrnout, na čem leží důraz?

            Na začátku je výzva: proste, hledejte, tlučte. Tohleto človíček mnohdy moc rád nedělá. Prosit, ponížit se... A před zavřenými dveřmi přece stává většinou žebrák...

            Ale vraťme se v první řadě k tomu, čím jsme začali – je to všechno vlastně o modlitbě. A ta je důležitá a nezbytná vždy, za všech okolností.  

            A samozřejmě víra, důvěra. Je to vzájemně neoddělitelně propojené. Máme prosit v důvěře, že prosíme dobrého Otce v nebesích. Důvěřujeme, že dobrý Otec nám dá dobré dary. Takové, které opravdu potřebujeme. Veliké spoustě věcí nerozumíme a vlastně ani nejsme schopni v tomto životě porozumět. Je tomu zkrátka stále tak, jak píše apoštol Pavel v 1. listu Korintským: „Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.“ (1K 13,12) Přiznáváme před Bohem svoji potřebnost. A naše modlitba tak bude ve své pokoře a oddanosti vytrvalá. Bude prosit, hledat a bušit na zavřené dveře.

            A  M  E  N 

Miroslav Kubíček