Zamyšlení a texty

„Husovské“ kázání | Miroslav Kubíček

            Těsně za námi jsou dva státní svátky. Ale nejenom státní, jsou to také důležité svátky církevní, a právě to je nesmírně důležitá skutečnost. Ač se naše církev hlásí k odkazu obou dvou svátků, přece jen je nám bližší ten druhý, výročí mučednické smrti Jana Husa.

            Je tomu již pěkná řádka let, sám ani nevím kolik, když jsem kdesi narazil na výrok, že Mistr Jan Hus by nás neměl rozdělovat, ale spojovat. Tehdy mne to ještě docela překvapilo, bylo to něco v tu dobu dost nezvyklého, a tak je velmi dobré, že dnes už je situace jiná, že dokážeme i společně vzpomenout a uctít památku této velké osobnosti našich dějin.

            Co zní při těch příležitostech poměrně často, je pojem smíření. A to je nesmírně důležité – podnět k tomu totiž dává výročí mučednické smrti člověka, který se až do posledního okamžiku svého života cítil být věrným knězem své církve, tedy římsko-katolické, který zároveň ale také otevřel cestu k reformaci a hlásí se k němu tím pádem i církve protestantské. Můžeme tedy právě při této příležitosti skutečně nechat za sebou to, co nás navzájem dodnes rozděluje, ale snažit se poznávat to, co nás, všechny křesťany, může spojovat jako jedinou svatou obecnou apoštolskou církev.

            Ten prvotní impuls k tomu dal vlastně již sám náš Pán, Ježíš, máme to před sebou v úryvku ze 17. kapitoly Janova evangelia, z té slavné tak zvané Velekněžské modlitby. V tom textu je položen největší důraz na jednotu. „Nechť jsou jedno jako my, ... aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby oni byli v nás ... aby byli uvedeni v dokonalost jednoty...“ – to jsou ty podstatné myšlenky. Je tam ale ještě jedna důležitá myšlenka, která výrazným způsobem souzní právě se vzpomínaným Mistrem Janem Husem – a to je pojem pravda: „Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda,“ říká ve své modlitbě Ježíš. Souvislosti jsou zřejmé: ta jediná pravá a skutečná jednota se bezpodmínečně musí dít a uskutečňovat v pravdě.

            Už po dlouhá staletí jsou církve rozdělené. Vlastně již můžeme hovořit o tisíciletí, počítáme-li velké schizma z roku 1054, které rozdělilo církev na východní a západní a to trvá dodnes. Časem vpravdě přelomovým byl pak vrcholný středověk, respektive přelom středověku a novověku, kdy docházelo v pravém slova smyslu ke změně paradigmat, mnohým se zdálo, že se hroutí nejenom dosavadní řád, ale i celý svět, a součástí těchto historických změn byla také reformace a postupný vznik celé řady nových církví. Kdyby to všechno proběhlo v klidu, nemusel být větší problém. Jenomže jako průvodní jev se k tomu přidaly i ty obvyklé lidské vlastnosti: zášť, odpor, nenávist, pomluva, ale i násilí všeho druhu. Akce pak logicky vyvolávala reakci, a tak není divu, že přibývalo lidí, pro které přestávala být církev, resp. teď již církve, věrohodné. Ještě v 19. století to vystihl s krásnou ironií Karel Havlíček Borovský ve svém Křtu svatého Vladimíra (letmo jsem to připomněl již před týdnem): „Není církev jako církev, cáre nejmilejší, (naše) církev mezi všemi nejcírkvovatější.“ A tento odstup a nedůvěra, žel, přetrvává u některých lidí dodnes. I v řadách jednotlivých křesťanských denominací se stále najdou takoví, kteří tu svoji považují za jedinou „pravou“ církev a na ty ostatní hledí div že ne jako na dílo ďáblovo, ale – chvála Bohu – přibývá těch, které tento stav trápí a hledají cesty ke smíření a k jednotě.

            I na této cestě došlo ale k celé řadě omylů a nedorozumění, jedním z nich byla právě otázka jednoty. Jednota byla mnohdy chápána jako jednota institucionální, to znamená, že se všichni sjednotí pod jednou jedinou církevní institucí, asi tak, jak tomu bylo v počátcích křesťanství, dejme tomu do zmíněného roku 1054 (i když tehdy tam ve skrytu ten rozkol trval již pár staletí). Jenomže vnímat jednotu v takovémto slova smyslu nejenom že neodpovídá slovům Ježíšovým, jak jsme je slyšeli z evangelia, ale nebylo tomu tak ani v těch počátcích (už proto, že církev jako instituce v našem slova smyslu tehdy ještě vlastně neexistovala).

            Jednota – to je něco jiného než uniformita. Křesťanská církev byla od samého prvopočátku záležitostí pluralitní. Stačí si pozorně přečíst Skutky apoštolské, ale i novozákonní listy a uvědomíme si, že již tenkrát tomu tak bylo. A je to přirozené – církev je tvořena lidmi a lidé nejsou jeden jako druhý, vnímání, cítění, porozumění jsou odlišná, stejně jako názory na jednu a tutéž věc. Není to nic špatného, naopak. Právě zmíněná uniformita by znamenala ustrnulost, nehybnost, neživost. Pluralita názorů vnáší do stojatých a zatuchlých vod pohyb a tím i život. Nezbytným předpokladem ale je, aby byla vnášena se vzájemným nasloucháním, pochopením, respektem a – s láskou. Jedině pak lze s nadějí očekávat, že může nastat stav té jednoty, o které hovoří Pán Ježíš ve své modlitbě.

            Co to ale vlastně je tahle jednota, o které se zde hovoří? Jak dojít k tomu smíření, o které nám jde? Připomeňme si znovu Ježíšova slova: „Aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.“

            To hledané smíření a jednota není o názorech, učeních, dogmatech, nebo ve zmíněné instituci. V tom cítíme mezi sebou rozdíly a tohle sjednocovat za každou cenu nelze. Já bych tomu smíření a jednotě dal název cesta, eventuálně směr. Být v Bohu, být v Kristu přesně v tom smyslu, jak to on sám říká, to znamená jít společně po jeho cestě, držet směr, kterým on sám nás vede. My na té cestě nejdeme každý přesně na místě druhého, jdeme vedle sebe, anebo třeba i kousek od sebe. Ale držíme stejný směr. Nekličkujeme sem a tam, není to změť různě propletených cest, ale jedna cesta a jeden směr. A tato cesta a tento směr má jméno Kristus. Jedině v něm je naše smíření a naše jednota.

            Zůstávat, setrvat na této cestě znamená zároveň zůstávat v pravdě. „Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda,“ říká Ježíš.

            Když hovoříme o Janu Husovi, nejspíš se nám vybaví právě slovo „pravda“. „Jan Hus se nechal pro pravdu upálit,“ slýchali jsme za svých školních let. Jenomže rozuměli jsme tomu vůbec? A rozumíme tomu i dnes? Dovolil bych si vypůjčit známou Pilátovu otázku: „Co je pravda?“ Kdysi, v jednom kázání, jsem se odvážil říci, že Mistr Jan Hus pravdu neměl, spíše ji „měli“ jeho odpůrci a soudci v Kostnici. Pravda totiž není věc, předmět, který někdo vlastní a někdo pak logicky nevlastní, nemá ve svém vlastnictví. Ježíš v rozhovoru s Pilátem nevysvětluje co je pravda, ale říká: „Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě.“ Pravdu nemůžeme vlastnit, pravda nám jde naproti, aby nás oslovila, abychom se před ní sklonili a v pokoře přijali. Výstižně to kdysi napsal v knížce Útěcha z filosofie Emanuel Rádl: „Nemáme pravdu, nýbrž pravda má nás; neustanovujeme ji, nýbrž rodíme se do ní.“ Otázkou není mít pravdu, ale žít v pravdě. Bytí v pravdě – to bylo stanovisko Husovo a tím také stál proti koncilu, který se stavěl do pozice těch, kteří pravdu ustanovují.          

Pravda pro Jana Husa byla otázkou ryze christologickou – Kristus, jedině Kristus byl pro něj středem všeho, doslova tím úhelným kamenem. To také zřetelně vyslovil svým známým odvoláním se ke Kristu z října 1412; právě tohle vyvolalo veliké pohoršení, protože církevní právo takovouto odvolací instanci tehdy vlastně neznalo.

            Hovoříme-li takto o pravdě, vlastně bychom opět měli hovořit o cestě, o směru, který sledujeme a kterého se – s Boží pomocí – i držíme. Říkává se, že „Bůh je pravda“, ale já si myslím, že přesnější a výstižnější je to obrátit: „Pravda je Bůh.“ A my ji poznáváme, přijímáme skrze Ježíše Krista a shodně s ním bychom také této Pravdě s velkým „P“ měli vydávat svědectví. Právě zde bychom opět měli všichni navzájem hledat své smíření a svou jednotu.

            My můžeme v rozhovorech o křesťanské víře konstatovat toto: ano, u nás řadu otázek, například o církvi, o eucharistii, o pojetí svatosti a tak dále v naší církvi chápeme a vykládáme jedním způsobem, jiný názor mají v církvi římsko-katolické, jiné důrazy kladou do popředí např. společenství evangelikální. To, že jsou názory různé, je přirozeně lidské a neměli bychom to vnímat jako zásadní rozpor. Důležité, podstatné a zásadní je jedno: všichni jdeme po jedné cestě a máme jeden směr – a tím je Kristus. V něm vždycky nacházíme smíření a jednotu.

            A  M  E  N

Ž 133, 1b - 3

Fp 2, 1 – 4

J 17, 11b – 26

Ko 1, 3 – 5

Ř 12, 10 – 16a